Německo čeká supervolební rok a „nová Merkelová“ stále není na obzoru

Adéla Jurečková

21. 12. 2020 • 13:25
Po „koronavirovém“ roce vstoupí Německo do nového – supervolebního. Voliči rozhodnou o novém obsazení parlamentu a s ním i kancléřského postu, v šesti zemských volbách pak o rozložení politických sil ve spolkových zemích. Ostrý předvolební boj sice ještě nezačal, ale debata o tom, kdo v čele země nahradí kancléřku Angelu Merkelovou a jak bude vypadat budoucí vláda, už kvasí v politických stranách, médiích i společnosti. Důležitá je nejen pro Němce, ale pro celou Evropu včetně Česka.

Finanční krize, krize eura, Řecko, uprchlická krize – za 15 let svého kancléřství ustála Angela Merkelová celou řadu mimořádných situací. Ta poslední, koronavirová pandemie, posunula její dlouhodobou popularitu ještě o několik pater výše – s její prací je aktuálně spokojeno 71 procent Němců a je tak nejoblíbenější ze všech politiků v zemi. Pokud se to do příštího podzimu radikálně nezmění, bude Merkelová do politického důchodu odcházet s autoritou, kterou si její nástupce či nástupkyně bude muset velmi složitě získávat. 

Pravděpodobné zatím je, že kancléřské křeslo znovu obsadí někdo z CDU/CSU – a také, že to bude muž. V prosinci by podle pravidelného průzkumu Deutschlandtrend stranu Angely Merkelové volilo 36 procent dotázaných. Pozitivní vnímání vládních opatření proti covidu-19 ji v posledních měsících ještě posílilo.

Prosincový průzkum voličských preferencí (ARD Deutschlandtrend)

V CDU/CSU zatím chuť „převzít otěže“ projevili tři zájemci. Nejpravicovějším z nich je Friedrich Merz – bývalý předseda parlamentní frakce strany, poslanec evropského parlamentu, později lobbista a zástupce různých koncernů a investičních firem, který loni neúspěšně kandidoval na předsedu strany. U voličů je Merz ze tří dosavadních kandidátů nejpopulárnější, za nejlepšího kandidáta ho ale i tak tomu považuje jen asi čtvrtina Němců.

Jeho prvním vnitrostranickým rivalem je Norbert Röttgen, bývalý ministr životního prostředí, premiér spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko a současný předseda zahraničního výboru v bundestagu, který se profiluje jako expert na zahraniční politiku. Za Merzem však výrazně pokulhává s podporou necelých 11 procent.

Röttgen, Merz, Laschet

Jen něco málo přes osm procent voličů by v čele země rádo vidělo třetího kandidáta CDU, Armina Lascheta, současného ministerského předsedu Severního Porýní-Vestfálska. Přestože Laschet nemá nejlepší karty, v tandemu s ním se o vedení strany uchází oblíbený ministr zdravotnictví Jens Spahn, který v případě Laschetova úspěchu aspiruje na místopředsedu. Spahna koronavirová krize vynesla do pozice jednoho z nejpopulárnějších politiků v zemi, jako kandidáta CDU na kancléře si ho umí představit skoro tolik lidí jako Merze a spekuluje se o tom, že by se mohl od Lascheta odpoutat a kandidovat na vlastní pěst. 

Nejvíce lidí by však jako nástupce Merkelové rádo vidělo úplně jiného politika – bavorského ministerského předsedu Markuse Södera. Ten zatím zarytě opakuje, že jeho místo je v Mnichově, ale pokud by se do předvolebního klání později rozhodl vstoupit, stane se jistě černým koněm.

Konkurence číhá vpravo i vlevo

Čím se jednotliví kandidáti odlišují a kam by mohli stranu i Německo posunout? Merz se těší největší oblibě u ekonomických liberálů propagujících volný trh a slabý stát, odpůrci mu naopak vyčítají, že je až příliš těsně spjatý s ekonomickou lobby. Jeho zvolení by každopádně stranu posunulo z politického středu více doprava, směrem k ekonomickému liberalismu a konzervativnější politice, která bude naslouchat potřebám byznysu. Ostatní kandidáti zatím nebudí dojem, že by chtěli výrazně měnit středový kurz nastavený Merkelovou a posílený dlouholetými koalicemi se sociální demokracií – často se říká, že CDU jí vlastně přebrala agendu a s ní i část voličů.

Ještě víc než personální volba kandidátů však o budoucnosti Německa rozhodne to, které strany spolu sestaví koaliční vládu. Celá desetiletí mezi sebou hlavní bitvu o kancléřský post sváděla CDU/CSU se sociálními demokraty (SPD), příští rok se však s největší pravděpodobností jejími hlavními konkurenty stanou Zelení, kteří v tuto chvíli porážejí SPD o šest procentních bodů.

