Unie se neobejde bez vojenské síly a vůle ji použít. A tu má jen několik málo zemí, zaznělo na adresu EU drsně a bez obalu už v polovině devadesátých let

Ve druhé polovině roku 1996 vygradovala vnitřní debata mezi vládami členských zemí a institucemi EU o přípravě společné měny a budoucích makroekonomických a rozpočtových pravidel, kterými se budou řídit státy začleněné do „měnové unie“. Na pozadí tohoto horečného jednání se diskuse o budoucím rozšíření EU o státy střední a východní Evropy odehrávala jen okrajově a nedocházelo k žádným výrazným posunům. Mezi nejpozoruhodnější rozhovory a výměny názorů, o kterých Josef Kreuter v této kapitole referuje, je setkání s francouzským velvyslancem při EU Pierrem de Boissieu, který se o vývoji a budoucnosti EU vyjadřoval brilantně, drsně a bez obalu. Z dnešního hlediska je zajímavé číst názor, že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika se neobejde bez vojenské síly a vůle ji použít. Jak vidno, debata, kterou EU prožívá dnes v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, byla palčivou už před 26 lety, aniž se od té doby cokoli základního změnilo. 

Zajímavá je také diskuse v rámci „mezivládní konference“ EU, která měla vyústit v Amsterodamskou smlouvu o rok později. Debatovalo se například zcela reálně a otevřeně o snížení počtu členů Evropské komise, což se nakonec nikdy nestalo. Pokrok doznala naopak příprava Paktu stability a růstu, který se pak stal dominantou ekonomického života EU – vlastně až do pandemie roku 2020.

Karty na stole (léto a podzim 1996)

Na středu 26. června jsem kromě polského kolegy pozval na oběd ve třech velvyslance Pierra de Boissieu, který byl tehdy Stálým zástupcem Francie v EU. Byl to jeden z nejpozoruhodnějších rozhovorů, jaké jsem kdy absolvoval. Pierre mluvil drsně, bez obalu. Unijní mezivládní konferenci označil za irelevantní, důležitá bude až měnová unie. Teprve ta si, podle jeho názoru, vyžádá skutečnou reformu unijních institucí. Od amsterdamské Evropské rady tedy nelze příští rok čekat nic moc. Hlavním problémem není „kolik většinového hlasování“, nebo „kolik pravomocí Evropskému parlamentu“, nýbrž to, že jednotlivé členské státy jsou různě citlivé na různé problémy. Z toho vyplývá různorodost jejich zájmů, společný zájem je pak těžké prosadit. 

„Protože všichni přijali za své principy německé měnové politiky, bude euro v podstatě německou markou. Jestliže byla péče o měnu svěřena Německu, tak nemá smysl, aby třeba o hranici na Odře a Nise rozhodovali Portugalci či Irové, které to vůbec nezajímá, nýbrž především Němci pod kontrolou Francouzů a dalších, kterých se to týká.“ Palčivé je to v zahraniční politice, akceschopnost EU by neměla být brzděna neutralitními chimérami Rakušanů nebo Dánů. EU potřebuje akceschopnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a tu nebude mít bez existence věrohodné vojenské síly a bez vůle ji použít. Tuto vůli má dnes jen několik málo zemí, Británie a Francie mezi nimi. Malé země ji nemají a nemá ji paradoxně ani Německo. Evropský problém s Alžírskem nemohou ovlivňovat země jako Irsko nebo Finsko. Ještě absurdnější je, když se do toho začne chtít plést nikomu neodpovědná Komise, její úředníci a tři ambiciózní komisaři odpovědní za zahraniční politiku, z nichž jeden je omezený, druhý blázen a třetí je úplná nula.” (Věděl jsem přesně, koho měl na mysli a v duchu jsem souhlasil). 

