Biden to s návratem USA do čela svobodného světa myslí vážně, říká Hodáč

Ivan Hodáč založil Aspen Institute Central Europe se sídlem v Praze a dodnes této prestižní organizaci předsedá. Jeho kariéra zahrnuje šéfování evropské kanceláři Time Warner, obchodní organizaci IFMA/IMACE, poradenskou činnost pro českou vládu či profesorské působení v College of Europe v Bruggách. V letech 2001 až 2013 byl generálním tajemníkem Evropského sdružení výrobců automobilů, tedy člověkem s mimořádným vlivem na uvažování a rozhodování bruselských institucí. Evropské komisi radil také jako člen expertní skupiny pro přípravu obchodní a investiční dohody se Spojenými státy (TTIP). List Financial Times ho tehdy označil za jednoho z nejvlivnějších lidí v Bruselu.

Nástup Joea Bidena do funkce amerického prezidenta provází očekávání zlepšení vztahů USA s Evropou. Je optimismus namístě? Nebo je poškození transatlantické vazby z posledních čtyř let hluboké a obtížně napravitelné?

Transatlantické vztahy za poslední čtyři roky zajisté utrpěly, ale zase na tak, aby se to nedalo napravit. Jsou zde tradiční vazby, ty přetrvaly a nejsou tak poškozené, abychom je nedali dohromady řekněme třeba během jednoho roku. Biden se ovšem bude v první řadě snažit scelit rozpolcenou americkou společnost. Uvědomme si, že zhruba polovina republikánských voličů věří, že volby vyhrál Trump. Jeho druhým úkolem bude bojovat proti pandemii koronaviru – zde už mu může mezinárodní spolupráce s Evropou pomoct. A nám samozřejmě také.

Ačkoli se tedy vztahy nevrátí okamžitě na ideální úroveň, jsem optimista. Domnívám se, že v dnešním světě si Evropa a Spojené státy nemohou prostě dovolit se hádat. Musíme táhnout za jeden provaz, jsme k tomu souzeni. V globálním světě se ani Amerika, ani Evropa nedokážou prosadit jinak než společně. Je tu Čína, brzy také Indie. Za pozitivní považuji mimo jiné jmenování Antonyho Blinkena ministrem zahraničí – Evropu velmi dobře zná a má zájem o pozitivní transatlantické vztahy. Mezi témata, na které klade Biden důraz a jsou také v zájmu Evropy, patří třeba ochrana klimatu, reforma Světové obchodní organizace nebo oživení dohody s Íránem.

Ohledně tohoto posledního bodu jsem přesvědčen, že Írán bude ochoten tuto dohodu otevřít pro případné změny za cenu, že se k ní Spojené státy vrátí. Všichni totiž vědí, že bez americké účasti nemá tato dohoda v podstatě smysl.   

Všechny tyto kroky jsou jaksi nabíledni, v tradičním pojetí globální úlohy Spojených států, ale v příkrém kontrastu s politikou předchozího prezidenta. Řekl byste, že Trump rezignoval na tuto roli své země? Že Evropu ze svého řekněme podnikatelského úhlu pohledu považoval spíše za konkurenta než za spojence? 

S prováděním hesla America First v praxi ztratili Američané globální vliv a respekt – a mnohým to nijak nevadilo. Trump si naivně myslel, že si Amerika bude stačit sama, že má obrovský vnitřní trh a zbytek světa nepotřebuje. Že se mu podaří vrátit zpátky některé výroby, které odešly do Číny. Myslel si prostě, že nikoho nepotřebuje, že svou politiku může dělat sám, ne s ostatními, ale proti všem. A také si myslel, že když se bude takto chovat – odtažitě, povýšeně a arogantně, že nás zatlačí ke zdi a my ustoupíme. To však Evropa nikdy neudělala. Nakonec Čína také ne.

Ivan Hodáč

Na druhé straně ho někteří chválí, že tímto tlakem přiměl evropské členy NATO, aby začali seriózněji než dříve uvažovat o splnění závazku vydávat na obranu aspoň dvě procenta HDP… 

Ano, nutil je k tomu, přiměl je, aby o tom více uvažovali, žádnými sankcemi však nestačil pohrozit. Já si myslím, že Evropa musí platit svůj díl a řádně přispívat na společnou obranu, že každá země musí ta dvě procenta nějak naplnit. Trump měl pravdu, počínal si však neomaleně a vyvolával spíše negativní reakce. Vzpomeňte na to, jak se v Bruselu choval. Takže – jsem přesvědčen, že Biden bude tento požadavek dál prosazovat a že po zkušenosti s Trumpem budou Evropané tento závazek mnohem seriózněji naplňovat. Nemáme také moc na vybranou, naše bezpečnost bude ještě velice dlouho záviset na spolupráci s USA. 

Co říkáte tomu, že proti pasáži vyzývající k plnění dvouprocentního závazku se při hlasování o příslušné rezoluci Evropského parlamentu se vyslovili vedle českých europoslanců za SPD a KSČM také poslanci za Pirátskou stranu?

Pokud se takto projevují komunisté nebo SPD, tak se směji a nedivím se, ale pokud by měla takto uvažovat strana, která má šanci vyhrát v nějaké koalici volby a tváří se zatím spíše konstruktivně, tak je to přinejmenším zarážející a také nebezpečné. Mimochodem, STAN vždy podporoval naše členství v NATO. Doufám, že se tady nebude vytvářet nějaká koalice proti NATO, že po volbách zůstane naše zahraniční politika pevně usazena na dvou základních pilířích, jimiž jsou členství v EU kvůli demokracii a ekonomice a členství v NATO kvůli bezpečnosti. Nemá to alternativu a jakákoli změna by znamenala pro naši zemi katastrofu. Proto to vůbec neberu na lehkou váhu, i když doufám, že se oni europoslanci jenom svezli s většinovou pozicí své frakce v EP a nechtěli tím vyslat nějaký zásadní signál. 

V souvislosti s Bidenovým nástupem se v Evropě ozývají zatím plaché hlasy, že by bylo dobře oprášit návrh TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) nebo na jeho základě připravit novou rámcovou obchodní dohodu. Může v dnešní situaci TTIP projít v Americe, ale také v Evropě? V EU byli politici, kteří byli Trumpovi vděční a oddechli si, že je TTIP ze stolu. 

Nemyslím si, že by si EU sama jakkoli oddechla. TTIP by byla dobrá rámcová dohoda zaručující odbourání cel a vytvářející společný a do jisté míry globální regulační rámec. Pracovalo se na ní mnoho let a bylo moc těžké ji dokončit tak, aby poskytovala rovnovážné záruky oběma stranám. Byla by bývala přijata ku prospěchu obou stran, kdyby ji Trump neshodil ze stolu těsně před jejím dokončením. Evropský průmysl ji vždycky chtěl. Pokud si někdo oddechl, bylo to pár neziskových organizací, které proti ní brojili, často na základě scestných argumentů. Vedly prostě obvyklý politický boj proti velkému byznysu, proti nadnárodním korporacím a proti Spojeným státům. Nemělo to nic společného s ekonomickými dopady této smlouvy. To bychom si měli pamatovat, než se pustíme do dalších jednání. Protože v nějaké podobě budeme takovou dohodu nepochybně potřebovat. Když už jsme u ekonomiky, myslím že Biden bude jistě pokračovat například v kritice projektu Nord Stream 2. A právem. Je mnoho členských států EU, kterým se tento projekt, z různých důvodů také nelíbí. Nemusím myslím zacházet do detailů. 

Má na to však Evropa politickou sílu? Vzpomeňte si, jaký odpor vyvolala při ratifikaci podobná dohoda s Kanadou. A jaké emoce nyní panují kolem obchodní dohody s latinskoamerickým Mercosurem. Jejich odpůrci tvrdí, že tyto dohody slouží kapitálu, oslabují Evropu a jsou zdrojem sociálního příkoří. 

Lidé normálně nevnímají mezinárodní obchod, neznají jeho pravidla. Pozitivní dopad bezcelních zón by jim musel někdo řádně vysvětlit. Vždyť lidé ani nevědí, jaké výhody jim plynou z jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Co z toho všeho mají. Nejde jen o pekaře, který peče housky ve vesnici u rakouských hranic a prodává je po ránu výhodně v Rakousku, ale je to dobrý lapidární příklad. Jde zajisté o spoustu dalších věcí. Marketingově na tom EU nebyla nikdy dobře – je na členských státech, aby lidem vyložili, co je pro ně výhodné a co ne. Měly by to dělat vlády, ale také regiony, až po starosty měst a vesnic. EU nemá sama možnost přímo lidi oslovovat, může však dodat munici – argumenty, čísla, statistiky. My většinou EU jenom kritizujeme, dosti často neprávem. Musím ale přiznat, že v tomto nejsme sami.

Před Vánocemi dotáhla EU jednání s Čínou o investiční dohodě. Od té doby čelí kritice, že pasáž týkající se lidských práv a práv menšin je příliš slabá, že obchodní zájmy převládly nad povinností hájit tato práva. 

Ano, jsou tady dvě stránky, zdánlivě neslučitelné. Tato dohoda se je pokouší celkem úspěšně pokrýt obě – jak pragmatickou potřebu zajistit rovnější podmínky při obchodování, tak poukazování na problémy lidských práv. Vytváří regulační rámec, který je mnohem výhodnější pro evropské podniky než dosavadní stav. Třeba evropské automobilky dosud nemohou v Číně volně podnikat, musí mít většinové místní partnery, atd. To a mnoho dalšího se již začalo měnit a jsem přesvědčen, že to bude také díky této dohodě. Musíme a budeme dál zdůrazňovat význam respektování lidských práv, ale nemůžeme Čínu z ekonomického hlediska ignorovat, protože jde o velmoc, jednu z největších sil na planetě. Není to snadné, ale domnívám se, že o to stojí i Číňané a že jsou schopni nějakou tu kritiku přijmout a případně na ni i reagovat. Krom toho se bude k dohodě ještě vyjadřovat Evropský parlament, takže se můžeme ještě dočkat nějakých změn. 

Má smysl EU kritizovat za to, že investiční dohodu uzavřela, aniž koordinovala se Spojenými státy a dostala tak Bidena do nepříjemné situace? Nebo postupovala správně, vzhledem k tomu, že jednání trvalo sedm let a že USA mají s Čínou obdobné uspořádání? 

To je otázka. Někteří říkají, že se mělo počkat. Nejsem si tak úplně jistý; mám spíše za to, že je to dobře, že jsme podepsali. Američané už ostatně mají obdobnou dohodu a pokud se jim ta evropská bude zdát lepší, mohou se k ní připojit. 

Oni sami ovšem promarnili velkou šanci v podobě Transpacifického partnerství (TPP), ze kterého Spojené státy na Trumpův pokyn vystoupily. Otevřely tak dveře Číně do celého obrovského prostoru zahrnujícího Japonsko, Vietnam, Jižní Koreu, až po Nový Zéland. Trump naservíroval Číně tuto obrovskou možnost na zlatém talíři a Biden bude mít hodně práce, pokud se do toho bude chtít nějak vrátit. V každém případě díky americké politice výrazně vzrostl vliv Číny v tomto regionu a tím pádem v celém světě. Na to také nesmíme zapomínat, když hodnotíme význam podpisu evropské investiční dohody. Další příklad Trumpovy krátkozraké politiky.

Biden hned po inauguraci obnovil americkou podporu pařížské klimatické dohodě, což nejspíš posílí snahu o její dodržování v celém světě. Věříte ve schopnost vyspělých zemí skutečně naplnit cíle této dohody? 

Je to symbolický krok. Ukazuje to směr – Spojené státy se vracejí k něčemu, co pomůže boji proti klimatickým změnám a posílí přesvědčení světa o jeho nezbytnosti. Konkrétní opatření ovšem musí provést každý sám. Z tohoto hlediska nebyly v Americe pařížské závěry nikdy tak docela pohřbeny a zapomenuty – řada guvernérů a starostů se k nim hlásila a respektovala je. Takže návrat je velká symbolika, stejně jako návrat do Světové zdravotnické organizace. Fakt, že Biden učinil tyto kroky hned v den inaugurace znamená, že se Spojené státy budou vracet do globální politiky a k multilateralismu a že se budou pokoušet obnovit svůj leadership, vedoucí úlohu, kterou kvůli Trumpovi ztratily. Podle mě se zcela jasně ukazuje, že to Biden s návratem USA do čela svobodného světa myslí vážně. 

Pokud jde o samu podstatu tohoto snažení, tedy záchranu planety před katastrofou v podobě globálního oteplení, dělá to podle vás Evropská unie dobře? A pokud ano, jak přimět zbytek světa, aby se vydal podobnou cestou?