Zároveň se na spolkové úrovni začíná prosazovat myšlenka, že by Německu poprvé v historii mohla vládnout černo-zelená koalice. Až donedávna obě strany stály v pro ně zásadních otázkách na protichůdných koncích názorového spektra: CDU podporovala těžký průmysl a firmy a zastávala konzervativní pozice, Zelení volali po „ekologické“ transformaci a otevřené liberální politice. V posledních letech se ale obě strany po krůčcích přibližují k sobě: Merkelová prosadila odchod od jádra a začala více zdůrazňovat ekologické a sociální akcenty, Zelení se díky stoupajícím volebním úspěchům a vládní odpovědnosti v různých spolkových zemích posunuli blíž k pragmatické reálpolitice.

CDU tak v předvolebním roce bude muset proplout hned mezi několika úskalími. Na jedné straně soupeří o část svých liberálnějších, středovějších voličů se Zelenými a mohlo by jí tedy prospět – i s vyhlídkou na možnou černo-zelenou koalici – v předvolebním boji vsadit na takovou ekologickou transformaci, která bude mít co nejměkčí dopad na ekonomiku a zaměstnanost. Čím více se však bude pohybovat ve středu, tím více jí hrozí útok zprava – od Alternativy pro Německo, která si dělá zálusk na její pravicové a konzervativní voliče. Vést obě bitvy najednou bude sotva možné a volba mezi dostupnými kandidáty napoví, do které z nich se strana chce v první řadě pustit. Pokud zvolí Merze, který je z kandidátů CDU nejpopulárnější mezi voliči AfD a ekonomicky liberální FDP, bude svádět boj především napravo. Pokud to bude Söder, Röttgen či Laschet, dá se očekávat spíše přetahovaná o hlasy se Zelenými.

CDU/CSU chce o svém kandidátovi rozhodnout na sjezdu strany začátkem příštího roku a Zelení, kteří uspořádali sjezd nedávno online, si ještě dávají načas. Mezitím sociální demokraté jako jediná německá strana už svého kandidáta zvolili – a to i přesto, že jejich šance kalí dlouhodobý propad preferencí, které dosahují už jen málo nad 15 procent. Těžko se dá očekávat, že by zkušený, ale nepříliš charismatický ani novátorský politik Olaf Scholz, současný ministr financí a bývalý starosta Hamburku, propůjčil straně nový impuls a atraktivnější image.

Nejžádanější koaliční nevěsta nosí zelenou

A co na to Zelení? Zatím se zdá, že budou nejžádanějším koaličním partnerem. Snad jen v případě, že si CDU a SPD udrží své dosavadní preference, by mohly tyto strany opět vládnout společně bez nich. Ostatní realistické kombinace se bez Zelených neobejdou, ať už je to zmíněná černo-zelená koalice s CDU nebo červeno-červeno-zelená koalice SPD, Zelených a sedmiprocentní levicové Die Linke. 

Zelení zatím vyčkávají, drží si všechny možnosti otevřené a někteří příznivci a členové strany z řad ekologického hnutí jim proto vyčítají, že obrušují hrany až příliš. Zda a nakolik jsou ochotní slevit ze svých pozic, se však ukáže až v případě, že ve vládě skutečně zasednou. Ve svém Základním programu schváleném na nedávném sjezdu Zelení sází na boj proti klimatické změně a opatření přispívající k tomu, aby se planeta neoteplovala o víc než 1,5 stupně. Další prioritní oblastí je vzdělávání – školy a předškolní zařízení mají být dostupné zdarma a vybavené moderní digitální technikou. Zároveň chtějí Zelení méně restrikcí v sociálním systému s cílem zabránit propadu jednotlivců a skupin lidí do chudoby, nebo postupné snižování věkové hranice pro účast ve volbách.

Přestože Alternativa pro Německo (AfD) v žádné vládě téměř jistě nezasedne, její předvolební kampaň nepochybně nezůstane bez povšimnutí. Vsadí národně-populistická strana opět na boj proti imigraci a EU, nebo své nové téma, kterým je kritika vládních opatření proti šíření covidu-19? Z projevu šéfa strany Georga Meuthena na nedávném sjezdu, který AfD navzdory opatřením uspořádala s 600 delegáty naživo, lze tušit spíše odklon od pouličních protestů, kde vedle sebe v pestré směsi stáli běžní občané i pravicoví extremisté, konspirátoři a ezoterici. Tato karta straně soudě podle jejích klesajících preferencí příliš nepomohla. Důležité také bude, jestli se AfD minimálně navenek podaří uklidnit boj mezi umírněněji vystupující částí strany kolem předsedy Meuthena a křídlem s členy napojenými na ultrapravici, kterou pozoruje kontrarozvědka. Pokud ano, má šanci být i nadále atraktivní pro voliče zklamané dosavadní politikou ostatních stran. V tuto chvíli je jich dle průzkumů asi 10 procent.

Německo čeká napínavý rok, jehož vývoj je v mnohém zatím těžko předvídatelný. Současnými kartami může ještě silně zamíchat vývoj pandemie a její dopady na životy běžných lidí. Pokud se vládě nepodaří odvrátit či aspoň dostatečně zmírnit zdravotní a ekonomická rizika, která jim v této souvislosti hrozí, může příští rok ještě přinést nejedno politické překvapení.

Autorka je politoložka a Analytička Výzkumného centra AMO

SDÍLET