Zeď v Matiční, která oddělovala Romy, pošpinila v Bruselu pověst Česka. Bývalý velvyslanec při EU vzpomíná na neschopnost vlády i Zemanův trapas

Ačkoli byl Günter Verheugen, nový evropský komisař odpovědný za rozšíření EU, socialista podobně jako český premiér Miloš Zeman, mělo toto „sepětí“ jen malý vliv na další hodnotící zprávu Evropské komise o připravenosti ČR na vstup do EU. Zpráva byla podruhé za sebou velmi kritická a český velvyslanec Josef Kreuter věděl, že třetí takovou zprávu za sebou si Praha nemůže dovolit, pokud chce zůstat zastoupena mezi šesti kandidátskými zeměmi, které tehdy jednaly o přijetí do unie. 

DOBÝVÁNÍ EVROPSKÉ PEVNOSTI — Díl 20

Na summitu v Helsinkách prosinci 1999 zahájila EU ostatně formální rozhovory také s ostatními kandidáty včetně Slovenska. Kreuter připisoval neutěšený stav českého sbližování s EU neschopnosti Zemanovy vlády jako celku a mnoha jejích členů individuálně. Jeho líčení nepřipravenosti a neomalenosti některých tehdejších politiků – za všechny zmiňme ministry Kužvarta či Peltráma – patří k nejsilnějším okamžikům této kapitoly. Podobně jako vyprávění o Verheugenově návštěvě Prahy, při níž se premiér Zeman blýskl množstvím vypitého alkoholu i nejapností četných bonmotů; až tak, že k pořádné diskusi vyhledal Verheugen jeho předchůdce Václava Klause. 

Důležitou epizodou je také aféra kolem ústecké „zdi v Matiční ulici“, kvůli níž, respektive podezření z rasistického antiromského podtextu, vyvolala komise mediální kauzu, kterou se pak pokoušel uvést na pravou míru i europoslanec za CDU Jürgen Schröder. Důležité také je, že do února 2000 přes všechny komplikace uzavřela ČR v rozhovorech s EU sérii velmi těžkých kapitol a významně se tak přiblížila k ukončení celého procesu.

Na přelomu milénia (od září 1999 do února 2000)

Koncem září jsem se znovu nakrátko ocitl v Praze, šlo o další konzultace v Černínu a přednášení na téma „Výnosy a náklady vstupu ČR do EU“ pro Českou společnost ekonomickou. Přednášel i dr. Vencovský, tehdy dost respektovaný ekonom. Zásadně jsem odmítal jeho tvrzení, že jediným způsobem, jak vyrovnat českou cenovou hladinu s evropskou, je urychlení inflace u nás. Věřil jsem, že žádoucí je naprostý opak: o vyrovnání se postará postupné zhodnocování koruny vůči cizím měnám, pokud bude naše ekonomika dostatečně pružná a schopná plodit přebytky platební bilance a bude-li měnová politika ČNB rigorózní a veřejné finance disciplinované.

Do Bruselu přijížděli čeští poslanci. Poslední zářijový den další kolo přístupových jednání na úrovni zástupců vedl velmi obratně Telička. Právě se stal po Otto Pickovi prvním náměstkem ministra a získal i titul státního tajemníka, který náš právní řád zatím neznal. Na pořadu byly kapitoly Volný pohyb kapitálu, Sociální politika a Hospodářská a měnová unie. Naše žádosti o přechodná období ohledně přístupu cizinců k půdě a realitám Komise nezpochybňovala. Původně jsme měli jednat i o kapitole Energetika, ale Rakousko předtím společný vyjednávací mandát unijním vyjednavačům zablokovalo kvůli Temelínu. V Rakousku se za tři dny měly konat parlamentní volby, v nichž se očekávaly velké zisky Haiderovy FPÖ a Haider pak skutečně získal 28 % hlasů.

V Praze vydaly strany tzv. Čtyřkoalice dokument, který kritizoval dosavadní české přípravy na vstup do EU, jak za stávající Zemanovy vlády, tak i za předešlé, Klausovy. Podepsali ho ale i politici, kteří v tomto ohledu měli zpytovat vlastní svědomí. 6. října si pro interview přišel Asahi Šimbun a poté European Voice. Odpoledne přiletěl ministr Kavan. Setkal se na hodinu s Verheugenem, který překvapivě líčil českou situaci v růžovějších barvách, v rozporu s upřímným hodnocením jeho podřízených, kteří se netajili názorem, že zpráva je pro nás „zničující“.