Myslím si, že v Evropě panuje široká shoda ohledně nezbytnosti konat. Podívejte se na Green Deal, Zelenou dohodu, či na výrazné začlenění klimatických cílů do fondu obnovy. To jsou veliké věci. Nyní potřebujeme najít způsoby, jak přimět další země, aby se daly stejnou cestou. Zde mohou sehrát roli právě ty dohody o volném obchodu – měly by být klíčovým nástrojem, jak prosazovat cíle ochrany klimatu v globálním měřítku. Musíme na to stále myslet, protože pokud budeme proti klimatickým změnám bojovat jen sami, nikam se nedostaneme a ještě zhoršíme své obchodní postavení. Myslíme-li to vážně, musíme to vnutit všem. Od toho by měl být také nově jmenovaný „zelený“ zmocněnec EU. Návrat Ameriky do tohoto úsilí bude vítaná vzpruha. 

A co zavádění uhlíkové daně při vstupu zboží do EU? Využití mezinárodního obchodu i v tomto směru? 

To by měla podle mě být až jedna z posledních možností. Přišla s tím myslím Francie, ale mně se to osobně moc nezdá. Jak by se to dělalo? Jak by se měřila uhlíková stopa toho či onoho výrobku? Jak by se to pak počítalo? Připadá mi to příliš složité, těžkopádné. Bál bych se vydat tímto směrem.

Často se mluví o tom, že Evropa zaspala nástup digitálního věku a bude náskok jiných částí světa, zejména USA a Číny, obtížně dohánět. Pomůže iniciativa „shora“? Co by se mělo udělat, aby se v EU lépe dařilo startupům a dynamickým inovativním podnikům, které pracují s umělou inteligencí a často končí jako kořist amerických nadnárodních společností? 

Pro Evropskou unii je zde nejlepší cestou spolupráce na světové úrovni, zejména ve vědě a výzkumu. Musíme být otevření a zároveň velkorysí, pokud jde o naše vlastní talenty. Úspěšné evropské startupy končí často v náručí amerických firem a není na tom nic špatného. Startup není podnik, který musí nutně pokračovat, naopak vzniká často s cílem, aby byl objeven a odkoupen. Měli bychom mít v Evropě lepší přehled o tom, co sami umíme a děláme, a snadný přístup k financování takových iniciativ. Digitalizace je naprostou nezbytností a lze ji úspěšně prosazovat, podívejte se na takové Estonsko. Nyní půjde o to, aby peníze, které na tyto účely EU nabízí jak ve fondu obnovy, tak v sedmiletém rozpočtu, byly vynaloženy účelně. Aby je členské státy nepoužívaly jen na ucpávání děr ve vlastních rozpočtech.

EU se ujala koordinace evropské odpovědi na pandemii koronaviru, zejména pokud jde o očkování. Byla to dobrá iniciativa, vzhledem k tomu, že ochrana zdraví lidí nespadá do kompetence unie a její instituce by se do toho neměly plést? 

Byla to jediná možná cesta. Máme unii, ať nám tedy slouží. Řekl bych spíš, že bychom měli koordinovat ještě výš, na globální úrovni. Spolupráce při potírání pandemie musí být celosvětová. Nemůžeme se smířit s nynější situací, kdy bohaté země objednaly všechny dostupné vakcíny a vykašlaly se na ty chudé. To prostě nejde. Není to fér, ale hlavně to není v našem zájmu. Přinejmenším to povede k tomu, že spousta rozvojových zemí si bude objednávat vakcíny z Číny a z Ruska, čímž ještě víc vzroste její vliv v obrovských částech světa. Vlastně se to již děje. A ne daleko od nás.

Když už zmiňuji vliv Číny, jako někdo kdo se věnoval dlouhá léta automobilovému průmyslu připomínám, co to znamená zaspat v globální soutěži s ní. Svět přechází na elektroautomobily a najednou ejhle, všichni koukáme, Čína sedí na většině zásob kobaltu a dalších vzácných kovů, které jsou nezbytné k výrobě baterií – v Africe, v Chile, leckde jinde. Aniž jsme si toho pořádně všimli. Pokud se dnes odhaduje, že Čína bude v roce 2030 vyrábět třetinu všech elektrických aut na světě, pak bude také vyrábět až 80 procent světové nabídky baterií. A nám nezbude nic jiného, než to akceptovat – nebo horečně hledat alternativy, jako jsou jiné způsoby výroby baterií, nebo jiný pohon pro auta, třeba vodíkové články. Tady jsme zaspali a probuzení bude hodně nepříjemné.

SDÍLET
sinfin.digital