Jak evropský komisař radil Američanům odložit rozšíření NATO, aby Západ zbytečně nedráždil Rusko

V roce 1996 konečně dostala Česká republika jasnější příslib jednání o přijetí do Evropské unie – nebylo to ještě datum, ale pohyblivý termín „půl roku po skončení mezivládní konference“, na níž se EU snažila upravit své základní smlouvy. Velvyslanec Josef Kreuter plasticky líčí ponurou atmosféru, která v EU v té době panovala; převládaly obavy z toho, zda a jak se podaří spustit měnovou unii, a východní rozšíření začalo být bráno jako nějaká fatalita, nikoli šance. Nadále převládal názor, že EU začne jednat s několika málo zeměmi, zajisté s Polskem, Maďarskem a ČR; šance ostatních byly slabší.

ČR podala přihlášku podstatně později než ostatní. Ačkoli byla považována za nejlépe připravenou zemi, panovaly pochybnosti o její motivaci a proevropském uvažování premiéra Klause. Práce na rozšíření EU se střetávala s paralelním procesem přípravy na přijímání nových členů do NATO. Kreuter připomíná polozapomenutou epizodu, kdy komisař van den Broek navrhoval v USA rozšíření NATO odložit, aby Západ zbytečně nedráždil Rusko. Byly to doby, kdy se Rusku verbálně slibovalo, že ho vstup bývalých komunistických zemí do EU a zejména NATO neohrozí, nebo že se na té či oné linii zastaví. Nic z toho však nebylo zakotveno v jakýchkoli úmluvách. Z dnešního hlediska nepochybně užitečná připomínka.

Obtížní favorité (první půlrok 1996)

Na Nový rok, v pondělí 1. ledna 1996, vstoupila v platnost celní unie EU s Tureckem. Brusel byl ponořený do husté teplé mlhy. Chodili jsme po mokrém spadaném listí mezi vysokými buky lesů Bois de la Cambre a pak Forêt de Soignes, kde z vlhké mlhy neurčitě vyvstávaly holé šedé kmeny a větve buků. I okolní rybníky, opřené o svah lesa, tonuly, všemi opuštěné, v husté mlze. Dalo se chodit i mezi starými vilami za Verrewinckel. Velká sídla na rozměrných lesních pozemcích, každé jinak bizarní a jinak přepychové, vytvářela atmosféru výlučnosti, tajemství a uzavřenosti, i když jejich vjezdy, jak bylo v kraji zvykem, zůstávaly i v noci otevřené dokořán.

Do Prahy měl odjet nový šéf Delegatury Evropské komise Johannes Ter Har se zkušenostmi z Moskvy, střední Asie a Afriky. I on považoval ČR za jednoho z nejlépe připravených kandidátů na členství v EU. „S ČR by neměly být žádné problémy,“ říkal mi. Mluvil i o „sebevědomých českých politicích, kteří se nebojí kritizovat to, co se jim na EU nelíbí“. 

V Moskvě prezident Jelcin odvolal dosavadního ministra zahraničí Kozyreva (který se mimochodem narodil právě v Bruselu) a nahradil jej dlouholetým pracovníkem sovětské a ruské rozvědky a posléze jejím šéfem Jevgenijem Primakovem. V Paříži po dlouhé nemoci, dlouho tajené před veřejností, zemřel prezident republiky François Mitterand. Jeden z nejobratnějších francouzských politiků století, manipulátor politických dějů i vlastního životopisu. Občas měl v důležitých okamžicích dějin dobrý úsudek, někdy ale nikoliv, třeba ve zlomových měsících konce 80. let. Vzdělaný a duchaplný člověk i vynikající machiavelistický intrikán. 

Pravdivější obrysy jeho minulosti se začaly vynořovat teprve v posledních letech jeho života, kdy vypluly na světlo jeho podivné, dlouho udržované známosti s významnými činiteli kolaborantského režimu ve Vichy. Generál de Gaulle ho považoval za kariéristu, který ze služeb Vichy včas přeběhl k hnutí odporu. Měl o tom své informace, ale ve své noblese je v 60. letech před prezidentskými volbami odmítl použít, aby „nesnížil autoritu prezidentského úřadu pro případ, že by Mitterand tyto volby vyhrál“. Dnes skoro neuvěřitelné. 

Mitterand se stal obnovitelem francouzské socialistické strany, kterou z frakcí poskládal znovu dohromady a na počátku 80. let přivedl k moci. Pružný a cynický politik, schopný i dlouhodobějších vizí a strategií. Muž, který se cílevědomě podílel na erozi sovětského impéria a který po zaváhání přece jen souhlasil se sjednocením Německa. Myšlenkový otec konceptu tzv. Evropské konfederace, který naštěstí Středoevropané, v čele s Václavem Havlem, odmítli. Na počátku 90. let připravil Havlovi při jeho státní návštěvě v Paříži mimořádně okázalé přivítání, ale Václav Havel tento signál přehlédl nebo vidět nechtěl. Od té doby se datovalo určité nedorozumění Čechů s Francií, které mělo ještě několik dalších kapitol. Milovník a znalec krásné literatury, moderního umění, dobrého stolu i zajímavých žen, které občas umisťoval i na ministerské posty. Ke konci jeho vlády se Elysejský palác začal stále víc podobat královskému dvoru a Francouzská republika svérázné monarchii.

