„Pozoroval jsem na něm trvalý stres, bez alkoholu se neobešel.“ Bývalý velvyslanec při EU vzpomíná, jaké rozpaky v Bruselu vyvolávala Zemanova vláda

Ve druhém pololetí roku 1998 uzavřela Česká republika první kapitoly vstupních rozhovorů; jednání dospělo do stádia, kdy se začínalo rokovat o nejnáročnějších tématech, zejména zemědělství a volném pohybu zboží. Josef Kreuter líčí meandry těchto rozhovorů na pozadí politických změn v Česku a v samotné unii. Otevřeně sdílí svou skepsi vůči nové vládě sociální demokracie; jeho popis jednání a chování premiéra Miloše Zemana je nemilosrdný. O mnoho lépe nedopadají ani Jan Kavan či Ivo Svoboda; některé ministry naopak chválí či aspoň uznává jejich připravenost nebo tah na branku – příkladem je ministr zemědělství Fencl.

První pravidelná zpráva Evropské komise hodnotící připravenost kandidátských zemí na členství v EU dopadla pro ČR velmi špatně a představitelé nové vlády ještě přilévali olej do ohně, což diplomata Kreutera rozčilovalo, protože to považoval za velmi netaktické. Na straně EU neustále hrozilo nebezpečí, že se jednání s kandidáty zaseknou na citlivostech kolem Kypru. Nová německá vláda Gerharda Schrödera začala avizovat, že bude po nových členech chtít přechodné období pro volný pohyb osob. Po letech úsilí se konečně podařilo koupit pro české zastoupení při EU důstojné sídlo v bruselské „evropské čtvrti“. Vyprávění Kreuter jako obvykle pepří neznámými nebo zapomenutými historkami – tentokrát například o tom, jak se česká delegace v čele se Zemanem ztratila při vídeňském summitu EU v podzemních útrobách Hofburgu.

Reputace (od srpna do prosince 1998)

První srpnový den roku 1998 jsem odletěl do Prahy na dovolenou. Její první týden jsem sekání přerostlé trávy kosou na zahradě za Prahou prokládal cestováním do Černínu, abych tam korigoval texty návrhů našich prvních pozičních dokumentů pro přístupová jednání. MZV tehdy žilo ostrou reakcí německých politiků na Zemanovy hloupé výroky k sudetským Němcům. Už tehdy napsaly jedny noviny, že Zeman je kvůli jednomu bonmotu schopen nevědomky rozpoutat třetí světovou válku. Prohlášení jeho nové vlády mi připadala nekonzistentní, vesměs naivní a občas i nebezpečná. Z prvních vyjádření nových ministrů jsem měl pocit, že se v opozici na vládnutí moc odborně nepřipravovali. Viděl jsem ale, že vládnout se jim chce strašně moc. 

Měl jsem čas zajet do Brandejsa, tam však na mne padala tíha starých vzpomínek a uběhlého času, který jsem viděl bezohledně vepsaný do tváří a postav těch, které jsem znal od dětství a naposledy viděl před deseti, dvaceti, čtyřiceti lety. Polabská krajina se nezměnila, většina domů omládla, kaštany v plantáži se oproti době mého dětství jakoby snížily. Neměnnost kulis jen podtrhovala stárnutí nás lidí. Tedy těch, kteří zůstali. Konečně mi došlo, že už jsem v té druhé, horší a těžší polovině vlastního života a že řada lidí už i o toto privilegium přišla.

Jednoho dne jsem v horkém srpnovém dni odjel autobusem na Mělník. S batohem na zádech jsem vyšel pěšky vinicemi na Chlomek, sešel do Kokořínského dolu a dostal se pěšinou podle Pšovky k rybníku Harasov, kde se dalo koupat. Od Grobiána stoupala lesem mezi skalami pěšina na silničku k Jestřebicím. Pod pálícím sluncem jsem se po ní doploužil do Střezivojic a vystoupal na Nedvězí. I tentokrát byl výhled z této nenápadné terénní vlny monumentální – v dálce řetěz Krušných hor, osamělý kuželík Hazmburku, vzdáleně působící Luž, drzý profil Klíče, orlí silueta Ještědu, Bezdězy i Říp a vrchoviny východně od Prahy. Těžko bylo odtud odcházet. 

Skončil jsem na jedné ze skalních teras u Pustého zámku, na nízké lesní trávě a vřesu. V osm večer se poblíž na jiné pískovcové terase utábořila dvě děvčata s dvěma velkými bílými psy. Karlu Hynkovi M. by se to bylo určitě líbilo. Dohodli jsme se, že o sobě budeme vědět. Silueta Sedla pomalu tmavla na pozadí žloutnoucí a rudnoucí západní oblohy. Nad hlavou se začaly objevovat hvězdy, jen dole v Liběchovském údolí byla slyšet silnice, pak se snesla tma, pes dívek zaštěkl jen jednou. Rána bývají v lese vždycky nádherná. O tom a dalším jindy a jinde. Jiné tři dny jsem si na pohraničním hřebenu Krkonoš, ve slunci i mlze a dešti, užíval hor, prudkých strání, obrovských šedých kamenů se žlutým lišejníkem, kapradí. Ve vlhkých údolích malinovníků na kraji neprostupných lesů, i modrých hořců u kraje cest a dalekých rozhledů. Nic z toho v okolí Bruselu nebylo.

České středohoří ze skalní terasy u Pustého zámku 10. 8. 1998

V Černínu začal týden pravidelné výroční konference velvyslanců. Ničím mne nezaujala. Když jsem na konferenci vystupoval a líčil chaos vnějších zájmů a nezájmu uvnitř EU, říkali mi, že jsem pesimistický. Před koncem srpna jsem se navečer na letišti rozloučil s rodinou. Ještě z letadla nabývajícího výšku jsem mohl chvilku pozorovat měnící se obrysy Milešovky či Bezdězů. Po hodině jsem už byl zpátky v Bruselu uprostřed brabantské roviny. Na prahu pátého roku vyslání.

Po návratu jsem si mohl přečíst, že ruská finanční krize se prohlubuje nade všechny meze a Západ začíná propadat z vývoje v Rusku panice. A že EU sáhla po prvních opatrných sankcích proti Srbsku. Znovu se mi dostalo z různých zdrojů varování před pravděpodobnou prohrou Kohla ve volbách i před novým českým ministrem zahraničí. 10. září schválila Duma Jelcinovi nového premiéra Primakova, muže s pověstí inteligentního člověka tajných služeb. Den na to jsem předal naše poziční dokumenty k prvním sedmi jednacím kapitolám rakouskému stálému zástupci Scheichovi, jakožto půlročnímu předsedovi COREPERu, a šéfovi vyjednavačů Komise, van der Pasovi. Ten mi otevřeně řekl, že stejné zacházení, jaké měli ti, kdo do EU vstoupili před námi, očekávat nemůžeme. Šlo o zdánlivě nejlehčí jednací kapitoly: Věda a výzkum, Školství a výchova, Malé a střední podniky, Průmyslová politika, Telekomunikace a informační společnost, Kultura a audiovizuální politika a Společná zahraniční a bezpečnostní politika, kde jsme o žádná přechodná období nežádali.

Znovu jsem se neplánovaně setkal se sirem Johnem Kerrem, tentokrát ve funkci Permanent Under Secretary, tedy nejvyššího nepolitického funkcionáře britského ministerstva zahraničí. Zatímco svět se po asijské zmítal právě v ruské a nově i latinskoamerické dluhové krizi, přišla nová česká vláda s dětinským nápadem na „stimulaci ekonomického růstu“ rozpočtovými výdaji i za cenu deficitu. V Londýně právě zasedala ustaraná G-7 a lámala si hlavu nad tím, co s Ruskem, s nímž si nikdo, ani Rusové, zřejmě nevěděl rady. A po zvratu, který přinesly před pár dny volby, ohlásila Malta, že svou kandidaturu na vstup do EU obnovuje. Už nás tedy opět bylo kandidátů dvanáct. Ovšem malá Malta mohla svou miniaturností dodat další třaskavinu do budoucí konfliktní debaty EU o jejích institucích, v níž šlo především o rozdělení mocenských pozic mezi různě velkými členskými státy a pak mezi nimi a společnými orgány unie.

