Vstupu Česka do EU předcházely „spanilé jízdy“ diplomatů do členských zemí. V mnohém jsou poučné i pro dnešek

Během roku 2001 se cílová rovinka rozhovorů o vstupu do EU blížila a zase vzdalovala. Rodily se chvíle, kdy předsedající členské země navrhovaly například uzavřít jednání pouze s Estonskem, Slovinskem a Kyprem; jindy zase uvažovaly, že by mohly pokročit pouze s jednou ze středoevropských zemí, nejspíše s Maďarskem. Nad Polskem dělaly stále častěji kříž. Jednání poznamenávala únava, jisté podráždění, a to na obou stranách. Josef Kreuter přisuzuje pomalý a složitý český postup nejen zlé vůli Rakušanů, kteří se opravdu opřeli do odporu vůči Temelínu i o zpochybňování platnosti Benešových dekretů, ale také české politické reprezentace. Politika ČSSD vedla k návratu „starých struktur“ a částečně i starých pořádků. ODS však nebyla ozdravnou variantou, už pro svůj euroskepticismus a prorůstání s byznysem.

Kapitola je věnována především „spanilým jízdám“, tedy služebním cestám vysokých diplomatů včetně Kreutera do členských zemí EU, kde se snažili přesvědčit vysoké úředníky o českých postojích ke klíčovým jednacím kapitolám, jako byly volný pohyb osob, volný pohyb kapitálu, životní prostředí, daně či doprava. V tuto dobu šlo už hlavně o to, jaká přechodná období bude Česko muset skousnout a jaká si naopak pro sebe vyjedná. 

Kreuter líčí obtížné i snazší rozhovory v hlavních městech mnoha zemí, vypráví nejen o jejich podstatě, ale všímá si také lidí, jejich chování, nálad a postojů, to vše v kombinaci s postřehy ohledně místní architektury, urbanismu či historických souvislostí. Vyprávění o těchto „spanilých jízdách“, které byly vším jiným než procházkou růžovým sadem, je poučné i pro dnešek – aby Česko obstálo nejen jako předseda v EU, ale také bylo obecněji schopno prosadit v EU svou, musí hledat spojence nejen v bruselské „bublině“, ale také v bilaterálních politických vztazích s partnerskými zeměmi.

Perspektivy stále nejasné (březen až listopad 2001)

Koncem března jsem odjel do Vídně na první česko-rakouskou konferenci, kterou Kavan kdysi slíbil Schüsselovi jako tehdejšímu ministrovi zahraničí. Rakušané si od ní slibovali, že ČR přistoupí na jednání právníků s hmatatelnými důsledky pro odsunuté Němce po druhé světové válce; česká strana přistoupila jen na diskusi ohledně „otázek minulosti“ v širším záběru i s historiky. Ministryně zahraničí Ferrerová-Waldnerová vyrukovala s nápadem na jakési „strategické partnerství“. 

Na konferenci jsem byl nominován do diskusního panelu o otázkách bezpečnosti, Telička mne ale požádal, abych ho zastoupil a ujal se závěrečného slova. Psal jsem ho celou neděli, Telička pak prohlásil „že si to myslel taky“. Do Vídně jsme jeli dvěma mikrobusy a kvůli kolonám na silnicích a prasklé pneumatice jsem se dostal do postele až ve dvě ráno. Kavan doletěl do Vídně speciálem a mohl tak spoluzahájit sezení přečtením toho, co mu sepsali v Praze úředníci, zatímco jeho rakouská kolegyně se svými zářivými úsměvy v projevu „interpetovala skutečnost“ dalo by se říci „jako když tiskne“. Když jsem to slyšel, řekl jsem si, že se nějakými ohledy zatěžovat nebudu. Ve všech sekcích konference panovala jasná nedohoda. Na závěr jsem mluvil po Erhardu Busekovi, strategickou iniciativu paní ministryně jsem úlisně přivítal a označil ji za něco, co ani ona sama určitě nechtěla, totiž za zásadní obrat v rakouské politice a definitivní rozchod s minulostí. Řada přítomných pak po mně chtěla text vystoupení.

