Biden to s návratem USA do čela svobodného světa myslí vážně, říká Hodáč

Ivan Hodáč založil Aspen Institute Central Europe se sídlem v Praze a dodnes této prestižní organizaci předsedá. Jeho kariéra zahrnuje šéfování evropské kanceláři Time Warner, obchodní organizaci IFMA/IMACE, poradenskou činnost pro českou vládu či profesorské působení v College of Europe v Bruggách. V letech 2001 až 2013 byl generálním tajemníkem Evropského sdružení výrobců automobilů, tedy člověkem s mimořádným vlivem na uvažování a rozhodování bruselských institucí. Evropské komisi radil také jako člen expertní skupiny pro přípravu obchodní a investiční dohody se Spojenými státy (TTIP). List Financial Times ho tehdy označil za jednoho z nejvlivnějších lidí v Bruselu.

Nástup Joea Bidena do funkce amerického prezidenta provází očekávání zlepšení vztahů USA s Evropou. Je optimismus namístě? Nebo je poškození transatlantické vazby z posledních čtyř let hluboké a obtížně napravitelné?

Transatlantické vztahy za poslední čtyři roky zajisté utrpěly, ale zase na tak, aby se to nedalo napravit. Jsou zde tradiční vazby, ty přetrvaly a nejsou tak poškozené, abychom je nedali dohromady řekněme třeba během jednoho roku. Biden se ovšem bude v první řadě snažit scelit rozpolcenou americkou společnost. Uvědomme si, že zhruba polovina republikánských voličů věří, že volby vyhrál Trump. Jeho druhým úkolem bude bojovat proti pandemii koronaviru – zde už mu může mezinárodní spolupráce s Evropou pomoct. A nám samozřejmě také.

Ačkoli se tedy vztahy nevrátí okamžitě na ideální úroveň, jsem optimista. Domnívám se, že v dnešním světě si Evropa a Spojené státy nemohou prostě dovolit se hádat. Musíme táhnout za jeden provaz, jsme k tomu souzeni. V globálním světě se ani Amerika, ani Evropa nedokážou prosadit jinak než společně. Je tu Čína, brzy také Indie. Za pozitivní považuji mimo jiné jmenování Antonyho Blinkena ministrem zahraničí – Evropu velmi dobře zná a má zájem o pozitivní transatlantické vztahy. Mezi témata, na které klade Biden důraz a jsou také v zájmu Evropy, patří třeba ochrana klimatu, reforma Světové obchodní organizace nebo oživení dohody s Íránem.

Ohledně tohoto posledního bodu jsem přesvědčen, že Írán bude ochoten tuto dohodu otevřít pro případné změny za cenu, že se k ní Spojené státy vrátí. Všichni totiž vědí, že bez americké účasti nemá tato dohoda v podstatě smysl.   

Všechny tyto kroky jsou jaksi nabíledni, v tradičním pojetí globální úlohy Spojených států, ale v příkrém kontrastu s politikou předchozího prezidenta. Řekl byste, že Trump rezignoval na tuto roli své země? Že Evropu ze svého řekněme podnikatelského úhlu pohledu považoval spíše za konkurenta než za spojence? 

S prováděním hesla America First v praxi ztratili Američané globální vliv a respekt – a mnohým to nijak nevadilo. Trump si naivně myslel, že si Amerika bude stačit sama, že má obrovský vnitřní trh a zbytek světa nepotřebuje. Že se mu podaří vrátit zpátky některé výroby, které odešly do Číny. Myslel si prostě, že nikoho nepotřebuje, že svou politiku může dělat sám, ne s ostatními, ale proti všem. A také si myslel, že když se bude takto chovat – odtažitě, povýšeně a arogantně, že nás zatlačí ke zdi a my ustoupíme. To však Evropa nikdy neudělala. Nakonec Čína také ne.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital