Chtěla jsem skončit se životem. Pro muže je návrat z války snazší, říká bojovnice z Donbasu | info.cz

Články odjinud

Chtěla jsem skončit se životem. Pro muže je návrat z války snazší, říká bojovnice z Donbasu

„Jako vojáci víme, co je to smrt – vidíme ji na vlastní oči. V různých stádiích nemoci jsem proto přemýšlela o tom, jak se životem skončit,“ říká Oksana Jakubova, která jako příslušnice ukrajinské armády bojovala na Donbasu. V otevřeném rozhovoru pro INFO.CZ popisuje, jak těžký pro ni byl návrat z fronty domů, kdy se musela vyrovnávat s nespavostí a panickými atakami způsobenými posttraumatickým syndromem; a proč pro ni bylo natáčení dokumentu větším osvobozením než přítomnost rodiny nebo péče psychologů. Vrátila by se dnes do války? A proč je podle ní návrat z fronty těžší pro ženu než pro muže?

Festival dokumentárních filmů Jeden svět uvádí film Bez viditelných příznaků režisérky Aliny Gorlové, kde vystupujete jako hlavní protagonistka. Ve filmu popisujete svou zkušenost z válečné fronty i psychické problémy, se kterými jste se musela vyrovnávat po návratu domů. Jak těžké pro vás bylo film natáčet? Určitě nebylo nic snadného se před kamerou takto otevřít a svěřit se o zkušenostech z války a vlastních pocitech.

Když za mnou Alina kvůli natáčení dokumentu přijela, byla jsem zrovna v nemocnici, kde jsem se léčila s posttraumatickým syndromem. Jakmile jsem se ocitla mimo frontovou linii, nemohla jsem s nikým najít společnou řeč a měsíc v kuse jsem s nikým nemluvila. Alina ale byla první osoba, které jsem byla schopná o svých problémech vyprávět.

Blízkým se totiž těžko vysvětlují psychické problémy, které člověk má po návratu z válečného konfliktu. Jednoduché to není vysvětlovat ani lékařům – ti vás začnou okamžitě považovat za nemocného a tímto způsobem se s vámi i baví. A to je pro vojáka velice ponižující a obtížné, protože nechce být považován za nemocného. Natáčení pro mě bylo tedy jakýmsi vysvobozením.

Po našem prvním rozhovoru, který trval asi hodinu, Alina oslovila lékaře v sanatoriu, kam jsem docházela na terapii, a dohodla se s nimi na možnosti natáčení. Musím říct, že mé léčení pak společně se štábem dokumentovala velice ohleduplným způsobem. Stala se tak prvním člověkem v civilu, s nímž jsem mohla mluvit, a dodnes se kamarádíme. Vlastně můžu říct, že díky ní a tomu natáčení jsem naživu a podařilo se mi krizové období přežít.

Jak zpětně hodnotíte pobyt v sanatoriu? Říkáte, že vám vadilo, jak se lékaři staví k psychickým problémům válečných veteránů a přežila jste hlavně díky Alině Gorlové. Máte tedy dojem, že vám natáčení pomohlo víc než samotná lékařská péče?  

Problém je, že na Ukrajině celkově chybí systém rehabilitace vojáků a těch, kteří se vrací z armády. Běžně se léčí nejrůznější fyzická zranění a profesionální péči získávají také invalidé, kteří ve válce přišli o končetiny. Vůbec se ale nevěnuje pozornost jejich psychice. Je zde naprostý nedostatek specialistů, kteří by takovou pomoc dokázali poskytnout. Proto se také film jmenuje Bez viditelných příznaků, psychické problémy totiž nejsou na první pohled vidět a lékaři na Ukrajině většinou ani nejsou schopni je diagnostikovat.

Laické pokusy doktorů, kteří sice věděli, že je se mnou něco v nepořádku, ale nevěděli, co mají dělat, jsou zachyceny i ve filmu. Zkoušeli různé metody, které by mi mohly pomoct, tyto pokusy ale nebyly příliš úspěšné. Nakonec mi pomohlo právě natáčení filmu, kdy se také ukázalo se, že Alina je lepší lékař než skuteční doktoři.