Verheugen nicméně vyslovil znepokojivou otázku: zda by nám nevadilo vstoupit do EU (až) spolu se Slovenskem. Tedy ne v první skupině zemí, nýbrž později (bude-li vůbec nějaké později). Doprovodil jsem Kavana ještě za novým místopředsedou Komise Neilem Kinnockem, který byl v době vlády Margaret Thatcherové vůdcem opoziční britské Labour Party. Zahájili jsme slavnostně provoz v nové budově mise v rue Cároly – přivítal jsem několik desítek vysokých hostů, promluvil ministr Kavan, po něm Kinnock a přestřihli jsme pásku v barvě trikolory.

Otevření nové budovy Mise ČR při EU v bruselské rue Cároly, 7. 10. 1999. Pásku stříhá ministr Kavan a komisař Kinnock, za účasti opor mise Markéty Körnerové a Jany Klímové

Očekávanou obávanou Pravidelnou zprávu Komise mi bez velkých cavyků oficiálně předal její hlavní vyjednavač van der Pas. Zpráva byla skutečně opět velmi kritická a k ČR tvrdá, i když se kolegium Komise, složené většinou z levicových politiků, snažilo jít svým soudruhům v pražské vládě na ruku a v závěrečných větách kritiku v definitivní verzi přibrzdilo. Základní text byl však výmluvný a zřetelně z něj vyplývalo, že současná česká vláda toho skutečně moc neudělala a v minulosti, když vládli jiní, tehdy opoziční ČSSD z neschopnosti či z ideologických důvodů brzdila, co se dalo. Věděl jsem, že další takovou zprávu si už ČR nemůže dovolit. Evropská média si toho všimla, víc je ale zajímalo, že souhrnná část zprávy navrhla podmíněně uznat jako kandidáta na vstup do EU i Turecko, a že k přístupovým jednáním doporučila pozvat šest dalších zemí.

Téhož dne večer mne nová Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s ČR pozvala ke slyšení. Tentokrát byla účast velká a docela prestižní – bývalý předseda EP Klaus Hänsch, bývalý premiér NDR Hans Modrow, dva bývalí ministři – Švéd Olsson a Rakušanka Flemingová. Politickou situaci doma jsem označil za stav, kdy se blížíme k nějakému předělu, ekonomickou situaci jako velmi nejednoznačnou. Padaly otázky o „Benešových dekretech”, o možnostech nabývání půdy, o romské otázce, o zdi v Ústí nad Labem. Po dvou hodinách mluvení anglicky, francouzsky a německy jsem toho měl opravdu dost. Povinností každého diplomata je vždy tlumočit stanovisko vlády, jinak ztratí věrohodnost, nemůže však říkat zjevné nepravdy. Nejtěžší bývá, když vláda žádné stanovisko nemá. Pak je na jeho uvážení, citu, zkušenosti a předvídavosti, co říci a co nikoliv a jak to říci. České vlády té doby jasné postoje mívaly zřídka.

Den po tomto výslechu mne k sobě do budovy Charlemagne k „neprodlené návštěvě” vyzval komisař Günther Verheugen. Tušil jsem, o co asi půjde. Také, že ano – ostrým tónem mi tlumočil „vážné znepokojení Evropské komise nad situací Romů v Ústí nad Labem”. Ostře se o této záležitosti vyslovil i Prodi. Věděl jsem, že ale nemají všechny informace. Polemizoval jsem. Když jsem Verheugenovi vysvětloval, o co tam skutečně jde, nechtěl to ani slyšet, hlavní pro něj byly zprávy z médií. Ano, ve světě politiky jsou zprávy médií tou politickou realitou, která je účastníkem hry, která politiky zajímá, nikoliv prostá skutečnost sama o sobě, o tu ani tak moc nejde. 

Připomínal mi, že se při konečné redakci Pravidelné zprávy za ČR přimlouval a že „žádné další zdi nelze připustit”. Navíc v době výročí konce slavné zdi v Berlíně. Varoval, že by na prosincové Evropské radě v Helsinkách mohlo padnout rozhodnutí pro ČR nepříznivé. Nebyl to příjemný rozhovor, Verheugen se snažil mluvit tvrdě, odporoval jsem mu. Celý den pak na mne pršely dotazy novinářů, které Verheugen poté, co jsem budovu Charlemagne opustil, informoval. Ostatně to bylo smyslem celé akce – dát světu na vědomí, že Komise bdí nad tím, jak kandidátské země dodržují lidská práva.

Matiční ulice v Ústí nad Labem rok poté, co byla odstraněna betonová zeď oddělující Romy od další obyvatel města.