Za skutečnou osobnost Komise označil sira Leona Brittana, naopak van den Broek „není schopen překročit své černobílé vidění problémů a mít subtilnější pohledy“. Viz třeba Srbsko, které zařadil mezi „černé“, aniž by si uvědomoval, že na Balkáně nelze ponechat vakuum, ani tuto zemi zahnat do náruče Ruska. Francie vidí dál než Komise a dokonce i dál než Německo, které nevidí dál než po hranice Chorvatska. Není také možné, aby o vojácích významněji spolurozhodovaly země, které se nijak vojensky a politicky angažovat nechtějí, a už vůbec ne byrokrati Komise. Východiskem by bylo, pokud by byly určité kompetence svěřeny některým státům nebo skupině států, na základě důvěry a za účinné kontroly. 

Komisi je třeba omezit na deset členů, nemůže vypadat jako groteskní karikatura výboru COREPER. Nejcennější je na ní její nezávislost na členských státech, její právo iniciativy a nestrannost. Nezávislost nicméně už dnes příliš neexistuje. Východiskem by mohlo být takové uspořádání, že velké členské státy Komisi opustí a přenechají ji těm malým, na základě důvěry a kvality – „a ne aby tam sedělo tolik různých paní, které tam vůbec nepatří“. „Když lze dnes svěřit měnovou politiku Německu, a pokud by se kompetence v zahraniční politice svěřily zemím, které by byly ochotné angažovat se do všech důsledků, proč by se právo iniciativy a střežení smluv, které je vyhrazeno Komisi, nemohlo svěřit malým zemím?“

Pierre de Boissieu

Byl přesvědčen, že Británie skončí se svou „sebevražednou politikou“ ve vztahu k EU a později se připojí i ke společné měně. „Británie si nemůže dovolit, aby o Evropě nespolurozhodovala.“ Stále ještě nestrávila konec své imperiální minulosti, což ostatně byl i problém Francie v době Mnichova. Omezenou provinciálnost viděl jako nepříjemný rys dnešní evropské politiky. Myslel si, že naše přístupová jednání v roce 1998 nezačnou – kvůli nejasnosti startu měnové unie a nejasnostem v institucionálních záležitostech. Na vstup má šanci jen několik zemí a „obě vaše mezi nimi budou“. Velkým problémem je jihovýchod Evropy, kde hrozí geopolitické vakuum. Celý Balkán kromě Slovinska na nějaké přijetí do EU není vůbec zralý, vzniká tedy otázka, co s ním. Nikoho to ale moc v EU nezajímá. Na další rozšiřování v EU nikdo reálně nemyslí, příslib v Madridu vznikl proto, aby byl „banalizován“, rozmělněn a neutralizován slib Kypru a Maltě, který si na EU vynutilo Řecko. „Vždyť i Florencie jej také oprášila jen minimálně.“ Pokud jde o riziko, že Řecko naše přístupová jednání zhatí, „i na Řecko existují určité páky“.

Mluvili jsme o středoevropských specifičnostech, o rakouské provincialitě, (politika „jako by ani nevycházela z Vídně, nýbrž ze štýrských salaší“). Varoval mne však také, že „své výroky premiér Klaus přehání. Jsou pečlivě registrovány a vnímány se vší vážností.“ Souhlasil, že stávající praxe „strukturovaného dialogu“ je svou formálností pokořující. Na druhou stranu nicméně připomínal, že většina z našich ministrů je šťastná, když na taková fóra mohou jezdit a předvádět se potom před nic netušícími novináři. Mluvili jsme dál o společné měně, o mezivládní konferenci, o přístupových jednáních. Strukturovaný dialog prohlásil za „šílený nápad von Plötze“. [1]

To vše při svatojakubských mušlích, křepelkách a desertu, k nimž se vypjal náš nový kuchař. Večer téhož dne jsem pořádal soukromý koncert s rautem pro asi 35 významných hostů. Jaromír Klepač hrál s velkým úspěchem Chopina a kuchař bravurně zvládl oba společenské podniky jednoho dne. Pierrova slova byla pro mě na dlouho velkým námětem k přemýšlení.

Končilo italské předsednictví, od 1. 7. 1996 Italy střídali Irové. Poslední červnovou neděli jsme s rodinou odjeli z Bruselu na dovolenou do hor centrální Francie v départementu Ardèche. V kopcích uprostřed kaštanovníkových lesů nás čekal středověký kamenný hrad Château Latour. Belgická majitelka jej provozovala první rok jako penzion. Ubytovala nás v prostoru druhého patra jedné z rohových věží, který přílišným komfortem neoplýval. Nádherné bylo ale místo samo, i to, že jsme se všemi hosty večeřeli venku pod starými kaštany u jednoho dlouhého stolu.

