Ve druhé polovině roku 1997 se Evropská unie vypořádávala s hubeným výsledkem summitu v Amsterodamu, kde po dvouleté přípravě ve formě „mezivládní konference“ hora porodila myš. EU tak dál neměla novou „institucionální architekturu“, kterou považovala za nezbytnou podmínku příštího rozšíření o postkomunistické země. Na druhé straně už převládl obecný názor, že je povinností EU několik těchto zemí do klubu přijmout – bylo tedy rozhodnuto, že proces bude pokračovat a stávající členové budou souběžně dál jednat o úpravách základních smluv. Evropská komise přišla s konceptem „pět plus jedna“, tedy zahájením rozhovorů s Českem, Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a s Kyprem.
Přibrání Slovinska a Estonska mělo dát signál baltským a balkánským zemím, že nejsou z procesu vyloučeny. Za nejproblematičtějšího kandidáta platilo nadále Slovensko, zatímco Maďarsko vystřídalo Česko v roli favorita. Josef Kreuter plasticky popisuje tyto peripetie a také prohlubující se potíže na české straně, kde politická nestabilita a ekonomické potíže brzdily přípravu na členství v EU a motivaci českých politiků. Velvyslanec také vzpomíná na své osobní pochybnosti, únavu a rozčarování, mimo jiné i z toho, že Praha nebyla nadále schopna ani jmenovat hlavního českého vyjednávače, ani rozhodnout o nákupu optimálního sídla českého zastoupení při EU v Bruselu.
Rozhodnutí už je ve vzduchu (léto a podzim 1997)
Poslední červnovou sobotu roku 1997 jsme odjeli na společnou rodinnou dovolenou do Francie. Skončili jsme v penzionu v osadě Les Rousses, blízko švýcarské hranice a týden jsme chodili v pohoří Jura, které nám připomínalo české severní pohraniční hory. Hongkong v těchto dnech přešel pod správu Číny. Po předčasných parlamentních volbách propukl v Albánii chaos. V pondělí 7. července přiletěl do Bruselu na setkání s Radou ECOFIN (téma: liberalizace kapitálových toků) nový ministr financí Ivan Pilip. Z letadla vystoupil se zprávou, že v Čechách začínají povodně. Povodeň se toho léta měla doma stát dominantní událostí. Přinesla obrovské škody, především na Moravě a ve východních Čechách. Něco, co země už dlouho nezažila. Zmařené životy, zatopený majetek, stržené domovy, odplavená minulost i perspektivy.
Na zasedání Rady NATO 8. července v Madridu byly k jednání o členství pozvány Polsko, Maďarsko a ČR. Jako vždy, s obrovskými problémy, jednal zemědělský podvýbor Výboru přidružení ČR-EU. Odpoledne za mnou přišel ředitel oddělení dumpingu v DG I Komise Neumann se dvěma experty. Přišel nám sdělit, že si Komise uvědomila, že podlehla nátlaku některých, zejména italských výrobců a uvalila na naše vývozce bezešvých ocelových trubek prohibitivní antidumpingová cla, aniž by učinila ty předběžné kroky, na něž pamatuje asociační dohoda. Neověřovala, zda jde skutečně o dumpingové vývozy, poškozující unijní výrobce nekalou soutěží, a nevyvolala konzultace, v nichž by se hledalo řešení formou autolimitačních závazků. Protože naši výrobci, kteří se necítili vinni, pohrozili mezinárodní arbitráží, začala Komise couvat. Její zástupci přišli proto požádat, abychom požadavek na arbitráž odvolali. O všem měl ještě jednat Výbor přidružení.
Kolegium Komise v oněch dnech podruhé projednávalo konečné vyznění posudků na kandidátské země. Jednání byla prý tvrdá, „nezávislí“ komisaři se octli pod tlaky vlád zemí, z nichž pocházeli. Spory vyústily v kompromis, že Komise doporučí Radě, aby začala jednat s pěti kandidátskými státy a s Kyprem. I jednání Výboru přidružení ČR-EU 11. července, která vedli Catherine Dayová a Telička, bylo poměrně konfrontační, obchodních sporů jsme měli dost. Dayová nám nicméně tlumočila nabídku EU na pomoc ke zvládnutí povodňové katastrofy. Znovu jsem si uvědomil, že v budoucích přístupových jednáních nechci být hlavním vyjednavačem.
Belgický premiér Jean-Luc Dehaene v jednom interview v oněch dnech řekl, že „pro země, které vytvářejí sjednocenou Evropu od padesátých let, je zcela nepřijatelné, aby v budoucnosti mohla být evropská rozhodování a pokrok směrem k integraci blokována vetem kterékoliv nově příchozí země, která sotva vznikla a stabilita jejíž demokracie je křehká.“ Forma i obsah tohoto vyjádření byly arogantní. Byl bych mohl reagovat slovy, že na „blokování pokroku k integraci“ si zatím plně stačí stávající členské státy EU samy.
16. července pozval komisař van den Broek do Štrasburku na snídani jedenáct šéfů misí kandidátských zemí, aby nám předal dlouho očekávaná avis či opinions – posudky Komise, jakožto součást Agendy 2000. Improvizoval jsem stručné poděkování, protože se k tomu nikdo jiný neměl. Poté jsme si šli poslechnout jednání pléna Evropského parlamentu k rozšiřování EU. K poslancům mluvili Santer a van den Broek. Slovensko uvedli jako zemi, kterou Komise k zahájení přístupových jednání nedoporučuje. Den poté jsem musel jednat s Delegací Evropského parlamentu pro vztahy s ČR. Přišli Olsson, Schröder, Rehder, Posselt a pár dalších, tedy Švéd, Němci, Britové, jeden Ital a jeden Řek. Stěžovali si na své zážitky z červnového pražského jednání Parlamentního výboru přidružení. Prý je zklamal přístup české vlády k přípravě přístupových jednání a Klausova kritika asociační dohody. Zpovídali mne o stanovisku vlády k posudku Komise, k pozvánce do NATO, k přípravě přístupových jednání a k obchodně-politickým sporům. Upozornil jsem je, že máme problém – povodně.
V Bruselu navštívil Komisi ruský premiér Černomyrdin. Nechal se slyšet, že Rusko se v budoucnosti také bude chtít stát členem EU. Nikdo si to nedokázal představit. V pátek 18. července jsem upozornil Prahu na nebezpečný a neomalený „historický“ odstavec, který figuroval v politické části posudku Komise. Definitivně bruselskou misi opustili Petr Kubernát a zemědělský expert pan Kuklík. Dozvěděli jsme se, že Komise je údajně kvůli našim dovozním depozitům připravena jít do arbitráže a že Rada pro všeobecné záležitosti se na počtu kandidátů, s nimiž by EU měla začít jednat, neshodla.
Zúčastnění ministři se prý také divili, proč ČR ještě oficiálně nepožádala o povodňovou pomoc. Večer jsem se na vlastní žádost setkal s komisařem Neilem Kinnockem. Významná postava britských moderních dějin, který byl před svým odchodem do Bruselu vůdcem britské Labour Party. Řekl mi, že je ochoten na naše nesmiřitelné železniční odbory vyvinout pozitivní vliv, dokonce se nabídl, že se je sám pokusí přesvědčit o tom, že železnice musí projít radikální proměnou. Na dopravní politiku měl velmi rozumné názory, které bych od bývalého předsedy britských labouristů ani nečekal.
