Druhý kvartál roku 1997 byl velmi dynamickým obdobím. Pokud jde o vstupování ČR do EU, rýsovala se stále jasněji perspektiva přednostního přijetí šesti kandidátských zemí včetně Česka, ale bez Slovenska, ačkoli ČR za Mečiarovo Slovensko lobovala. Dlouho a obtížně připravovaná změna základních smluv nakonec v Amsterdamu přinesla jen hubený výsledek, což nám zase tak nevadilo, protože byla šance, že příští institucionální změny se už budou dělat za naší účasti, líčí v dalším díle vzpomínkového seriálu exvelvyslanec při EU Josef Kreuter.
Posuny v Bruselu souvisely ovšem také se stále složitější politickou situací v Praze, kde se schylovalo ke konci Klausovy éry v čele vlády. Kreuter žehrá na nízký zájem tehdejších ministrů o přípravu na členství v EU a nedostatečné reformy, zejména pokud jde o státní správu a restrukturalizaci podniků, na které EU poukazovala. Připomíná také ve své době slavné bruselské setkání prezidenta Václava Havla s premiérem Klausem, na kterém Havel podpořil tehdejší Klausův „balíček opatření k ozdravení ekonomiky“. V souvislosti s dnešním děním je velmi zajímavá vzpomínka na zrod spolupráce mezi NATO a Ruskem; dohodu vyjednali generální tajemník NATO Javier Solana a ministr zahraničí Jevgenij Primakov, posléze ji stvrdili prezidenti Jelcin a Clinton. Byly to prostě jiné doby, ozářené nadějí na mírové soužití.
Stále nejasno (od března do června 1997)
K setkání s Radou životního prostředí z Prahy přiletěl ministr Skalický, který vždy vystupoval kvalifikovaně a budil oprávněný respekt. Spolu s kolegy z ostatních kandidátských zemí jsme se další den v poledne u nizozemského velvyslance Bernharda Bota v jeho rezidenci v Tervuren oficiálně dozvěděli, že dokud Komise nepřipraví na kandidátské země své posudky a souhrnné strategické analýzy – „composite paper“ a „impact paper“, s našimi ministry zahraničí o přístupových záležitostech Rada pro všeobecné záležitosti diskutovat vůbec nebude. Budou moci mluvit třeba o spolupráci na mezinárodních fórech, o situaci v Bělorusku, v bývalé Jugoslávii a v Rusku.
Navečer na šestou jsem zajel znovu za Françoisem Lamoureuxem. Měl jet do Prahy a s našimi resorty projít problémy, které v harmonizaci českého práva s tím unijním Komise zjistila. Byl přesvědčený, že jich bylo dost. Další den přiletěl na schůzku vedení Evropského parlamentu s předsedy parlamentů přidružených zemí Miloš Zeman. V autě z letiště nevěděl, jestli mi má tykat jako dobách, kdy jsme se znali, ale nebyli jsme v žádných funkcích, nebo obřadně vykat. Řekl mi, že to budu já, kdo povede tým vyjednavačů na přístupových jednáních, „které si Josef Zieleniec představuje jako Hurvínek válku“.
V půl jedné ho přijal předseda Evropského parlamentu Gil Robles. Zeman předvedl svůj „standardní zájezdový program“, proti loňsku mírně oprášený a umírněnější: „Nejsem žádným europesimistou, na rozdíl od jiných...“, „ČR bude vstupovat do EU a ne naopak...“ a podobně. Gil Robles v sobě nezapřel Španěla. Doporučoval nám „dlouhou přípravu“ na vstup a varoval, že předchozí přístupová jednání trvala dlouho. Samozřejmě, Španělsko mělo na dalším rozšiřování unie, řečeno zdvořile, jen minimální zájem. Politické problémy zemí střední a východní Evropy Španěly nezajímaly. Považovalo je především za soupeře při budoucím čerpání peněz z unijních fondů.