Přijel eurooptimista

I druhé kolo prezidentské volby v Rusku vyhrál Boris Jelcin. Do Bratislavy přijeli znovu slovenskou vládu varovat francouzský a německý státní tajemník v ministerstvech zahraničí, Barnier a Hoyer. Prezident Havel po měsíci jmenoval novou Klausovu vládu opět se Zieleniecem na zahraničí. Na neformální jednání s ECOFIN přiletěl v poledne Kočárník. Do Bruselu krátce poté přiletěl i předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (který ještě neměl Senát) Miloš Zeman. Hned po příletu se v hotelu sešel k rozhovoru, který si vyžádal předseda slovenské Národní rady, Ivan Gašparovič. Gašparovič se tehdy obával, že by se mohl zhoršit stávající režim na společné česko-slovenské hranici a zesílit „nezasloužený tlak“, který už na Mečiarovo Slovensko vyvíjela EU. 

Večer Zemana přijal, podobně jako postupně předsedy parlamentů deseti přidružených zemí, předseda Evropského parlamentu, německý sociální demokrat Klaus Hänsch. Ptal se na politickou situaci v ČR a zda premiér Klaus nezměnil své názory na EU, jimiž „imituje Margaret Thatcherovou“. Klaus mu prý jednou v Praze řekl, že by do EU vstoupil jen proto, aby ji rozpustil, na což prý mu Hänsch tehdy odpověděl, že by pak on udělal vše pro to, aby do EU Klaus nevstoupil. Zeman se vyhnul přímému hovoru o Klausovi, ale prohlásil, že po volbách se v českém parlamentu vytvořila nová politická situace. Prohlásil se za „eurooptimistu, který nehodlá EU poučovat, nýbrž se od ní učit“. Nezužuje ani EU na pouhou zónu volného obchodu. „Vstup do EU nám pomůže dostat evropskou legislativu do našeho právního řádu“ a „chtěli bychom se rovněž podílet na velkých evropských projektech…“ Hänsch však reagoval slovy, že premiérem je stále Klaus a jeho vládu ČSSD toleruje. Zeman replikoval, že menšinová koaliční vláda závisí na toleranci ČSSD, tvoří ji i dvě proevropské strany a významná proevropská skupina je i v ODS. Potom Hänschovi slíbil, že nový parlament bude přípravu na přístupová jednání lépe kontrolovat

Při večeři v zámečku Val Duchesse jsem seděl se Zemanem. Byl úplně jiný, místo opakování politických hesel začal mluvit věcně. Seznámil jsem ho s několika vlivnými poslanci EP. Setkání pokračovalo ještě následující den, k jednotlivým velkým tématům informovali hosty van den Broek, Oostlander a Hänsch. Zeman vystoupil pouze s požadavkem na zapojení do projektu transevropských sítí, nečekaně a v kontextu jednání nemístně.

Vladimír Mečiar a Miloš Zeman

Rozloučil jsem se s princeznou Marií-Pia von Liechtenstein, s níž jsem se v Bruselu stýkal, před jejím definitivním přejezdem do Vídně a zpozorněl jsem nad zprávou, že Giscard d’Estaing vyzýval, aby se znovu zvážilo, zda je opravdu třeba rozšiřovat NATO na východ a izolovat tak Rusko. Moskvou v těch dnech otřásly podivné pumové atentáty.

V pondělí uprostřed července mi do Bruselu volal ministr Zieleniec, a oznámil mi také, že svým náměstkem jmenoval Cyrila Svobodu. Zeman mezitím Klausovu vládu pošťuchoval a odkládal projednání jejího programu ve sněmovně. Francie oznámila, že stahuje většinu ze svých 20 tisíc vojáků v Německu. V Bělehradě Miloševič pod tlakem odstoupil ze svých politických funkcí.