V polovině října v Tampere zasedla mimořádně Evropská rada k otázkám harmonizace azylové a imigrační politiky a vytvoření „jednotného právního prostoru” v EU. 18. října se Javier Solana oficiálně ujal své nové funkce generálního tajemníka Rady (a Pierre de Boissieu funkce jeho zástupce), pár kilometrů od budovy Justus Lipsius, na bruselském předměstí Evere, se po Solanovi stal generálním tajemníkem NATO bývalý britský ministr Robertson. 

Stálý zástupce Finska v EU Antti Satuli v ten den velvyslance všech dvanácti kandidátských zemí, ovšem bez Turecka, oficiálně informoval o jednání v Tampere a o chystané další mezivládní konferenci EU o institucích. Ta byla také hlavním tématem hovoru. Vesměs jsme ji chápali jako další pokus některých unijních politiků náš vstup oddálit. Nejvíc ta zpráva popudila maďarského kolegu, protože Maďaři už počítali s rokem 2002 jako s datem reálného vstupu do EU. My jsme toto datum sice při screeningu i při negociacích používali jako časový předěl mezi závazky, které stihneme splnit a těmi, pro něž budeme žádat o přiznání přechodných období, ale jako datum reálného vstupu jsme v ně nevěřili. 

Víc mi vadil nový přístup k negociacím, avizovaný v souhrnném Composite paper, který Komise připravila. Z jejích kuloárů jsem se následně dozvěděl, že kritiku české nečinnosti Komise formulovala záměrně ostře – aby prý přivodila změny v pražské vládě. Ještě večer za mnou přišel europoslanec Schröder z německé CDU. Aby viděl problém na místě samém, zajel si sám do Ústí nad Labem. Teď byl rozhodnut, že si své střízlivé poznatky nenechá pro sebe a politické a mediální tance okolo „rasismu v Ústí nad Labem” bude veřejně demýtizovat.

Tentýž den zveřejnili svou Zprávu o institucionální reformě tři významní politici, které pověřil Prodi – Dehaene, von Weizsäcker a Lord Simon. Text formuloval zkušený belgický diplomat Philippe de Schoutheete de Tervarent a politicky jej orientoval bývalý premiér Dehaene. Proto byly návrhy této zprávy natolik federalistické, že už tehdy jsem předpokládal, že je většina členských států odmítne.

Začal jsem jednat s vedením Evropského parlamentu o tom, zda by akceptovali další, v pořadí druhou, návštěvu prezidenta Havla. Přístupová jednání v kapitole Právo společností se vlekla kvůli patentové ochraně originálních farmaceutických výrobků. Aniž by to tak nazvala, zkoušela druhá strana, nakolik se jí podaří nám prodat návrh na určitou výjimku z obvyklé doby „vyhasínání patentů” (a možnosti vyrábět generika), aniž by to označila za svou žádost o přechodné období. Nebylo jednoduché se v problému vyznat a vyjednavači Komise dělali vše pro to, aby záležitost nevyjasnili.

Už čtvrtý den bičoval Brusel vichr a chladný déšť. Večer jsem odjel do slavnostně osvětlených salonů Palais Egmont na Sablonu, kde pro asi sto dvacet osob pořádal velkolepou večeři nový belgický ministr zahraničí Louis Michel. Místo jsem měl u jednoho z kulatých stolů, nestačil jsem si však přečíst jmenovky svých sousedů, položené na ubruse. Byly psány kaligrafickým písmem vybledlým fialovým inkoustem. Rychle zamumlaná jména při představování jsem nestihl zachytit. U pravého souseda to nevadilo, soused po levici, jak rychle vyplynulo z řeči, byl zřejmě vysokým úředníkem belgického ministerstva zahraničí. Mluvili jsme o přístupových jednáních, začal jsem jej zpovídat o další mezivládní konferenci EU o institucích. 

Mezi řádky se vynořovalo to, co jsem věděl už dlouho – že Belgie se rozšíření EU velmi obává, že na vnitřní pevnosti EU je existenčně závislá. Obává se dokonce, že s rozpadem EU by se mohla sama rozpadnout jako stát. Přiznával, že šesti zakládajícím členům evropské integrace se po jejím původním rozměru stále stýská. Stávající EU viděl jako už příliš velkou na to, aby měla homogenní zájmy. Tvrdil, že velikost vede k nepohyblivosti a po rozšíření se tento jev ještě zhorší. Nakonec se ukázalo, že oním sousedem byl Jan de Bock, generální tajemník ministerstva zahraničí a hlavní konceptor jeho politiky. Věděl jsem o něm, ale dosud jsem se s ním nesetkal, protože patřil do bilaterální kompetence velvyslankyně Lukešové. Nepochyboval jsem o tom, že si mne nechal vedle sebe posadit záměrně.

Josef Kreuter
sinfin.digital