Celý večer jsem strávil s Grušou v jeho rezidenci ve vídeňském Dornbachu, pak i s jeho rodinou v restauraci v kopcích nad městem. Mluvili jsme dlouho o české politice a jejích dnešních hlavních představitelích, jejichž temné rodinné historie Gruša znal, o prorůstání našeho ministerstva starými bratrstvy, o katastrofální zahraničně-politické orientaci ODS, o tom, jak český národ kvůli pochybnému mesianismu a neschopnosti svých vůdců a politiků v dějinách vesměs promarňoval šance a řítil se do katastrof. 

Na zpáteční cestě jsem se v autobuse bavil s historiky. Jejich informace o Janu Masarykovi nebyly vůbec lichotivé, mluvili jsme i o masakru odsunovaných v Pohořelicích v roce 1945 a co vše mu předcházelo. Měl jsem pocit, že v dějinách nikdo nikdy nezná ten správný začátek řetězců událostí. V Mikulově jsme všichni museli vystoupit a očistit si boty v chloraminu. Kvůli hrozbě slintavky a kulhavky. Po návratu jsem se dozvěděl, že na jednání v Bruselu jsme uzavřeli provizorně kapitolu Volný pohyb služebPrávo společností. Jiné kandidátské země jich ale uzavřely víc.

Jan Kavan a Pavel Telička

Do přístupových jednání se promítaly politické zájmy členských států – technicky přetěžkou kapitolu Volný pohyb zboží, kde jde především o technické normy a standardy, uzavřela překvapivě i Litva, stejně jako Volný pohyb kapitálu, kde nás Komise honila kvůli vkladním knížkám na doručitele, uzavřel Kypr, známý jako prádelna špinavých ruských peněz.

Dozvídal jsem se, že Američané jsou rozzuření na českou politiku, přestali nám věřit, Boeingu s jeho F-16 zakázali účast v tendru na dodávku bojových letounů, Kavanovu akci s rezolucí o lidských právech na Kubě viděli jako nepřátelský akt. Američanům vadila zejména klíčová pozice Šloufa v mechanismu tehdejšího Zemanova vládnutí, jeho přístup k citlivým informacím a podivné styky. Prostě začali ČR považovat za bezpečnostní riziko. Z podobných důvodů stáhli o pár dnů později svou účast v tendru na stíhačky i další západní výrobci. Kavana za jeho politiku ve vztahu k USA pak o Velikonocích ostře odsoudil prezident Havel.

Do Prahy přijeli Prodi s Verheugenem a hostům konference v Lichtenštejnském paláci rozdávali svá nezávazná povzbuzení. Tentýž den Zemana ve funkci předsedy ČSSD nahradil levicový asketa Špidla a vysoko stanul i nadějný mladý politický machiavelista Gross. Z kruhů švédského předsednictví se množily hlasy, že přístupová jednání zakončí v roce 2002 jen tři malé země – Estonsko, Slovinsko a Kypr. Klaus hodlal doporučit voličům, aby hlasovali proti vstupu do EU, pokud by česká vláda přijala požadavek členských států na přechodné období pro volný pohyb osob. Znechuceného Mertlíka vystřídal ve funkci ministra financí bývalý úředník Státní plánovací komise Jiří Rusnok. Řekl jsem si tehdy „Bože chraň český státní rozpočet!“. To, že s nimi nemusí Němci nakonec při nejbližším rozšiřování EU počítat, zjistili Poláci. A my se s nimi můžeme svézt!

Vladimír Špidla a Stanislav Gross

Znovu jsem se dostával do diskusí o postupném sklouzávání republiky na východ. Viděl jsem, že šance, která vznikla rozdělením Československa, byla promarněna. Zasloužila se o to ČSSD, která ztělesňovala infiltraci vlivu východní mocnosti, podporovala návrat starých personálních bratrstev a svou levicovou politikou ve společnosti permanentně křísila a obnovovala socialistické reflexy, zvyklosti a manýry. Zasloužila se o to ale také ODS svým jalovým suverénismem, antievropanstvím a mravním relativismem, a ostatní strany svou neschopností, neseriózností či přímo destruktivitou. V poledne 20. dubna jsem se dozvěděl, že bych měl navečer zaskočit za už nevím koho a oslovit dvacítku zástupců velkých amerických a evropských investorů v drahé restauraci v Tančícím domě na nábřeží. Opět jsem byl donucen k improvizaci, kterou nemám rád, šlo ale o potenciální miliardy investic pro vlast. Vystoupení jsem směřoval podél teze, že náš vstup do EU bude cizím investorům garantovat, že naše úřady a soudy budou nutně muset fungovat jako ty v dnešní EU, jinak bychom do Evropské unie vpuštěni nebyli.

Zatímco se v Černé Hoře občané vyslovili pro nezávislost na Srbsku, odletěl jsem jen s diářem v ruce předposlední dubnové pondělí ráno do Bruselu, abych se připojil k Teličkovi a spolu s ním se setkal se zástupcem generálního ředitele DG ENV Komise Verstryngenem. Velmi striktní partner jednoznačně formuloval podmínky včetně typu dodatečných informací, které bychom měli dodat do dvou dnů, abychom měli šanci za švédského předsednictví provizorně uzavřít kapitolu Životní prostředí.

V Bruselu jsme mluvili i s Wisselsem a s generálním ředitelem Landaburem. Tomu dělal největší starost nedostatečný konsensus českých politiků ke vstupu země do EU. Reagoval i na naivní novinové články Jakla a Zahradila a na manifest ODS o „eurorealismu“. Varoval nás, že německou pozici – přechodné období pro volný pohyb osob – podpoří všechny členské státy, snad kromě Španělska, které se svou podporu bude snažit „zobchodovat“ za udržení přílivu peněz do regionálních fondů. A že další reformu společné zemědělské politiky do roku 2006 Francie nepřipustí.

Ve zpátečním letadle nás dostihla informace, že si Švédové uvědomili, že s představou, že do EU vstoupí jen tři nejmenší země, neprorazí. Budou k nim muset přihodit někoho ze střední Evropy – Maďarsko nebo ČR. S Polskem se prý už nepočítá. Koncem dubna přijeli na dva dny do Prahy dva členové COREPERu , stálý zástupce Belgie velvyslanec van Dael a Francie velvyslanec Vimont. Oba jsem dobře znal už z Bruselu. Vimontův otec byl kdysi v Praze diplomatem, van Daele v Čechách ještě vůbec nebyl. V Praze i promluvili na přednášce pro veřejnost. 

Podstatné ale byly neveřejné rozhovory. Z nich jsem nabyl přesvědčení, že další mezivládní konference EU o institucích, plánovaná na rok 2004, bude katastrofou, že se jí zjednodušit unijní základní smlouvy a přerozdělit kompetence nepodaří. Mluvili jsme o tom jak v Masarykově bytě v Černínu, tak na Karlově mostě a nakonec nad rozkvetlým Petřínem na Nebozízku. Praha hrála dokonale svou okouzlující úlohu. Poté, co Kavan na návštěvě USA, kde měl vysvětlovat svou politiku, zkolaboval a své setkání s Colinem Powellem a Riceovou odřekl, převzal řízení ministerstva Telička a do náměstkovských míst na ministerstvu zahraničí i obrany nastoupili dva ambiciózní mladí, bývalí členové KSČ. Před polovinou května se prezident Havel v Bratislavě v projevu vyslovil tvrdě proti Rusku a požadoval, aby se baltské státy staly členy NATO.

Václav Havel a Václav Klaus na společném obědě

Předposlední květnovou neděli jsem odletěl přes Vídeň do litevského hlavního města Vilniusu. Měl jsem vystoupit na konferenci pořádané Bertelsmann-Stiftung o hospodářských a bezpečnostních důsledcích rozšiřování EU do střední a východní Evropy. Konala se v hotelu u jezera za městem, kde přes široký obzor rychle pluly shluky šedých mraků a hlavním zvukem večerní krajiny bylo kvákání žab. 

Mluvil jsem o věrohodnosti unijní politiky, o nákladech naší ekonomiky na přizpůsobení se a o tom, že nechceme být zajatci sporů mezi členskými státy. Slyšel jsem nejen litevského prezidenta Adamkuse a další litevské politiky, ale i Grigorije Javlinského, který posun rozšířené EU na ruské hranice označil za vítané přiblížení evropské kultury a evropských zvyklostí Rusku. Rozšíření NATO však viděl jako důvod k ruským starostem a tvrdil, že Západ Rusku nerozumí, nebere v úvahu různé úrovně vládnutí v zemi, a že žádná země na světě nemá tak dlouhou hranici s nejnebezpečnějšími sousedy jako Rusko. Vyčítal Západu zavedení vízové povinnosti jako „podraz“ na ruské liberální politiky. Pak se ho zmocnila televize a odjel. 

Při večeři jsem seděl vedle bývalého předsedy vlády Moldavska Iona Sturzy, pocházejícího ze staré rumunské bojarské rodiny, který v oné době zprostředkovával západoevropským výrobcům šití jejich luxusních oděvů a obuvi v Moldavsku. Stěžoval si na moldavské politiky, kteří připravují návrat země do lůna Ruska, „které už čeká na Dněstru“. 

Uvědomil jsem si, že Litva je zemí, kde se pohanství zachovalo v Evropě nejdéle, s jazykem, který se podobá asi nejvíc indickému sanskrtu, zemí, která trpěla za Stalina tak, že Němce vítala jako osvoboditele, za což se po válce Litevcům Stalin strašlivě pomstil. Statisíce lidí, celé rodiny, zmizely na severní Sibiři. Předtím za nacistů zahynuly stovky tisíc místních Židů. Vilnius, jehož obyvatele před válkou tvořili Židé skoro z poloviny, se vždy cítil jako kosmopolitní město. Bylo to občas vidět i na jeho architektuře. Překvapilo mne staré město s množstvím katolických kostelů, z nich dva byly naprosto výjimečné, každý jinak – obnovovaný františkánský kostel, v němž za vlády sovětů fungovala opravna traktorů, a svatojanský kostel v areálu univerzity, postavený ve stylu vrcholného římského baroka s jedinečným teatrálním oltářem.

Po návratu jsem se při jedné příležitosti dostal do rozhovoru s unijním, původně německým diplomatem Ralfem Dreyerem, s nímž jsem se znal už léta. Mimo jiné mi tvrdil, že Češi si neumí v Německu udělat správnou publicitu a image. Němci o nás moc nevědí. Napadlo mne, že v současnosti je to možná dobře. Svěřil se také, že mu chodí na stůl od západoevropských investorů hodně stížností na české soudnictví a českou státní správu. Rozdíl mezi Prahou a zbytkem země mu připadal propastný. Cena benzinu se mezitím šplhala ke 30 korunám.

Jaroslav Šedivý a Josef Kreuter (archivní foto)

Na jednáních v Bruselu jsme provizorně uzavřeli kapitoly Sociální politika, Volný pohyb kapitáluŽivotní prostředí, a den poté jsme si v Praze vyměňovali zkušenosti s hlavním vyjednavačem Litvy Austrevičesem, s nímž jsem se nedávno setkal ve Vilniusu. Imponoval bystrostí, znalostmi i jazykovými kvalitami. Poslední květnový den jsem dopoledne v Černínu slyšel přednášku Solany, nyní generálního tajemníka Rady EU, o společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politice EU. Spíš než standardní výklad o tápajícím a nemohoucím procesu dokázal Solana zaujmout jako diskutér. Hlavní zbraní tohoto původně jaderného fyzika a kdysi militantního protiatomového socialisty je osobní šarm, pohotovost, výřečnost a schopnost přehledně strukturovat každý problém.

Francouzský premiér Jospin se v projevu o budoucnosti EU zmínil o jejím rozšíření jen jednou půlvětou, nemluvil ani o speciálním německo-francouzském vztahu. V podstatě vyžadoval jen Unii, která by provozovala typickou socialistickou hospodářskou politiku. Vzhledem k tomu, že prezident Havel vetoval schválený zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, odvolala EU svou již schválenou společnou pozici k jednací kapitole Kultura a audiovizuální politika. Snažili jsme se to intervencemi v Londýně, Paříži a ve Stockholmu zvrátit. Poslední výsledky jednání, zejména v citlivých kapitolách Volný pohyb lidíVolný pohyb kapitálu, jsme doma hájili před Výborem pro evropskou integraci Poslanecké sněmovny, který přizval i senátory. Podpořili nás. Tentýž den večer se sešly tři významné zprávy – v britských parlamentních volbách opět zvítězila Labour Party, irští voliči v referendu odmítli schválit Smlouvu z Nice a v Čechách se poprvé přišlo na kravku nakaženou nemocí „šílených krav“ BSE.

sinfin.digital