Navečer 15. září jsem potřeboval stihnout během dvou hodin tři různé společenské podniky, jedním z nich byla na bruselském Grande Place vernisáž výstavy Bijoux de Bohême, většinou ze sbírek pražského Umělecko-průmyslového muzea. Když jsem se jeho ředitelce paní Königsmarkové zmínil, aby na mne po návratu pamatovala s místem nočního hlídače depozitářů, řekla, že už si ho zamluvil pan ministr spravedlnosti. Na své majetkové spory si mi tam stěžoval i starý kníže Christian de Lobkowicz, shodou okolností pár metrů od vystavené slavné Lobkovické monstrance z pražské Lorety, na jejíž pořízení jeho dávná zbožná předkyně věnovala celé jmění.

Tím, jak se přístupová jednání blížila, bylo pravidelné neformální potkávání se s kolegy velvyslanci paralelně jednajících zemí čím dál tím neplodnější. Všichni jsme si začali držet karty hodně u těla. Právě začal screening monumentální kapitoly Zemědělství. Přiletěl i nový ministr spravedlnosti pan doktor Motejl, s nímž jsem mohl posedět před jednáním hodinu na Grande Place v kouři jeho cigaret a pak jej seznámit s některými jeho kolegy včetně Elisabeth Guigou, právě ve funkci francouzské ministryně spravedlnosti, kterou jsem znal od roku 1990. Poslední zářijový víkend na Slovensku prohrál volby premiér Mečiar a v Německu kancléř Kohl. V neděli mne poprvé na houby do ardenských lesů vytáhli dva pozoruhodní kumpáni – hlavní vyjednavač Komise při přístupových jednáních Skandinávců a Rakušanů, Graham Avery, a stávající vyjednavač Komise pro jednání s ČR, Michael Leigh. Povídali jsme si „o věcech, které zajímají obě strany“. V lese u královského zámku Ciergnon jsme hřiby mohli sbírat kosou do nůše. Domácí je nesbírají.

Nové poměry: Zeman, Lánský, Kavan

Předposlední zářijový den přiletěl do Bruselu nový premiér Miloš Zeman v doprovodu místopředsedy vlády Egona Lánského a ministra zahraničí Jana Kavana. Zeman se tvářil bohorovně, ostatní dva nejistě. Když jsem s ním jel v autě, obřadně mi vykal. Upozorňoval jsem ho, aby před zahraničními partnery nedramatizoval pokles ekonomiky, nedal si to ale vymluvit. Předseda Komise Santer při setkání mluvil sice s nahlížením do podkladů, hovor se ale stejně stočil na Slovensko po volbách. Zeman si očerňování vlastní ekonomiky neodpustil, stále se i vymezoval vůči Klausovi a občas použil sentenci, kterou považoval za bonmot, jako třeba „non-splendid isolation of Slovakia“. Jednání při obědě, které mělo být zlatým hřebem, se ale díky Santerově nenápaditosti a Zemanově nepřipravenosti rozpadlo do povídání se sousedy u stolu, v mém případě s van den Broekem po levici a Montim po pravici – o Rusku a baltských státech, o Slovensku, o Klausovi, o G-7 a nakonec s Montim i o hudbě italského baroka; tehdy jsem nemohl tušit, že se deset let poté stane italským premiérem. Musel jsem Zemanovi připomenout, aby poděkoval a oběd ukončil. Hostitel i hlavní host potom odešli produkovat virtuální realitu na tiskovou konferenci. 

Separátní jednání Kavana s van den Broekem bylo standardní inventurou vztahů a otevřených problémů, Kavan ale některé otázky nepochopil a ani nezodpověděl. Lánský mezitím jednal s komisařem Bangemannem o problémech exportu českých jutových výrobků. Návštěva skončila soukromým setkáním s činovníky sdružení evropských socialistických stran. Tam byli všichni tři čeští politici doma. Když jsem si nechtěl přisednout ke stolu, zeptal se mne Zeman, kdy vstoupím do ČSSD. Odpověděl jsem, že se mi za celý život podařilo nevstoupit do žádné strany a tak tomu bude až do smrti. 