Už řadu dní jsme s radou Vávrou řešili hrozbu antidumpingového řízení proti našim výrobcům bezešvých trubek s přesvědčením, že Komise jednala proti smluvním postupům. Někdy v těchto dnech vyvstal přede mnou protokolárně-prestižní problém, komu 26. 7. předat odpovědi české vlády na dotazníky Komise. Nehodlal jsem je předávat jen tak někomu. Komisař van den Broek odcestoval a zastupováním pověřil generálního ředitele Burghardta. To se mi silně nelíbilo a rozhodl jsem se, že to respektovat nebudu, balík dokumentů a CD-ROM, pod kterým byla podepsaná celá vláda, předám na nejvyšší možné, realisticky dosažitelné úrovni, generálnímu tajemníkovi Komise Williamsonovi, který s tím souhlasil. Pak mi zavolal z Prahy ministr Zieleniec s nápadem, že by sám předal odpovědi na dotazník zastupujícímu diplomatovi Delegace Komise v Praze. Podařilo se mi ho přesvědčit, že by to byl krajně nevhodný symbol, degradující jeho osobně i naši zemi. 

Protokolární hrátky s aparátem Komise na „předávání odpovědi“ pokračovaly. Symboly a úrovně styků a aktů jsou v mezinárodních vztazích důležité, šlo o prestiž vlasti. Byl jsem jediný, který se vzpouzel, ostatní velvyslanci kandidátských zemí bez řečí přistoupili na to, že odpovědi odevzdají úředníku Burghardtovi. Když jsem vzdoroval, začali mne z Komise přesvědčovat, napřed arogantně vzkazy z nízké úrovně, pak stále vyššími intervencemi. Popudilo mne to. Když měla Komise předávat v Praze svůj dotazník, tak si šéf její pražské Delegatury vyžádal přijetí u ministra zahraničí, který na to přistoupil. Odmítal jsem tisícistránkový soubor odpovědí na tento dotazník předat jen tak někomu. Šlo o princip, o reciprocitu, o přístup, o respekt vůči státu. Když za mnou poslali, aby mne přesvědčoval, Michaela Leigha, řekl jsem mu, mimo jiné, že nejsem akreditovaný u sekretářky pana Lamoureux, nýbrž u Evropské unie, a to z pověření prezidenta republiky. Přiznal, že mne chápe. Teprve když se sám Williamson omluvil, že mne přijmout nebude moci, kapituloval jsem, ale vyžádal si od Burghardta pozvání v písemné podobě s tím, že přijdu, ale vyhrazuji si možnost komentáře. 

Následně mi bruselský zpravodaj ČT zavolal, že prý Komise odvolala své pozvání televizím a novinářům na akt předávání odpovědí. Pochopil jsem, že to bylo kvůli mně, zástupci Komise se báli, že tam něco řeknu. Štvalo mne, že úředníci Komise a van den Broek zkoušejí s uchazečskými zeměmi jednat jako se svými podřízenými. Dokument jsem v pátek 26. července tedy Burghardtovi předal, v přítomnosti našich diplomatů, v tištěné i elektronické podobě, zdůraznil jsem obrovskou práci, kterou naše státní správa – včetně osobně několika členů vlády – odvedla během pouhých 89 dnů, v době, kdy se konaly parlamentní volby a formovala nová vláda. Připomněl jsem, že některé obsažené informace jsou důvěrné. Nakonec jsem si neodpustil vyjádřit údiv nad tím, že Komise předávání svých dotazníků věnovala podstatně větší protokolární a mediální pozornost než převzetí našich odpovědí. Zakončil jsem slovy, že si lekci budeme pamatovat.