V kraji lesů a skal
Koncem července jsem odjel na dovolenou do Prahy. Líbilo se mi, že můžu chodit pěšky, pobýt ve městě, kde se vůbec dá chodit, a kde je možné mít normální zaměstnání a život. Ten můj propůjčený se mi zajídal. Podívali jsme se s rodinou na sever, do krajiny, o které se mi v cizině zdávaly v noci sny. Okolo strmého Ronova do Jetřichovic. Fascinovaly mne monumentální skalní rokle za Pravčickou bránou a výhledy k Lužickým horám a do Saska. Při návratu jsme za Terezínem zírali na dramatickou kulisu kopců Českého středohoří v oranžovém večerním přísvitu. Po letech života v plochých krajinách to bylo jako dar z nebes. Aby plně ocenil jedinečnost české krajiny, musí člověk zřejmě prožít měsíce a roky v nedramatické krajině Ile-de-France či Belgie. Umiňoval jsem si, že se do komplexu lesů a skal, který se táhne od Jetřichovic do Šluknovského výběžku, co nejdřív vrátím.
Stalo se tak 13. srpna, kdy jsem se s manželkou v poledne rozloučil na vrcholku Luže. Na zádech jsem nesl batoh se spacákem a karimatkou, v hlavě pocit volnosti, kdy jedinou „starostí“ bude najít včas místo k přespání. Když už se pak začalo smrákat, na konci lesa jsem narazil na loučku a na ceduli, upozorňující na odbočku k rezervaci „Zlatý vrch“. Šlo o opuštěný lom, který se poměrně blízko rýsoval v šeru. Nic jiného mi nezbývalo, bylo osm večer. Dno lomu bylo zarostlé travou, křovím a nízkými břízkami, které mezi sebou vytvářely malé palouky. Nikde nikdo. Shodil jsem břemeno a začal si připravovat spaní. Nad hlavou do patnáctimetrové výše stoupaly čedičové sloupce jako varhanní píšťaly a přes temnějící nebe se táhly stopy po letadlech.
Už jsem ležel, když se před desátou začaly tmou zdálky ozývat lidské hlasy. Byly to mladé hlasy a blížily se i s praskotem větví. Nečekané se stalo skutkem. Dvě mladé dvojice si přišly do lomu udělat táborák. Utábořili se dvacet metrů ode mne, aniž mne zpozorovali. Vyhrabal jsem se ze spacáku a šel jim říci, že jsem tady taky. Přišli z vesnice Líska a chtěli si na ohni upéct kuře. V jedenáct se jim podařilo konečně oheň rozdělat, pak za mnou vyslali jednu z děvčat s otázkou, jestli bych jim nemohl půjčit nůž, protože ten svůj ztratili v lese a kuře by neměli čím rozkrájet. Jen dvě vteřiny jsem v noční opuštěné krajině Čech roku 1997 váhal, než jsem jim ho půjčil. Ujistili mne, že mne nechají vyspat. Poctivě se o to snažili, ale v mrákotách jsem je pořád slyšel. Po půlnoci mi pár metrů za hlavou prošlo nějaké větší zvíře a chvíli se tam pohybovalo. Ráno se slunce se opíralo do čedičových varhan a kamenná stěna dostala skutečně zlatou barvu. Bylo to jedno z nejkrásnějších rán roku. Pokračování příběhu putování krajinou, tehdy ještě skoro opuštěnou, jindy a jinde.
18. srpna vláda s okamžitou platností zrušila dovozní depozita, o něž jsme se v Bruselu tolik nahádali. Poslední srpnový týden začala v Černínu tradiční porada velvyslanců. Telička navrhl Zieleniecovi, aby vedoucím týmu pro přístupová jednání s EU jmenoval Cyrila Svobodu, mne jako jeho zástupce. Sám sebe nezmínil. Když přijímal shromážděné velvyslance Klaus, Svobodu před svědky ostentativně přehlédl. V úterý jsem k evropským záležitostem shromážděné kolegy upozorňoval na křivolaké zájmy členských států a varoval před povrchními dojmy z jejich oficiálních stanovisek. V pátek dával shromážděným velvyslancům lekci z demagogie předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman. Ve Valdštejnské jízdárně byla v té době k vidění druhá část velkolepé rudolfinské výstavy, „Rudolf II. a město“. V Praze se všeobecně očekávalo, že vláda dlouho nevydrží, na podzim budou nové volby a povládne nová koalice.
