Jen několik měsíců zpátky se zdálo, že vztahy mezi EU a Tureckem jsou na bodu mrazu. Spory vyvolané tureckými průzkumnými aktivitami ve Středozemním moři byly poslední z řady neshod mezi Bruselem a Ankarou, které vyústily v prosincové schválení sankcí proti některým tureckým představitelům. I proto bylo na první pohled velmi překvapivé, když na začátku ledna turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan vystoupil v médiích s prohlášením, že Turecko má velký zájem o zlepšení vztahů s EU. Tento krok je ovšem jen logickým vyústěním událostí, ke kterým došlo na konci minulého roku. Těmi byly především americké prezidentské volby a již zmiňované sankce ze strany EU, které poukázaly na jednotu sedmadvacítky v postupu vůči Turecku.
Tato výrazná změna, ke které Erdoğan přistoupil, je pro Evropu vítanou příležitostí pro stabilizaci vztahů s důležitým geopolitickým partnerem. Z aktivit předních tureckých diplomatů i samotného prezidenta je patrné, že zlepšení vztahů s EU se stalo jednou z priorit turecké zahraniční politiky. Prvním krokem, který turecká strana učinila, bylo zintenzivnění komunikace s vrcholnými představiteli EU a obnovení bilaterálních jednání s Řeckem. Ta byla pravidelně vedena od roku 2002 za cílem vyřešení sporů v Egejském moři až do jejich přerušení, ke kterému došlo v roce 2016 ze strany Turecka. V rámci zintenzivnění komunikace se uskutečnila také návštěva tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoğlua v Bruselu, kde se mimo jiné sešel s vrchním diplomatem EU Josepem Borellem a několika eurokomisaři, do jejichž portfolia spadají oblasti, ve kterých by chtěly obě strany výrazně zlepšit spolupráci. Jedná se především o témata obchodu a migrace, ovšem nelze opomenout ani to, že mezi vybranými eurokomisaři nechyběl ani Oliver Varhélyi, do jehož portfolia spadá proces rozšiřování EU. Nelze vyloučit, že se Turecko, stále jedna z kandidátských zemí o členství v EU, pokusí o obnovení přístupových jednání, která byla zastavena v roce 2018 v reakci na zhoršující se vztahy a domácí situaci v Turecku. Cesta tureckého ministra zahraničí navazovala na předchozí videohovor Erdoğana s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou. I přes velice zběžné informace o této virtuální schůzce lze předpokládat, že představovala prvotní impuls pro zlepšení vzájemných vztahů.
Důvody, které za změnou chování Turecka stojí, jsou ovšem čistě praktické a nelze je připisovat jediné schůzce mezi Erdoğanem a Ursulou von der Leyenovou. Hlavním z nich je zřejmě vítězství Joea Bidena v listopadových prezidentských volbách. Změna v Bílém domě má přímý dopad na vztahy mezi USA a Tureckem. Bylo veřejně známým faktem, že bývalý prezident Trump měl s autokratem Erdoğanem velice přátelské vztahy a dle zdrojů blízkých CNN spolu telefonicky hovořili i několikrát do týdne. S příchodem nové americké administrativy je těmto důvěrným telefonátům zajisté konec, jelikož lze očekávat, že jako silný zastánce multilateralismu bude Biden více spoléhat na spolupráci, či případné řešení sporů v rámci mezinárodních organizací – v případě Turecka by se mělo jednat především o spolupráci v rámci Severoatlantické aliance. I ze strany Erdoğana zřejmě dojde k ochlazení vztahů vůči USA, jelikož Biden byl viceprezidentem Obamovy administrativy, kterou Erdoğan podezříval ze spolupráce s Fethullahem Gülenem, jehož viní z organizace nepovedeného pokusu o vojenský puč v Turecku v roce 2016. Společně se stále slábnoucí domácí ekonomikou, která je naprosto závislá na obchodu s EU, a neustále se měnícími vztahy s Ruskem je tak současné chování tureckých představitelů logickým vyústěním, které velmi oportunisticky reaguje na aktuální světové dění. V neposlední řadě je pak velice pravděpodobné, že Erdoğan tímto krokem doufá i v nárůst popularity, která mu v posledních letech pravidelně klesá, a připravuje se tak již na příští parlamentní volby, které Turecko čekají v roce 2023.
Co přesně lze tedy od nově nabyté dynamiky ve vztazích mezi EU a Tureckem očekávat? V první řadě je toto oteplení vztahů velkou příležitostí, jak dlouhodoběji stabilizovat napjaté vztahy a vyřešit spory, které za posledních několik let vyvstaly. To se týká především deeskalace aktuální situace ve Středozemním moři a zkvalitnění spolupráce v oblasti migrace, ve které je Turecko klíčovým partnerem EU. Právě v otázce migrace je to ideální příležitost jak revidovat současné nastavení spolupráce a smluv tak, aby již Turecko nemohlo používat otázku migrace jako nástroj pro dosažení svých politických či ekonomických cílů. Pokud by se povedlo nalézt shodu v daných tématech, dalším krokem by pak mohl být závazek obou stran k řešení otázky rozděleného Kypru. I když se to v současné době stále zdá jako nereálná myšlenka, geopolitická situace je tomu nakloněnější než v předchozích letech. Nelze ovšem zapomínat na to, že pro úspěch jednání bude potřeba, aby z něj obě strany vyšly s alespoň částečnými zisky. Pro Turecko by tímto ziskem mohlo být aktualizování celní unie, která by značně posílila vzájemný obchod, či uvolnění vízové povinnosti pro turecké občany cestující do EU za účelem turismu. Tato změna by byla velice pozitivně přijata především mladší generací Turků, pro které v současné době jakákoliv cesta do EU znamená nejen zdlouhavý, ale i velmi nákladný proces.
Klíčová bude v současných vyjednáváních ochota Turecka nalézt společnou řeč v citlivé otázce zahraniční politiky. Kromě zklidnění situace ve Středozemním moři bude EU v budoucnu zajisté trvat na zkvalitnění obranné spolupráce v rámci NATO a jednotnějším postupu v Sýrii či Libyi. V otázce obrany bude ovšem potřeba vyřešit i další problém – ruský raketový systém, který turecká armáda před několika lety nakoupila. Tento obchod vedl ke sporům mezi Tureckem a USA a zapojení dané technologie by mohlo být bezpečnostní hrozbou pro NATO. Je těžké si představit, že se Turecko tohoto systému, který vyšel na dvě miliardy eur, bez námitek zbaví. Zkvalitnění spolupráce v rámci NATO je ovšem stěžejní pro zlepšení vztahů a je možné, že v zájmu vlastních zisků bude Turecko ochotné o vyřazení technologie alespoň vyjednávat.
I přes nadějné vyhlídky na zlepšení vztahů mezi EU a Tureckem ovšem nelze očekávat, že by se Erdoğan zásadně změnil a začal se prezentovat jako důvěryhodný a zodpovědný partner, kterého by si Evropa přála. Nebylo by překvapivé, pokud by se v případě neúspěchu nadcházejících jednání karta opět obrátila a vztahy mezi partnery se vrátily do bodu, v jakém byly na konci minulého roku. Turecko je pro Evropu sice klíčovým, ale i dosti nepředvídatelným partnerem, který pod vedením současné vlády není a nikdy nebude kompatibilní s klíčovými hodnotami Evropské unie, která si zakládá na právním státě, demokracii a lidských právech. Opravdový rozkvět vzájemných vztahů tak lze očekávat až v momentě, kdy u kormidla již nebude sultán Erdoğan.
Autor je vedoucí bruselské kanceláře Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM.