Hlavní motivací, proč jsem chtěla film dokončit a našla jsem sílu vyprávět o svém příběhu, bylo to, že jsem nechtěla, aby film skončil tak, že hlavní hrdinku pochovají. Chtěla jsem přežít a vyléčit se. Teď už přes rok chodím k psychologovi a i díky němu jsem začala svůj problém vnímat jiným pohledem.

Když jsem měla nedávno možnost vidět film podruhé, už jsem na sebe a své problémy hleděla úplně jinýma očima – rozzlobila jsem se na sebe a řekla jsem si, že přeci nemůžu být věčně nemocná. Musím si konečně uvědomit, že už na válečné frontě nejsem, s panickými atakami si dokážu poradit sama a jsem schopná o svých problémech mluvit. To jsem zpočátku nedokázala a je zajímavé, že například v Kanadě probíhá léčení posttraumatického syndromu podobným způsobem – natočí o nemocných krátkometrážní film, který jim pak pouští. A ukazuje se, že to je jedna z nejúčinnějších terapií.

Říkáte, že jste nechtěla, aby film skončil smrtí hlavní hrdinky. Měla jste po návratu z fronty sebevražedné myšlenky?

Ano, měla jsem takové myšlenky. Jako vojáci víme, co je to smrt – vidíme ji na vlastní oči. V různých stádiích nemoci jsem proto přemýšlela o tom, jak se životem skončit. Napadlo mě například vzít si prášky a neprobudit se. Pak je tu ale i jiná možnost, která je mezi vojáky poměrně rozšířená – vrátit se na frontu. Tam už si každý voják dokáže poradit s tím, jak ukončit život. V současnosti je to velice rozšířený problém. Řada vojáků si na život v civilu nedokáže zvyknout a vyrovnat se s posttraumatickým syndromem, proto se na frontu vracejí – hrdinská smrt je pro vojáka mnohem důstojnější než sebevražda.

Proč jste se vůbec rozhodla odejít na frontu? Přímo se účastnit války musí být pro ženu velmi těžké rozhodnutí. Jaká byla ta hlavní motivace?

V ukrajinské armádě jsem sloužila už v minulosti, v roce 2004 jsem ale odešla do civilu a začala pracovat na ministerstvu financí. Poslední rok jsem se věnovala implementaci dohody s Evropskou unií a když se v roce 2013 prezident Janukovyč rozhodl, že asociační smlouvu s EU nepodepíše, rychle jsme pochopili, jakým směrem se Ukrajina může vydat a co nám hrozí. Od počátku jsem se proto angažovala během událostí zvaných Euromajdan – ženy tehdy nepouštěli do přímých střetů, pomáhala jsem proto alespoň jako dobrovolnice. V březnu roku 2014 byl obsazen Krym, přišla mobilizace a jako bývalá příslušnice armády jsem byla také povolaná.

V rámci mobilizace jsem měla být na frontě rok – a to od března 2014 do roku 2015, což byl nejtěžší rok bojů. Když jsem ale viděla válku na vlastní oči, rozhodla jsem se, že tam zůstanu – už ne na základě mobilizační vyhlášky, ale dobrovolné smlouvy, kterou jsem s armádou v roce 2015 podepsala. Velkou roli při mém rozhodování hrálo také to, že jsem měla syna a hrozilo, že pokud armádu opustím, povolají v rámci mobilizace jeho. On žádné zkušenosti s válkou neměl. Praxi z armády jsem měla v rodině jako jediná, proto jsem zůstala. Nakonec jsem byla na frontě dva a půl roku a zůstala bych i déle, ale to bohužel nevyšlo.

Jaká byla vaše funkce na válečné frontě? 

Působila jsem jako zástupkyně velitele praporu pro personální otázky a řekněme, že jsem odpovídala za morálně psychický stav vojáků. Musela jsem tedy znát všechny vojáky osobně, každý den jsem objížděla pozice a kontrolovala jsem, v jakém jsou stavu. Po ostřelování jsem pak zjišťovala, jestli nedošlo ke ztrátám, jak na tom jsou, nebo zda vojáci netají třeba nějaká zranění. Stále jsem tedy byla přítomna na frontové linii a v přímém kontaktu s vojáky.

