Dlouho očekávaná konference o budoucnosti Evropy pozvolna začíná. Evropská komise v pondělí 19. dubna spustila webový portál a už v úterý se její místopředseda Maroš Šefčovič radoval, že se na něm objevilo prvních 3700 jmen. „Občané mají doopravdy chuť se pustit do debaty,“ nepochyboval. Je to krkolomný podnik s řadou úskalí, přesto ale potřebný a vítaný.
Je logické, že se představitelé unijních institucí vyjadřují pozitivně ke cvičení, které si vymysleli a velmi obtížně připravili ke startu. Jakékoli nadšení teď ale skutečně není na místě. Evropa se jen pomalu vyhrabává z kovidového závalu, který sice ukázal výhodu a nezbytnost společných postupů, ale také odhalil, či dokonce umocnil mnohé neduhy.
Na jedné straně je lákavé začít se právě na tomto pozadí bavit o ambiciózní společné budoucnosti, na druhé je ale třeba mít na paměti tu kouli na noze v podobě nezájmu a skepse, které se leckde prohloubily. Evropská společnost je v otázce integrace rozdělená a je otázka, zda podobný „shora naordinovaný trénink“ umožní sblížení. V kontextu pandemie navíc může „konference“ leckomu připadat jako nadbytečný a nákladný byrokratický manévr, který jen bude stát peníze a k ničemu kloudnému nepovede.
Připomeňme si základní východiska – EU je dnes spolkem 27 členských zemí, které samy o sobě představují škálu názorů na to, co by se mělo a nemělo společně dělat, jak daleko by to mělo jít, co je výhodné a nevýhodné a tak podobně. Tyto názory se v minulosti vždy čas od času zamíchaly do společného kotle, v němž se pak obtížně navařila reforma základních smluv. Tak se ze společenství uhlí a oceli vygenerovalo EHS a z něj zase Evropská unie. Tak vznikl jednotný vnitřní trh, celní unie, prostor pohybu bez hranic, společná měna, rozšíření z 15 na 28 členů a tak dále. Proces se sice odvíjel pomalu a kymácivě, ale přesto neustále vpřed, ačkoli to tak někdy nemuselo vypadat.
Poučeni minulostí?
Jenom jednou se členové klubu pokusili připravit reformy formou velké diskuse, ba do ní zapojit i občany. Evropská ústava, kterou zplodil „konvent“ zasedající v letech 2001 až 2003, ale skončila na smetišti dějin poté, co ji v referendech v roce 2005 zamítli obyvatelé dvou zakládajících členských států, Francie a Nizozemska. Místo ní se EU o 28 a po brexitu o 27 členech řídí Lisabonskou smlouvou, do níž byly na politické úrovni v tichosti převedeny nejdůležitější body mrtvě narozené „ústavy“. Tato zkušenost ukázala, jak je ošidné si v Evropě stavět vzdušné zámky, a ještě do jejich přípravy pouštět „obyčejný lid“.
Přesto v evropské politice nadále hárají touhy po tom, aby se stala srozumitelnější, přitažlivější pro lidi, aby lidi měli k EU lepší vztah, aby ji brali za svou. Po sobě jdoucí volby do Evropského parlamentu ukazovaly, že se to neděje, stejně jako rostoucí úspěchy politických stran zpochybňujících členství jejich zemí v EU nebo aspoň její současnou podobu. Brexit budiž mementem. Ti odpovědnější politikové si proto přejí, aby se unie zamyslela nad svou úlohou, svou odpovědností, svým postavením ve světě, ba smyslem své existence, a domluvila se, jak dál, jaká by měla být společná vize, o kterou bude 27 členů usilovat pro příští dekády.
Po trpkém poučení z konventu se to tedy zkouší daleko střízlivější a skromnější formou, s podstatně vyšším důrazem na zapojení občanů a podstatně nižší ambicí. V tuto chvíli nikdo neví, vzejde-li z konference návrh na změny v Lisabonské smlouvě, nebo ne. Její spuštění se opakovaně odkládalo, zprvu kvůli loudání těch politiků a stran, které nebaví či netěší, a posléze kvůli úderu pandemie. Nyní se však zdá být jasno – slavnostní zahájení se uskuteční 9. května, tedy na Den Evropy, a to v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku, kam europoslanci kvůli koronaviru už více než rok nezavítali. Vedle vysokých představitelů EU promluví francouzský prezident Emmanuel Macron, který jako první vyzval k uspořádání takovéto evropské konference ve výrazném projevu v Sorbonně v roce 2017.
