V pátek nad ránem jsme prý dosáhli na Evropské radě v Bruselu velkého úspěchu v debatě o migraci. Ve skutečnosti se odehrálo něco úplně jiného. Západoevropské země se rozhodly, že je pro ně společně fungující Evropská unie a zachování Schengenu důležitější než snaha vysvětlit zemím střední Evropy, že ve společném klubu se občas i dává, nejen bere. Nemusí to tak ale platit navždy.
Celému summitu dominovala migrace a někteří čeští politici dokonce tvrdili, že Evropa je těsně před rozpadem kvůli německé vnitropolitické krizi, italské populistické vládě a další vlně migrantů. Jenže bavorský Horst Seehofer začal ve sporu s Angelou Merkel couvat už před summitem (a na začátku summitu se od něj distancoval i jeho dosavadní spojenec, rakouský kancléř Sebastian Kurz), italská vláda měla sice silné řeči, ale nakonec jen poměrně přijatelné požadavky, a do Evropy dnes přichází o 96 procent méně lidí než v době skutečné krize v roce 2015.
Co tedy na první pohled dramatické jednání, táhnoucí se od čtvrtečního odpoledne do pátečního svítání, přineslo? Nejvíce pozornosti se soustředilo na Německo a na to, jak si po složitém sestavování německé koalice s první velkou krizí poradí kancléřka. Výsledek ale byl v podstatě jasný už před summitem, když se na její stranu postavil nejen francouzský prezident a Benelux, ale i nový španělský premiér, ochotu ke kompromisu projevil premiér řecký – a těsně před summitem odmítl obnovu vnitřních hranic v Evropě rakouský kancléř. V tu chvíli bylo v podstatě jasno a hrálo se už jen o to, jak budou vypadat detaily dohody s Itálií.