Cestou na letiště přiznal, že rozpočet diskrétně předjednává s ODS. Bylo mi jasné, že rozpočet bude tlačit k naplňování některých z jeho nesplnitelných předvolebních slibů. Držel se tradiční keynesovské představy, že ekonomický růst obnoví masivními investicemi do infrastruktury. Nad mým upozorněním, že to jistě zhorší obchodní bilanci a že ČNB sotva půjde s úrokovou mírou dolů, bude-li předvídat, že rozpočtový deficit poroste, mávl rukou. Napsal jsem si tehdy pak do diáře následující poznámku: „Zdá se mi, že celou svou politickou činnost vnímá jen jako způsob uspokojování vlastní osoby. Je to člověk vnitřního života, který je myšlenkami častěji mimo své okolí, jako by se neustále vzhlížel v zrcadle své duše a narcisticky zkoumal své úspěchy. Teď si asi myslí, že už dosáhl všeho. Z ničeho vytvořil politickou stranu – čistě náhodou to byla ČSSD (a kdyby jej nepředběhl Klaus, mohl to udělat s nějakou pravicovou stranou), stal se premiérem a už ho čekají jen problémy. Přitom asi neví, co vlastně jiného než úspěch v politice chce, pro národ žádnou konzistentní vizi nemá.“ Pozoroval jsem na něm trvalý stres, smradlavé Petry si zapaloval jednu od druhé a bez tvrdého alkoholu se neobešel.

Čeští politici s doprovodem u předsedy Evropského parlamentu Gila Roblese 29. 9. 1998 (od Teličky vpravo Lánský, Zeman, Kavan, Kreuter, po pravici Gila Roblese Tom Spencer

Po návratu z letiště jsem ten stres cítil i sám na sobě, nemohl jsem ani jíst, ani spát. Příliš často jsem býval ve službě dvanáct až čtrnáct hodin. Následující den se při screeningu rozebírala kapitola Celní unie. Nakonec jsme se zastavili při nezodpověditelné otázce, co s celními sazbami po 1. 1. 2003. Bylo to naše hypotetické datum vstupu, k němuž jsme vztahovali všechny závazky či žádosti o přechodná období, nikdo ale nevěděl, zda bude také datem skutečným, s nímž bude spojená povinnost převzít celní sazebník EU.

Prvního dne října všechny šéfy misí kandidátských zemí informoval van der Pas o včerejším jednání COREPERu. Debatu prý předznamenal článek ve Financial Times, který otevřeně obvinil Francii a Španělsko, že záměrně přístupová jednání brzdí. Večer před začátkem gala koncertu rakouského předsednictví se mne španělský stálý zástupce Elorza snažil přesvědčit, že jazyky kandidátů asi nebudou uznány za oficiální jazyky unie.

Po sedmi letech z mise odcházel rada Jiří Vávra a nastoupili dva noví diplomaté, Petr Poštulka z ministerstva průmyslu a obchodu a Jiří Slavíček z ministerstva dopravy. V té době na misi v diplomatických pozicích, kromě už výše uvedených, pracovala neocenitelně spolehlivá a skromná právnička Markéta Kõrnerová, specialista na Evropský parlament Petr Ježek, obratná stykařka Marie Chatardová, minuciózní politický rada pan Konečný, všestranný Karel Firla, expert na bankovní a finanční otázky Vlastimil Tesař, od celníků Tomáš Kučírek a pár dalších. Na pondělní schůzce u Catherine Dayové kvůli hodnotící zprávě Komise o pokroku kandidátů v přípravě na členství se mi dostalo varování, že za poslední rok se u nás v tomto ohledu nestalo skoro nic. Říkal jsem o tom následujícího dne v Lucemburku i Kavanovi, který sem přiletěl na Evropskou konferenci. Po návratu jsem s Michaelem Leighem probíral jeho doporučení, v čem zpřesňovat naše poziční dokumenty.