Na odpolední schůzce, kde byli i předsedové parlamentů ostatních států, vystupoval Zeman státotvorně. Večer se ve velkém sále bývalé knihovny „Biblioteca Leopoldiana“ konala monumentální večeře za přítomnosti významných členů Evropského parlamentu a velvyslanců. Hlavní řečník, předseda Komise Jacques Santer, se tam unesl vlastním „eurooptimismem“. Dřevěná táflování a bohatý dekor tohoto velkolepého sálu z dob minulé koloniální slávy Belgie byly svědky výkonu hodného táborového řečníka. Ostatně to bývá základní kvalifikací, někdy jedinou, mnoha politiků. Zemana jsem seznámil s některými dalšími, pro nás významnými členy Evropského parlamentu. Když jsem se ho mezi čtyřma očima zeptal, nakolik je schopen vést politický dialog s ODS, přiznal, že ano. I s Klausem prý byl „občas schopen mluvit rozumně“. Přiznal, že „teď se mu k moci ještě nechce, počká si, až se vláda ještě víc zkompromituje“. ČSSD si „zatím vychová kádry“, po obecních volbách si vynutí parlamentní volby a bez problémů se ujme moci. Posunutí věku pro odchod do důchodu, který se Klausova vláda pokoušela prosadit, „není ještě nutné, naše výpočty ukazují, že demografický vývoj zas tak dramatický není...“
Další demarši Evropské unie (věděl jsem řadu dní předem, že se chystá) přinesli premiéru Mečiarovi bratislavští velvyslanci Španělska, Nizozemí a Belgie. Mečiar je přijal, aniž tušil, s čím za ním přicházejí, nikdo ho nevaroval. Přijetí vyústilo ve skandál, Mečiar se prý rozčílil, demarši odmítl přijmout a dopustil se slovních hrubostí. Tři velvyslanci, nepřivyklí takovému zacházení, po audienci odjeli na společný koňak. Z některých členských států EU se pak stali úhlavní nepřátelé Mečiarova Slovenska. Slovensko tehdy narazilo na Evropu, s níž mělo doposud jen zprostředkovanou zkušenost (byť paradoxně pražský Černín byl za starého režimu tradičně v rukou politiků, diplomatů a úředníků slovenského původu).
Stejných omylů a naivit jako kdysi by se česká politika při a po svém vstupování do EU a do NATO dopustit neměla. Napsal jsem si tehdy do diáře a pokračoval: (…) naše drahá vlast s evropskou realpolitik a s balancováním v kontextu mocenských zájmů v Evropě zkušenosti sice má, nemá je ale dobře strávené a zhodnocené. Místo realistických analýz a sebereflexe je spíš překrucuje do nových mýtů a sebelítostí. Přemýšlením o českých národních zájmech v kontextu zájmů těch druhých si dnešní česká politika hlavu příliš neláme. Pokud se k tomu nedobere a nenaučí se v tomto kontextu realisticky uvažovat, riskuje, že dopadne podobně jako v letech 1938, 1948 nebo 1968.
Druhou březnovou neděli jsem brzo ráno odletěl do Prahy na poradu některých českých velvyslanců o vstupu do NATO. V pondělí jsme začali v Černínu. Pozvaní členové vlády tam říkali banality. V diskusi jsem varoval před tradiční českou ležérností, která spoléhá na to, že máme „geopolitickou kliku“ a nechceme si připouštět, že je potřeba jít do realistických analýz, udržet zájem našich politiků a odvést hodně skutečné práce doma i v zahraničí, tedy něco víc, než jen se spokojit se slogany, které politici tak milují. Ovzduší v Praze se mi nelíbilo. Ekonomika zpomalovala, očekával se rozpočtový schodek a výdajové škrty. O vhodnější budově pro naši misi při EU nikdo ještě nerozhodl. Telička by chtěl začátek negociací urychlit už jen proto, aby se nerozpadl tým lidí, které v Praze sháněl a dával dohromady.
V albánském chaosu došlo k rabování armádních skladů zbraní. V polovině března jednali v nizozemském Apeldoornu o rozšíření EU neformálně ministři zahraničí členských států. Prý bez velkých výsledků. Británie a Německo ostatním naznačily, že by se o vstupu mělo spíš začít jednat jen s několika a ne všemi kandidáty. Začal se tam konkretizovat i francouzský nápad na jakousi stálou evropskou konferenci.