Jiří Dienstbier, Francois Mitterrand – setkání v Praze (prosinec 1993)

Navečer jsem v Institut Royal des Relations Internationales slyšel komisaře Yvese-Thibaulta de Silguy vysvětlovat „přípravu na zavedení eura“. Udivilo mne tehdy, jak je příprava společné měny stále nehotová a kolik důležitých postupů a okolností ještě nejasných. Nebo možná jen jemu. Italské předsednictví EU začínalo svérázně, premiér Lamberto Dini ten den podal demisi.

18. ledna jsem byl jedním ze třiceti hostů večeře ve vybrané restauraci Villa Lorraine na kraji lesíka Bois de la Cambre. Mluvil jsem tam s Dietrichem von Kyaw o narušených česko-německých vztazích, i s novým komisařem Neilem Kinnockem, který byl předtím vůdcem britské labouristické strany. Má sousedka u stolu, manželka komisaře Pinheira, se netajila pocitem, že v Bruselu převládá pesimismus, nedůvěra v budoucnost a pocit bezmocnosti. Z jiných vážnějších rozhovorů jsem se znovu dozvídal, že němečtí politici pochybují o upřímnosti českých snah podílet se na evropské integraci bez výhrad a stát se konstruktivním členem EU. Němcům se zdálo, že ČR je sice zemí na vstup připravenou nejlépe, ale s nejmenší vůlí se členem EU vůbec stát.

velvyslanec Německa Dietrich von Kyaw s paní a Josef Kreuter s paní, Brusel

ČR žádá o vstup

V této situaci předával 23. ledna v Římě Václav Klaus staronovému italskému premiérovi Dinimu žádost ČR o vstup do EU. Pár oficiálních vět textu žádosti doprovázelo ono dvoustránkové memorandum, které jsem psal a které schválila vláda. Svou žádost ČR podávala jako osmá ze zemí střední a východní Evropy, dlouho po Maďarsku, Polsku a dalších. Tentýž den jsem v budově Breydel na avenue d’Auderghem předávat kopie těchto dokumentů generálnímu tajemníkovi Komise Davidu Williamsonovi. Nenápadný Brit se v 70. letech podílel na přístupových jednáních Velké Británie. Řekl mi, že přístupová jednání by měla být zahájena na přelomu roku 1997 a 1998, „nebudou ale se všemi dokončena ve stejnou dobu, záležet bude na připravenosti každého z nich“ a že je „hluboce přesvědčen, že ČR bude mezi prvními.“

Krátce poté mne v podstatně slavnostnější atmosféře přijal generální tajemník Rady, dlouholetý německý diplomat Jürgen Trumpf, za přítomnosti italského předsedy výboru COREPER hraběte Cavalcchiniho. I jemu jsem předal kopii naší žádosti o členství. Starý zkušený vlk Gaetano Testa, který měl kandidátské země v aparátu Rady na starosti, i velvyslanec Cavalcchini citovali biblický příměr o těch, kdo přijdou poslední a stávají se prvními. Hodinový rozhovor byl překvapivě emocionální. Popsal jsem domácí politický kontext a řekl, že to činíme po zralé úvaze s podporou celého národa v době, kdy se cítíme pro přijetí dostatečně připravení. Trumpfa zajímaly nejen naše názory na měnovou unii, a dokonce i na případný vstup do ní. Byli jsme považováni za nepochybného budoucího člena EU. Avšak čeští politici byli bráni (sic!) vesměs za kompetentní, ale obtížné, někdy iritující partnery s nečitelnými úmysly.

Jedna etapa vztahů pomalu končila, členské státy se ve svém celku smířily s perspektivou, že za pár let by s námi měli začít jednat o tom, že nás mezi sebe přijmou. Nebyl jsem si ale jistý, zda tuto perspektivu na své straně do praktických důsledků domysleli čeští politici. V Bruselu jsem sloužil už třetím rokem, tedy už za polovinou obvyklé čtyřleté doby vyslání. Za tu dobu jsem měl příležitost nahlédnout do spleti zájmů jednotlivých dvanácti a později patnácti členských států – i těch dalších, které se jimi teprve chtěly stát. Měl jsem možnost poznat i zájmy a komplikované vzájemné vztahy jednotlivých unijních orgánů a poznat nebo osobně jednat s většinou hlavních aktérů – diplomatů, úředníků, lobbistů i politiků. 