V sobotu 10. října jsem odletěl do Prahy, abych se zúčastnil pondělních pražských jednání komisaře van den Broeka. V pondělí v Černínu už se vědělo, že komisař van Miert, zodpovědný v Komisi za politiku konkurence a státní pomoci, který byl v Praze před týdnem, se do Bruselu vrátil zděšen neznalostmi a nekompetentností nových českých ministrů. Van den Broekovi jsem jel naproti na letiště a doprovodil jej do Strakovy akademie k přijetí Egonem Lánským. Ten si zřejmě své podklady prostudoval, ale neodpustil si „předvolební“ výroky i některé zjevné nepravdy sebevražedného charakteru – třeba že Výbor vlády pro EU se ještě ani nesešel. 

V šest večer jsme přejeli na ministerstvo financí. Po podpisu čtyř protokolů pozval tehdejší ministr Ivo Svoboda nečekaně van den Broeka do vedlejší místnosti k „dalšímu jednání“. Když se vrátili, došlo ke katastrofě. Svoboda se rozpovídal neuvěřitelně nešikovným způsobem o tom, jak volně poskytuje některým investorům státní pomoc, a za zděšení přítomných se do své nechtěné sebeobžaloby stále víc zamotával. Van den Broek se na místě přesvědčil, že ČR poskytuje firmám státní pomoc v rozporu se smluvními závazky.

Následující den se slavnostně otevíralo informační středisko EU v Rytířské ulici a na Hradě Forum 2000 organizované prezidentem Havlem, za přítomnosti Hillary Clintonové, Henryho Kissingera a dalších. Připadalo mi to tehdy jako nemístný luxus ve dnech, kdy všichni měli mít jiné starosti – v potácejícím se Rusku končila éra prezidenta Jelcina, světem obcházelo strašidlo další hospodářské krize, nad Kosovem visela hrozba intervence NATO. Před obědem hosta přijal premiér Zeman. Z terasy Hrzánského paláce byl na Prahu nádherný rozhled. Dostavil se, oblečen trochu jako bezdomovec, i místopředseda vlády Špidla. Zeman mluvil naučeně, připomínal jsem mu ale znova, že dramatizování „špatného stavu ekonomiky“ je riskantní, protože nás může diskvalifikovat jako vhodného uchazeče o členství v EU. Odpověděl mi, že to dělá schválně, „aby pak byl pokrok a zlepšení pořádně vidět“. Následovali inteligentně mluvící senátoři ve Valdštejnském paláci, nahoře v Černínu Teličkovi zbylo na věcný rozhovor o přístupových jednáních jen půl hodiny. 

Při obědě v Masarykově bytě působil ministr Kavan opět nevýrazně; jeho host se ho marně snažil zatáhnout do rozhovoru na skutečně zahraničně-politická témata. Znovu jsme sjeli na Kampu, v Lichtenštejnském paláci hosta přijímal místopředseda vlády Rychetský. Mluvil přesvědčivě a strukturovaně, bohužel i precizně do všech detailů, o legislativním plánu práce vlády, o složení Legislativní rady vlády a o zárukách pro kompatibilitu práva s unijním. Host jej nakonec přerušil a ukončil setkání, aniž se sám dostal ke slovu! Poslední zastávkou byla budova Poslanecké sněmovny u Václava Klause. Ten sršel vtipem, i na účet měnové unie, van den Broek si rozhovor, který byl polemičtější než ty předchozí, očividně užíval, i když se nikdy netajil tím, že Klause rád nemá. Klaus se nenechal vylákat k hodnocení situace na Slovensku, ani v Rusku, i když se ho na to host přímo ptal. Před odletem jsem v letištním salonku s van den Broekem měl možnost ještě asi dvacet minut mluvit sám. Příliš nevěřil tomu, že by členské státy byly schopné se v březnu na Agendě 2000 shodnout. Znovu začal o Rusku a o Slovensku, posléze i o našich politicích. Rozdíly viděl dobře a nešlo je kamuflovat.

Hans van den Broek
sinfin.digital