Macron rozehrál riskantní partii o budoucí podobě Evropské unie. Na stole jsou dva horké brambory, o které se může EU snadno spálit

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Statečnost ukrajinských obránců tváří v tvář ruské agresi, a to ve jménu demokracie a svobody ztělesněných prezidentem Zelenským, se staly od února novou realitou, se kterou musí Evropská unie počítat. Boj za sdílené hodnoty v krvavém konfliktu. Miliony uprchlíků přijímané s otevřenou náručí v celé Evropě. Jak za těchto okolností odpovědět na touhy a naděje ukrajinských politiků-bojovníků, a nezpronevěřit se přitom vlastním pravidlům, která v tomto srovnání vypadají trapně pragmatická a banálně přízemní? 

Přesto je třeba se o to snažit, nedá se před tím nikam utéct. Tak zhruba by se dal vysvětlit pokus francouzského prezidenta Emmanuela Macrona z 9. května, kdy na závěr strategického projevu ve Štrasburku navrhl jakési „evropské politické společenství“, které by pro Ukrajinu a potažmo další proevropsky bažící třetí země znamenalo ukotvení v západní Evropě, nikoli však plnohodnotné členství v Evropské unii.

Jen velmi málo evropských lídrů se pustilo na tenký led reakcí a komentářů. Vesměs zdvořile mlčeli. Za „velmi zajímavý“ označil Macronův výplod německý kancléř Olaf Scholz; v podstatě musel, protože ze Štrasburku se Macron vydal hned do Berlína, jak se sluší a patří na znovuzvoleného nájemníka Elysejského paláce, a tam svému kolegovi zatepla novinku představil. Kancléřem to však jen začalo – Macron se hodlá chopit „poustevnické hole“ a obcházet se svým nápadem všechna hlavní města. Času není nazbyt. Ruská invaze pokračuje a Evropská komise nasadila vyšší rychlost, aby do konce června stihla vyhodnotit několik set stran ukrajinské přihlášky za člena EU. Všeobecně se očekává, že Kyjev obdrží status kandidátské země, tedy oficiálního uchazeče o členství v EU, na summitu Evropské unie 30. června.

Pro Volodymyra Zelenského a jeho vládu to bude zajisté velké zadostiučinění. Pro Kreml pak signál, že Západ nemíní hodit Ukrajinu přes palubu, že s ní počítá, a že ji Rusko už vlastně ztratilo (pokud ji přece jen neuchvátí hrubou vojenskou silou). Signály to budou důležité, ale co pak? Macron velmi správně říká, že normální proces vedoucí ke vstupu do EU se vším všudy bude trvat „roky, možná desetiletí“. Není důvod mu nevěřit – Česko mělo podstatně lepší výchozí pozice než Ukrajina a vyjednávalo deset let (Jak tento proces probíhal a na co všechno při něm Česko naráželo, popisuje ve svém seriálu pro INFO.CZ bývalý český velvyslanec při EU Josef Kreuter). Macron říká, že zkrátit tuto dobu by znamenalo snížit požadavky, oslabit standardy, a to nejen pro Ukrajinu, ale pro všechny. Chceme to? Nikdo se neodváží říct ano, ani Poláci, ani Litevci a další, kteří by si moc přáli pro Ukrajinu rychlé členství.

Na druhé straně známe Francouze, jejich obecnou nechuť k rozšiřování Evropské unie, zvlášť východním směrem, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Macron je konzistentní – už před čtyřmi lety varoval proti přijímání dalších zemí do unie, dokud tato nebude „efektivnější“, ambicióznější, schopná přijímat rychlá a silná rozhodnutí. Právě on významně zbrzdil vyjednávání s kandidátskými státy ze západního Balkánu, když loni prosadil přepracování „metodologie“ přístupových rozhovorů. Ostatně právě osud těchto kandidátů – Srbska, Černé Hory, Severní Makedonie a Albánie – je velkou neznámou v této rozbíhající se partii. Právě na ně, nejen na Ukrajinu, budou muset myslet čeští politikové, až se ujmou unijního žezla na půl roku prvního července.

EU nesmí, ať se Paříž nezlobí, dělat dojem, že agendu určuje jen ruská agrese. Je nabíledni, že pro tyto státy, které s EU marně vyjednávají už několik let, by se jakékoli „společenství“ znamenající nějaké částečné členství rovnalo červenému hadru. Vzpomeňme, jak Václav Havel nebo Lech Walesa nelibě nesli naléhání Macronova předchůdce Francoise Mitterranda na počátku 90. let, aby Západ na rozpad sovětské říše reagoval vytvořením „evropské konfederace“; současný prezident se k tomuto odkazu ostatně přímo hlásí. Nikdo také neví, jak se na jeho nápad bude tvářit Británie, jíž by se mělo dostat cti ve „společenství“ zasednout se stejnými právy jako třeba Kosovo. A co na to Rada Evropy, jejíž úloha, beztak už matná, by se vznikem „společenství“ posunula do bezpředmětnosti?

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jaké zásadní změny ve fungování EU jsou na stole?
  • A jaké důsledky by mohlo mít otevření „Pandořiny skřínky“?
sinfin.digital