Později jsem se také dohodla s velitelem, že kromě toho budu provádět i individuální pohovory s jednotlivci, kteří k nám měli nastoupit. Náš prapor se totiž nacházel vpředu fontové linie a byl pod neustálou palbou, mým úkolem proto bylo upozornit adepty, že se mohou stát terčem ostřelování ve dne v noci, nemohou navštěvovat rodinu a musí se připravit na velký psychický nápor. Součástí našeho praporu se tak stali jen ti nejodvážnější.

Kromě našich kluků jsem často osobně znala i jejich manželky, rodiče a další příbuzné, a pokud se jejich synovi nebo manželovi v bojích něco stalo, nebo dokonce zemřel, musela jsem jim to oznámit – to pro mě bylo nejtěžší. Je také třeba říct, že systém oznamování dlouhou dobu nefungoval a dost často se stávalo, že mrtvé tělo k rodině dorazilo dříve, než příbuzní vůbec dostali zprávu o úmrtí vojáka. Tomu jsem se snažila předejít, proto jsem se snažila s příbuznými telefonicky co nejdříve spojit. To bylo opravdu velmi psychicky náročné.

Tím ale moje práce nekončila. Po smrti vojáků jsem dávala dohromady také podklady, na základě kterých pak rodiny padlých získávaly vdovské důchody a další sociální výhody nebo vyznamenání. Já jsem byla vždy poslední, která je viděla naposledy naživu i mrtvé – a to když se těla odvážela z márnice. Po pohřbu jsem s jejich rodinami dál komunikovala a s některými z nich jsem ve spojení dodnes, protože dobře vím, že pozůstalí mnohdy potřebují pomoc. Nemusí to být jen odborná psychologická pomoc – někdy stačí jen to, že je někdo vyslechne.

Oksana Jakubova na záběrech z filmu Bez viditelných příznakůOksana Jakubova na záběrech z filmu Bez viditelných příznakůautor: Člověk v tísni

Bylo právě oznamování úmrtí vojáků to nejtěžší, co jste na frontě zažívala? Pamatujete si případně moment, který vás zasáhl nejvíc?

Nelze zmínit jen jeden okamžik – těžké chvíle jsem zažívala denně. Byla jsem totiž v neustálém kontaktu s vojáky z takzvané „linie dotyku“, kde se odehrávaly ty nejtvrdší boje. Náš štáb byl asi dva až tři kilometry od zákopů, s vojáky jsme tedy hovořili prostřednictvím vysílaček, když ale přišlo ostřelování, výbuchy jsme viděli i slyšeli a já přijímala hlášení o ztrátách na životech. V tu chvílí si říkáte, který z kluků to asi je. A protože jsem je všechny znala osobně, smrt každého z nich pro mě byla jako ztráta někoho blízkého – v podstatě jako bych přišla o syna.

Pak ale přichází na řadu to nejhorší – kontaktovat příbuzné. Jejich reakce bývají různé – někteří nevěří a myslí si, že volají nějací podvodníci, jiní začnou plakat a vy musíte trpělivě monotónním hlasem popisovat, co se stalo, a pak jsou i tací, kteří začnou člověka obviňovat, že za smrt můžete vy. Po celou dobu ale musíte zůstat klidní.

To však není poslední krok, který se musí udělat. Tělo mrtvého se musí následně odvézt a posbírat jeho věci, které často bývají ještě teplé, uložit je a odjet s nimi do márnice. Tam jsem musela těla bez ohledu na to, v jakém byla stavu, identifikovat a podepsat prohlášení, že to je voják našeho praporu. Jedny z nejhorších vzpomínek z války jsou pro mě okamžiky, když jsem musela těla uložit do černého pytle a zavřít ho – to byl strašný zvuk. Pak je tělo připraveno k převozu.

Film zachycuje rozhovor s lékařkou, kde říkáte, že jste za tři roky strávené na válečné frontě ani jednou nebrečela. To je jen velmi těžké si představit. Opravdu nepřišel ani jediný okamžik, kdy jste potřebovala dát pláčem průchod svým pocitům?