EU po přijetí ambiciózní Maastrichtské smlouvy skutečně nebyla v dobré kondici ani hospodářsky, ani politicky. Ve světě, který se rokem 1989 prudce a někde dokonce dramaticky měnil, zápasila se spletí nových problémů a obtížně v něm hledala své místo. Přitom ji zatěžovaly další úkoly, které si uštědřila sama – kromě měnové unie a změny nedokončené vnitřní institucionální a kompetenční architektury k nim patřila i perspektiva budoucího členství, kterou sice nerada, ale přece jen načrtla nám a dalším. To nás zajímalo přednostně, ale nic moc zásadně nového jsme se až do začátku jednání samého dozvědět nemohli. Jen dohady a představy o tom, „kdy asi“ a „s kým vším asi“. Má práce začínala dostávat nádech rutiny a pohybu v rituálech, nicméně dramata ve světě mimo česko-unijní vztahy pokračovala a další doutnala pod povrchem.

Josef Kreuter a Václav Klaus v červnu 1995

Věděl jsem, že EU je nedokonalý výtvor a věděl jsem, že každý členský stát má své zájmy a váží své důvody, proč nás za člena EU chtít, a důvody, proč nikoliv. Překvapením to nebylo, svět tak fungoval odedávna, mezistátní aliance nikdy nebyly aktem milosrdenství. A pokud svět nefungoval podle státních zájmů, nýbrž podle ideologických konceptů či zdánlivě morálních imperativů, dopadalo to v minulosti vždy ještě hůř. Byl jsem však stále přesvědčený, že existence EU s jejími hodnotovými principy a praktickými způsoby fungování je pro dnešní a budoucí Evropu účelná, stejně jako je nutné, abychom existovali a působili v jejím rámci, hráli na jejím hřišti a nikoliv mimo.

Na konci 20. století EU potřebovaly i velké státy se zažitou vlastní identitou a vyzrálými státními zájmy. Už od raného středověku bývaly pokusy o udržení zcela samostatné české národní suverenity často nad sílu okolností a také nad síly a schopnosti českých politiků. Měl jsem pocit, že ne všichni čeští politici toto chápou, pokud je to vůbec zajímá. Určitě to věděl prezident Havel, nikoliv ale premiér Klaus – i když žádost o vstup osobně předal. U řadových českých politiků, členů vlády či většiny poslanců byla EU na okraji pozornosti. Pohlcovala je probíhající hospodářská transformace a stále úpornější vnitropolitický boj o moc. Vedle těch, které jsem dobře znal z doby před převratem, přicházeli do ministerských funkcí noví. Vládu v oněch měsících tvořila ODS s ODA a KDU-ČSL. Noví ministři byli vesměs méně znalí světa a méně mocní jazyků než ti předchozí a jejich seznamování se západní Evropou a její integrací bývalo poznamenáno neznalostmi, nedůvěrou a předsudky. K lepším vztahům sotva pomáhala i jejich pravidelná, formálností trpící, setkávání s jednotlivými formacemi Rady EU v rámci tzv. strukturovaného dialogu. Z vrcholných orgánů naší státní správy také mizeli experti, harmonizace legislativy postupovala pomalu a stav naší přípravy na budoucí monumentální přístupová jednání mne upřímně děsil.

Do Bruselu nadále jezdili jednotliví členové české vlády a jejich náměstci i poslanci, Prahu pravidelně navštěvovali kompetenčně příslušní členové Komise. Práce okolo toho bylo dost. Objevování nového, především zajímavých osobností, nových názorů a zákulisních informací už v Bruselu nebylo tak časté jako dosud. Přesto se objevovaly.

V oněch týdnech se mne řada lidí ptala na česko-německé vztahy. Stále častěji byla předmětem dotazů postava českého premiéra a jeho veřejné výroky. Ve srovnání s tím improvizovaná vystoupení občas nepřipraveného Josefa Zieleniece vadila snad jen mně. Jedno nedělní dopoledne jsem na polní cestě u vsi Verrewinkel potkal Alana Mayhew. Mimo jiné mi řekl, že nedávno na německém ministerstvu hospodářství slyšel o hluboké animozitě kancléře Kohla vůči českému premiérovi. „Je to pro vás určitě větší problém než takzvaná sudetská otázka.“

Nově pozitivní postoje Německa vůči Polsku prý odrážejí zhoršování německých postojů k ČR, i přesto, že se Němcům nelíbí chaotické zasahování polských politiků do ekonomiky a jejich různé nevěrohodné výroky. Kancléř prý hodlá odepsat Bulharsko a Rumunsko jako možné kandidáty na členství v EU a „hodlá též odepsat i baltské státy – a proti tomu skandinávské země nic nezmohou. Důvodem toho je, že Rusko je proti členství těchto zemí i v EU, zejména pokud by se společná zahraniční a bezpečnostní politika EU rozšířila i o společnou obranu. Naopak Maďarsko i po odchodu Bokrose[1] je pro vstup do EU perspektivní zemí, obchodem a investicemi je už spjato se západním světem.“ Podobně i ČR, která navíc nemá žádné problémy, a „ČR už Rusové zřejmě odepsali“. Až dojde na přístupová jednání, podle jeho mínění bude naším hlavním problémem nedostatečná kvalita státní správy a absence programu na její zlepšení. S tím zápasí všechny země našeho regionu, ale u ČR je to nápadné v kontrastu s dobrými výsledky politické a hospodářské transformace.

sinfin.digital