Josef Kreuter a Václav Klaus na letišti v Nice

Koncem srpna jsem následoval rodinu do Prahy na dovolenou. Za první tři dny se mi podařilo posekat dvě stovky čtverečních metrů přerostlé trávy na zahradě. Kosou, naštěstí dobře naklepanou. Jakmile jsem měl trochu volna, chtěl jsem si užít české krajiny, která mi v Bruselu citelně chyběla. Ze Sedlčan jsem pěšky došel na renesanční zámek Vysoký Chlumec, shlížející z vysoka na krajinu, který byl nedávno restituován Lobkovicům. Někde u Petrovic jsem potkal sedmdesátiletého člověka, který se rozpovídal, že v restituci dostal jen 4 hektary a ministru zemědělství by za to s chutí „rozkop hubu“. Procházel jsem podle příliš četných úhorů s pocitem, že zemědělství skomírá. Přes Pořešice a půvabnou samotu Smrčí jsem vystoupal k poutnímu kostelu ve Svatém Janu. Navečer jsem se vrátil autobusem do Sedlčan a do Prahy. Zajeli jsme i na sever, do Kytlice, a už po kolikáté vystoupali na vzpurný Klíč s jeho jedinečným rozhledem, a podívali se znovu i k jezírku pod Horní Světlou. Sedmnáct kilometrů z Lysé do Brandejsa, lesem podle trati, k barokním sochám andělů, a přes Káraný a Houštku, jsem šel po stopách vlastního dětství.

Poslední srpnový týden byl vyhrazen tradiční poradě velvyslanců v Černínu. V hlavním vystoupení o EU jsem mluvil o nepředvídatelnosti jejího dalšího vývoje i o nechuti ji rozšiřovat. Upozorňoval jsem, že české veřejnosti nikdo příliš nevysvětluje, proč bychom do EU měli vstoupit, a že českým politikům není jasné, jaké jsou naše skutečné národní zájmy. Řada kolegů mi blahopřála. V Černínu to však nelze brát vážně. Šéf politického odboru KPR Pavel Seifter mne odpoledne požádal o podklad pro prezidenta, který by u něho o problematiku EU vzbudil zájem. Prezident Havel nás pak všechny na Hradě přijal.

1. září jsem odletěl zpátky do Bruselu, manželka s dětmi měla přijet o dva dny později, i se psem, jemuž se pak tlapkou podařilo u pumpy v Arlonu zavřít v autě i s jediným klíčem v zapalování. Následující den nám Komise ke svému dotazníku zaslala doplňující otázky. Některé z těch, které se týkaly politiky, mi připadaly docela opovážlivé.

Belgie již několikátý týden žila ohavným skandálem pedofila Dutrouxe, který unášel a vraždil své dětské oběti. V Čechách panovalo všeobecné znechucení ze skandálu Kreditní banky Plzeň, kdy média psala o odpovědnosti Kočárníka a Tošovského. ODS konečně objevila téma „bezpečnost a pořádek“, na jehož důležitost jsem její politiky upozorňoval celá léta. Komise před několika dny antidumpingové řízení na vývoz českých ocelových trubek přece jen zahájila. Ředitel mého řídícího odboru na MZV Telička se nechal slyšet, že za šéfa přístupových jednání s EU navrhne mne. V Bruselu se říkalo, že mezivládní konference „uvázla na písku“.

První zářijovou sobotu jsme myšlenkami byli ve francouzských Alpách. Náš syn ještě se dvěma Němci lezl na Mont Blanc. Po několika dnech se jim to podařilo. Výstup i přes aklimatizaci nebyl jednoduchý, jeden z trojice musel před vrcholem vzdát. Se skandálem pedofila Dutrouxe se v tom čase vynořil další, s vyšetřováním vraždy socialistického politika Andrého Coolse, který zasáhl špičky belgické frankofonní socialistické strany. Zatčen byl její vysoký funkcionář, univerzitní docent Van den Biest, který měl vraždu zosnovat ve spojení s italskou mafií v Lutychu. Politický boj všemi prostředky.

Potěšil mne Sir Leon Brittan, který byl hlavním řečníkem diplomatického oběda v Cercle Royal Gaulois. Projevil se opět jako liberál a zásadně odmítl tezi, že by EU měla ve své obchodní politice bojovat proti tzv. „sociálnímu dumpingu“. „EU by spíš měla bojovat se systémovou strnulostí ekonomik svých členských států. Ve svých dějinách byla Evropa úspěšná a silná, jestliže byla pružná, schopná sebereflexe a obnovy.“ Chirac v oněch dnech prohlásil v polském Sejmu, že by Polsko mělo být členem EU v roce 2000. Líbivá slova, kterým nemohl věřit ani on sám. Byl to jen politik, zatímco Brittan byl nejen politik, ale i myslitel.

sinfin.digital