Čeští politici ostře reagovali na výhrůžky, tlumočené ruským velvyslancem v Praze, ke členství ČR v NATO. A podle dalších zpráv z Čech, Zeman prý na sjezdu ČSSD v Mladé Boleslavi přitvrdil a ohlásil, že svou stranu bude orientovat výlučně doleva.
Na setkání Rady zemědělství s ministry zemědělství asociovaných zemí do Bruselu přiletěl Josef Lux. Jednání bylo, podobně jako ta předchozí, sledem monologů, ten Luxův zněl nicméně solidně. Politik, jehož jsem doprovázel, na mne působil jako klidný rozumný člověk. S francouzským ministrem Vasseurem podepsal dohodu o spolupráci ve fytosanitární a veterinární oblasti, konverzaci okolo podpisu jsem ale s Vasseurem musel udržovat sám, Lux se k žádné slovní výměně se svým protějškem neměl. Někteří čeští politici neznají jazyky a nemají ani kinderstube. Mistry světa jsou jen doma, kde se mluví česky a kde na kinderstube nikdo nehledí.
Na svatého Josefa jsem ráno odletěl do Prahy a na letišti rovnou počkal na přílet sira Leona Brittana, kterého do Prahy pozval ministr Dlouhý. Přivítal jsem ho, předal do péče Johannese ter Hara a odjel jednat s úředníky v Černínu. Ve čtvrtek jsem ho doprovázel při jeho pražských setkáních. Ráno ve Strakově akademii u premiéra Klause o (ne)vyváženosti vzájemného obchodu a obchodní politice. Rozešli se, aniž by jeden druhého přesvědčil.
O půl jedenácté jej na Hradě přijal prezident Havel. Rozhovor byl kratší než s Klausem, Havla zajímal postup mezivládní konference a její důsledky pro začátek přístupových jednání. Brittan upozorňoval, že budou pro nás komplikovanější než jednání o přijetí do NATO. Prezident tato označil za důležitější, dávají nám jistotu a klid i na přípravu jednání s EU. V kontextu nedávných výroků pražského velvyslance Ruska Rjabovského Brittan Havla uklidňoval, že výhrůžky standardně patří do arzenálu ruské diplomacie a neměli bychom je brát příliš vážně. Rusové mluví vždy tak, aby udělali co nejvýhodnější „obchod“. Havel se svěřil, že nedávno četl dokumenty o Teheránské konferenci z konce roku 1943 a doufá, že je četl i Clinton před nadcházejícím setkáním s Jelcinem v Helsinkách. Stalin jel tehdy do Teheránu s velkými požadavky a předpokládal, že jich prezident Roosevelt akceptuje asi polovinu. Ten ale ke Stalinovu překvapení akceptoval všechny. S příchodem Albrightové do funkce prezident doufal, že americká politika ve vztahu k Evropě a Rusku bude realističtější. Z Hradu jsme přejeli do budovy ministerstva průmyslu a obchodu, kde Brittan na podobná témata jako s Klausem hovořil i s ministrem Dlouhým. Jednání pokračovalo při obědě. Poté jsem Brittanovi nabídl, že mu před jeho setkáním o třetí v Černínu ukážu něco jedinečného. Zavedl jsem ho do Lorety a její klenotnice. Ohromila ho.
Zieleniece na opačné straně Loretánského náměstí zajímala hlavně příprava posudku Komise a začátek přístupových jednání. Brittan mu opakoval to, co říkal jiným dopoledne: že členské státy dnes chtějí, aby se začalo jednat jen s (několika) skutečně připravenými kandidáty, abychom věnovali pozornost reformě státní správy, která musí být silná, nezávislá a nepolitická. Abychom dokončili privatizaci a především restrukturalizaci podniků. Zajímal ho i názor na situaci na Slovensku. Zieleniec ji vysvětloval „mladostí“ státu, apeloval na to, aby se Slovensku nedostalo dvojího odmítnutí – od EU i od NATO… Navečer jsem se vracel do Bruselu a s Brittanem ještě mluvil v letištním salonku. Byl spokojený, v podstatě mi znovu zopakoval svá hlavní doporučení. Původně jsem měl zůstat ještě v Praze, ale jednání Výboru vlády pro evropskou integraci bylo odvoláno. Napadlo mne, že si naši ministři té EU za dnešek užili tolik, že už o ní nechtějí ani slyšet, tím méně jednat o tom, co se právě od jejího vysokého představitele dozvěděli. Z malého zájmu vlády o evropské záležitosti na mne šel strach.
