Bělorusko si o víkendu připomnělo půl roku od zfalsifikovaných prezidentských voleb. Série akcí organizovaných běloruskou opozicí, která si za posledních šest měsíců prošla velmi dynamickým vývojem, vzbudila velké ohlasy, ale také ukázala limity opozičního angažmá a zapojení do offline veřejného života v zemi.
Bělorusko si od zmanipulovaných prezidentských voleb 9. srpna 2020, ve kterých dle oficiálních výsledků zvítězil s takřka neuvěřitelným ziskem 80 % prezident Alexandr Lukašenko, prošlo celou sérií zvratů – od počáteční vlny násilně potlačených protestů a největší demonstrace se stovkami tisíc účastníků po celé zemi až po současnou patovou situaci mezi režimem a opozicí, ve které tahají současné elity za delší konec provazu.
Po první vlně represí, při kterých zadržel tisíce vlastních obyvatel, začal být Lukašenkův režim taktičtější a začal kalkulovat spíš s postupným opotřebováním a únavou opozice. Opozici se oproti kritickému (a o poznání teplejšímu) srpnu stále hůře mobilizují podporovatelé. Jakkoli se Koordinační radě a neformální vůdkyni běloruské opozici podařilo dostat lidi do ulic v rámci tzv. národního ultimáta režimu, Alexandr Lukašenko se i tak nechal v tichosti na dalších pět let schválit hlavou státu.
Od té doby režim značně přitvrdil ve svých represích proti předákům opoziční Koordinační rady vedené Světlanou Tichanovskou, Národního protikrizového managementu Pavla Latušky a dalším, proti kterým před koncem minulého roku vznesl kriminální obvinění. V současné době běloruské občanské společnosti evidují přinejmenším 227 politických vězňů, 11 odsouzených novinářů a dalších 873 zadržených jen za měsíc leden.
O víkendu 6. a 7. února se konal v úvodu textu zmíněný festival na podporu běloruské opozice a občanské společnosti. Do programu koordinovaného s běloruskou emigrací po celém světě se zapojily tisíce lidí, kteří vyjádřili svou podporu hnutí za demokratické Bělorusko. Připomínka šesti měsíců od začátku protestního hnutí je životabudičem domácího vzdoru a mezinárodní solidarity a advokacie.
Mezinárodní rozměr
Opozice má vůdčí pozici na mezinárodní scéně a obecně v prostoru za hranicemi země s výjimkou Ruska. Lukašenkův režim nadále dominuje uvnitř, na domácí půdě. Dobře to ilustruje skutečnost, že na víkendových akcích vystoupili či své zdravice poslali jak zástupci Evropské komise, parlamentu a OBSE tak členských států EU, včetně Německa, Norska či České republiky. O slovo se přihlásily také Spojené státy v čele s novou administrativou Joea Bidena a například i litevská premiérka Ingrida Šimonytė. Ti všichni popsali, jakým způsobem jejich země a instituce podpořily protestující a pomohly jim v extrémně složité situaci postupně nastupující běloruské normalizace.
Z evropské strany zaznívala slova o nutnosti dialogu, neuznání Lukašenka jako běloruské hlavy státu či o konkrétních formách pomoci, včetně vyčlenění speciálních finančních prostředků na podporu běloruských studentů a akademiků, občanské společnosti a nezávislých médií či dalších společenských skupin v zemi, na které se běloruské silové složky zaměřily v uplynulých měsících.
Z běloruské strany nejčastěji zaznívaly žádosti o potrestání konkrétních pachatelů případů mučení v běloruských věznicích, ale také silových složek zodpovědných za mlácení a smrt Bělorusů přímo v ulicích po celé zemi. Kvitováno bylo také kritické zacílení na běloruské společnosti a firmy sponzorující Lukašenkův režim, často trestající vlastní zaměstnance za účast ve stávkovém hnutí, i když zde ještě existuje prostor pro zlepšení a zacílení na další klíčové podniky. Zmiňována byla i role západních společností, které v té či oné míře s běloruským režimem za pro ně výhodných podmínek spolupracují.
Na druhou stranu byla z diskuze znát určitá únava a frustrace z nedostatku pokroku a změn v poslední době, kdy je běloruská opozice v domácí politice pod stále větším tlakem represí odsunuta na druhou kolej. Jakkoli pravidelné víkendové protesty i po šesti měsících pokračují a ve společnosti existuje značná chuť a energie různými prostředky vzdorovat zdiskreditovanému vedení země.
Co očekávat?
Je třeba počítat spíše s dlouhou “poziční válkou“ než s krátkodobým silovým střetem, jakého jsme byli svědky bezprostředně po volbách. Opozice je šikovnější v mezinárodní politice a advokacii a má dobrou výchozí pozici při jednání se Spojenými státy, EU a jejími jednotlivými členskými zeměmi, nicméně její domácí mobilizační potenciál s odstupem času stále více klesá. Ukazuje se také, že opozičních proudů je více, a i když spolu úzce spolupracují, zaměřují se na odlišné věci a mají v některých ohledech jiné priority. Nicméně v základní linii celá běloruská opozice chce na režim tlačit ekonomicky a s pomocí mezinárodních sankcí, ale také prostřednictvím mezinárodního práva.
Dá se očekávat, že Západ sáhne k ještě tvrdším postihům, například za nedávno diskutované tábory pro politické vězně. Nicméně ke svržení běloruského diktátora mají tato opatření daleko a jeho současnou pozici nemůžou příliš ohrozit. Oproti tomu nejbližší spojenec Lukašenka Ruská federace postupně navyšuje svůj vliv v zemi a má tendenci určovat její další směřování. To by si představovala v podobě postupného přechodu k parlamentní formě vlády, ve které by měl Lukašenko slabší postavení oproti parlamentu, kde má Moskva své skutečné spojence.
Taktikou samotného Lukašenka je celou situaci co nejdéle zdržovat a vyjednat si tak co nejlepší podmínky pro své udržení u moci či alespoň zajištění své vlastní bezpečnosti a majetku. Dobrým důkazem o pouze kosmetických změnách jsou přípravy na dlouho připravované Všeběloruské lidové shromáždění, které se má konat již tento čtvrtek a pátek a formálně stvrdí změny prosazované Lukašenkem a jeho nejbližším okolí. Opozice se tohoto hlasování odmítla zúčastnit a prohlásila ho za nelegitimní.
Faktickým problémem pro běloruskou opozici jsou přitom nejen velmi silné mrazy ve východní Evropě a pandemie koronaviru, která znesnadňuje setkání a protesty v ulicích, ale také stále větší odtrženost od domácích reálií a spoléhání na mezinárodní politiku a komunitu spřátelených států a institucí. Bělorusko si ve svých dějinách už něčím podobným prošlo a ve Varšavě, Vilniusu a Praze již jedna generace běloruských opozičníků zestárla. Doufejme, že to nebude případ i té současné.
Autor je analytik Výzkumného centra AMO