Na frontě bylo zakázáno brečet – vojáci nesměli přistihnout nikoho z velitelů, jak pláče nebo jakkoliv projevuje emoce, protože by to mohlo mít vliv na morálku vojáků. Jako zástupkyně velitele praporu jsem byla i já považována za součást velení, projevovat emoce jsem tedy měla zakázané. Pro mě jako pro ženu to navíc platilo dvojnásob, protože na mně emoce mohly být vidět ještě víc, kluci mi proto říkali, že mám železné nervy.

Mohla jsem si tedy jen najít místo, kde se schovat a tam si třeba zakřičet, ale za žádných okolností mě nikdo nesměl vidět. Kluci to měli o něco snazší – pokud měli problém, mohli se napít alkoholu, ale to jsem jako žena nemohla. Po návratu z války to všechno ale prožívám znovu. Vzpomínám na všechny padlé a invalidy a dodatečně všechny oplakávám. Dá se říct, že pláču dodnes.

„Žena, která se vrátí z války, nechodí po ulicích v uniformě, aby ukázala, že je hrdinka, jako to dělají muži. Naopak se od ní čeká, že bude dál vykonávat své povinnosti jako manželka a matka – vařit, mýt nádobí a podobně.“

Ve filmu se svěřujete, že jste po návratu domů měsíc nemohla usnout, nebo že jste špatně snášela cesty nacpaným metrem. Jak se cítíte dnes? Už se tyto panické ataky zlepšily?

Problémy s nespavostí bohužel stále přetrvávají. Kolikrát se stane, že nespím třeba dva nebo tři dny. Pokud se mi ale podaří spát alespoň čtyři hodiny v kuse, je to skvělé – to je maximum, co se mi zatím daří. Nemůžu ale říct, že bych měla noční můry, prostě jen nemůžu spát.

Co se týče panických atak, ty mě v posledních měsících už naštěstí tak často nepronásledují. Pokud cítím, že na mě jde v metru nebo v práci záchvat paniky, tak odejdu někam, kde nejsou lidi. Psycholog mi poradil, jak to zastavit – když tedy odejdu a podaří se mi ataku zažehnat, vrátím se na místo, aniž by to někdo poznal. Díky tomu se mi daří vyrovnat se s tím vlastními silami bez léků nebo další pomoci lékařů.

Oksana Jakubova na záběrech z filmu Bez viditelných příznakůOksana Jakubova na záběrech z filmu Bez viditelných příznakůautor: Člověk v tísni

Návrat domů ve filmu popisujete jako peklo. Jaké ale bylo například setkání s rodinou? Pomohla vám nějakým způsobem přítomnost blízkých?

Myslím, že je zásadní rozdíl v tom, když se z války vrací muž a když žena – ať už je to jen na opušťák, nebo do civilu. Pokud se vrací muž, všichni mu věnují pozornost – matka, manželka i známí, kteří za ním přijdou domů. Muži dostanou poměrně dost času na to, aby si na prostředí zvykli a vyrovnali se s vnitřními problémy způsobenými válkou. Když se ale vrací žena, nikdo ji na nádraží nevítá, protože se muži stydí. Žena, která se vrátí z války, nechodí po ulicích v uniformě, aby ukázala, že je hrdinka, jako to dělají muži. Naopak se od ní čeká, že bude dál vykonávat své povinnosti jako manželka a matka – vařit, mýt nádobí a podobně. Žena se s vnitřními problémy po válce ale také musí nějak vyrovnat.

Jediný, kdo o mých problémech v rodině věděl a komu jsem se svěřila, byla moje sestra. Volala jsem jí už z fronty a jako první také poznala, že se mnou je něco špatně. Právě ona mě proto odvezla do nemocnice. Můj manžel sice viděl, že něco není v pořádku, ale nedokázal pochopit, co se se mnou děje. Syn se styděl a bál se se mnou vůbec hovořit, nebo být v mé v mé blízkosti. No a rodičům jsem o svých problémech nemohla říct vůbec. Můj otec je po infarktu a ani nevěděl, že jsem na frontě. Matka sice věděla, že jsem v armádě, ale myslela si, že jsem někde, kde se nestřílí. Paradoxně je tedy člověku lépe s těmi, se kterými sloužil v armádě, nebo je vůbec nezná, dá se s nimi ale mluvit snadněji, než s vlastními příbuznými.