Když jsme v sobotu 22. března se ženou chodili kilometry pískem belgických pláží z Blankenberge k de Haan a zase zpátky a z dun stále trčely bunkry a střílny pevností Atlantického valu z II. světové války, završovalo se klíčové jednání Clintona a Jelcina v Helsinkách, z něhož mimo jiné vyplynulo, že Rusové považují budoucí rozšíření NATO do střední Evropy za neodvratné a budou spolu s NATO směřovat k vytvoření nové organizace vzájemných vztahů.
Kometa
V pondělí 24. března jednala v budově Justus Lipsius unijní Rada pro všeobecné záležitosti. Na tradiční setkání s ní, podobně jako ministři dalších kandidátských zemí, přiletěl do Bruselu Josef Zieleniec speciálem s houfem novinářů. Setkání trvalo hodinu, pokračovalo při obědě, a bylo opět mimořádně formální. Ministr před vystoupením opět listoval v podkladech, na poslední chvíli se mne ptal, co má vlastně říkat. Něco jsem mu napověděl. Při obědě jsem seděl u stolu se Švédem Frankem Belfragem, s de Boissieuem, s Cavalcchinim a s von Kyawem. Členové COREPER se uvolnili a začali se mnou hrát komedii na zasvěcování nováčka. Pierre de Boissieu se překonával a navrhoval mi, abychom po vstupu z té EU zase hned vystoupili. Nebyl to tak nevinný signál o tom, jak ČR vnímal.
Cestou na letiště se mne ministr ptal, jak jsem v Bruselu dlouho a pak se se mnou loučil slovy: „Dotáhneš to až do vstupu do EU.“ To mne vyděsilo, mohlo to znamenat celé desetiletí. Britský a švédský ministr obrany mezitím důrazně odmítli francouzsko-německý návrh na postupné začlenění Západoevropské unie do EU. Představa, že by o případných vojenských akcích starého obranného paktu měly spolurozhodovat i Řecko nebo neutrálové, byla pro Británii, a ostatně i pro Francii, nesnesitelná. Švédské odmítání mělo důvody opačné: aby jiné státy nevytáhly Švédsko z jeho neutrality do vichru případných vojenských akcí. 25. března na římském Kapitolu slavnostně zasedla Evropská rada ke čtyřicátému výročí podepsání Římských smluv. Italský premiér Lamberto Dini navrhl, aby se zahájení třetí a poslední fáze přípravy měnové unie odložilo o rok. Italie si uvědomovala, že na společnou měnu není připravená. Výsledkem bylo zděšení (nebo možná i úleva) partnerů a finančních trhů.
Poslední březnový den připadl na Velikonoční pondělí. Lákala nás představa, že někde v lesích ucítíme jedinečnou vůni mladého jehličí, do něhož se opírá slunce. Možná to byl stesk po českých jehličnatých lesích. Z kraje brabantských bukových hájů se za nimi musí jet do Arden. Ve světovém tisku se však začaly objevovat první uštěpačné zprávy o českých hospodářských problémech. A Mečiarovo Slovensko v kruzích EU snaživě upozorňovalo, že ČR má vnitropolitické problémy a také „problémy se sousedy“. A nikomu se nechtělo vojensky intervenovat v Albánii, která se ocitla, aspoň podle médií, v rukou zločineckých band.
První dubnovou neděli, po zprávě z Prahy, že někdo velmi nestandardně organizuje soukromou návštěvu prezidenta republiky v Bruselu, jsem se raději pustil pěšky ještě holým soigneským lesem bez listí, okolo kapličky „Krásně vonící Panny Marie“, až do Jezus Eik a zpět, abych to „rozchodil“.