Jak zpětně hodnotíte rozhodnutí jít na fontu? Myslíte, že byste se se zkušenostmi, které dnes máte, rozhodla stejně?

Samozřejmě jsem připravená se na frontu vrátit. Loni v prosinci byli ruskými vojáky zajati ukrajinští námořníci, následně prezident vyhlásil mobilizaci a volali mi z vojenského velitelství s tím, že mě teoreticky mohou povolat. Od návratu mám stejně jako všichni vojáci stále připravený batoh, který v případě potřeby stačí vzít a přihlásit se na velitelství. 

Rozhodla jsem se, že pokud mě nepovolají, zůstanu zatím v civilu a budu dělat svou práci na ministerstvu financí, kam jsem se vrátila. Pokud se ale situace vyostří, půjdu na frontu dobrovolně. V armádě jsme sice snili o tom, že válka skončí, ne všichni se ale vítězství dočkají, protože už jsou mrtví.

Můžete na závěr říct, jak hodnotíte dnešní situaci na Ukrajině? Boje na východě stále probíhají, v březnu ji ale čekají prezidentské volby a později také volby parlamentní. Věříte, že zemi v dohledné době čeká lepší budoucnost?

Šance na to, že válka letos nebo příští rok skončí, jsou naprosto nulové. Není ani s kým vést jednání, předáci na straně separatistů jsou totiž jen loutky. Když jsem byla na frontě, bavila jsem se s lidmi na okupovaném území, kteří mi sami říkali, že to nejsou žádní lídři. Takové postavy jako Zacharčenko nebo Motorola (vůdce doněckých separatistů Alexander Zacharčenko a Arsen Pavlov přezdívaný Mototorola – pozn. red.) jen využily situace, aby se samy obohatily. Lidé jako oni byli na své pozice dosazeni, ale netoužili po tom, aby se ten jejich pseudostát nějak rozvíjel. Region tak byl doslova rozkraden – a to až do té míry, že se ztratily i železniční koleje, které byly odvezeny do šrotu. A situace se tam stále zhoršuje.

Musím ale říct, že když je člověk na frontě, o politice nijak zvlášť nepřemýšlí. Jakmile poleví, stačí pár dní a nepřítel obsadí další oblasti, jako je Dněpr, Charkov nebo Poltava. Vojáci jsou navíc poměrně přímočaří, proto do konfliktních oblastí jezdí jen velmi málo politiků. Z otázek vojáků, kteří se nebojí pokládat otázky na tělo, mají strach, proto na frontu raději nejezdí. Například současný prezident tam ale několikrát byl.

Pokud jde o kandidáty na prezidenta, my vojáci máme na věc možná trochu zjednodušený, ale jasný pohled – dělíme je na nepřátele a ty, kteří jsou na straně Ukrajiny. Pokud se podíváme na přehled kandidátů, víme už dnes, kdo z nich v případě zvolení zradí. Často si proto kladu otázku, proč tu lidé, kteří nenávidí Ukrajinu, vůbec žijí – proč neodejdou tam, kde se jim líbí? Důležité je tedy mít prezidenta, který naši zemi nezradí. Sliby o ukončení války jsou bohužel liché. Válku je sice nutné ukončit, protože to je velice drahá záležitost, bohužel se to ale nedá vyřešit hned.

Navzdory všem problémům je vidět, že se Ukrajina od roku 2014 velmi změnila. Před pěti lety to byl naprosto rozkradený stát, který téměř žádnou armádu neměl, postupně se ale podařilo armádu postavit na nohy. Díky tomu dnes největší armáda Evropy na svých hranicích zadržuje největší armádu světa. Pozitivní změny přitom vidím i v ekonomice, zvyšují se důchody i platy a je to vidět na některých městech. Když jsem po návratu z fronty přijela do Kyjeva, nemohla jsem to tam poznat – za tři roky se z něj navzdory válce stala moderní evropská metropole. Pro další rozvoj Ukrajiny budou klíčové právě prezidentské volby. Pokud ale bude zvolen někdo, kdo zradí Ukrajinu, nevydrží ve funkci ani měsíc. Ukrajinci se postarají o to, aby byl svržen.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud