Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

EXKLUZIVNĚ: Evropa vyhlásila válku fake news na internetu. Víme, co Brusel chystá

EXKLUZIVNĚ: Evropa vyhlásila válku fake news na internetu. Víme, co Brusel chystá

Šíření dezinformací online představuje v současnosti jedno z největších nebezpečí, které může mít v konečném důsledku fatální následky. Po čerstvé zkušenosti s neoprávněným využitím dat uživatelů Facebooku společností Cambridge Analytica k ovlivňování voleb pravděpodobně i v Česku Evropská komise dnes představí iniciativu, která by měla přispět do debaty, jak účinně bránit šíření fake news ve společnosti. Redakce INFO.CZ měla možnost projít podkladové dokumenty a přináší exkluzivně shrnutí toho, co Brusel plánuje.

„Dezinformace podrývají důvěru v instituce a v digitální i tradiční média a zraňují demokracie tím, že ztěžují schopnost občanů přijímat podložená rozhodnutí,“ píše se hned v úvodní části dokumentu, který v tento moment v Bruselu schvalují komisaři a komisařky. Iniciativa vznikla v dílně bulharské eurokomisařky pro digitální agendu Mariye Gabrielové a podílel se na něm i tým české komisařky Věry Jourové.

Podle informací Světového ekonomické fóra rychlé šíření dezinformací online představuje jednu z největších výzev v moderních společnostech a stále více si to uvědomují i běžní lidé. Z průzkumu, který si nedávno nechala zpracovat Evropská komise, vyplynulo, že 80 % Evropanů přiznává, že se několikrát měsíčně setkalo dle jejich názoru s chybnou nebo matoucí informací. 85 % respondentů to pak považuje za velký problém.

Jak uvádí dokument Evropské komise, který bude dnes kolem poledne zveřejněn jako součást většího digitalizačního balíčku, velkou roli v šíření dezinformací sehrávají zejména internetové platformy – především sociální média, vyhledávače nebo služby, přes které je možné sdílet videa. „Tyto platformy zatím selhávají v poskytování adekvátní odpovědi,“ píše Komise. Platí to i přesto, že některé z nich přijaly určitá opatření, avšak podle Komise jen v omezeném počtu zemí a zdaleka do toho nezahrnuly všechny uživatele.

Pochybnosti o tom, zda internetové platformy umí uživatele dostatečně chránit, navíc vzrostly po medializaci skandálu sociální sítě Facebook a britské společnosti Cambridge Analytica. Ukázalo se, že data minimálně desítek milionů uživatelů Facebooku byla bez jejich souhlasu nečestně využita například pro účely volebních kampaní.

Najít účinný recept, jak bránit šíření dezinformací, není jednoduché a uvědomuje si to i Komise. V dokumentu se proto snaží především popsat problém a na základě toho navrhnout společné postupy. Vzhledem k tomu, že se fake news šíří díky internetu i přes hranice jednotlivých států, evropský přístup je podle ní to nejlepší možné řešení.

Co konkrétního návrh slibuje?

Komise píše, že bojovat proti dezinformacím se musí tím, že se bude v internetovém prostředí dodržovat maximální transparentnost, lidé budou mít přístup k širokému spektru informací, které budou poskytovat kvalitní a důvěryhodná média, a bude jasné, jakým způsobem se informace šíří.

Hlavní slovo musí mít pořád samotné internetové platformy, které kromě toho, že budou dodržovat unijní zákony, tak si plně uvědomí zodpovědnost, kterou v boji proti šíření dezinformací hrají. Velké mezery mají například v poskytování dostatečné transparentnosti u politické reklamy nebo sponzorovaného obsahu. Dále také chybí jasná pravidla pro využívání botů a online platformy by měly rychleji a efektivněji odhalovat a zavírat falešné účty. Odpovědi na tyto otázky bude hledat zvláštní fórum, které po konzultacích s relevantními hráči přijde do července s konkrétními návrhy (Code of Practice on Disinformation).

Brusel chce dále vsadit na nezávislé ověřovatele faktů a podpoří proto vznik jejich nezávislé evropské sítě, kde bude možné koordinovat práci, vyměňovat si zkušenosti a spolupracovat například s akademickou sférou. Evropská komise chce ještě více než v minulosti podporovat nové technologie, které budou pomáhat odhalovat dezinformace.

Velkým tématem v dokumentu jsou dezinformace nebo hackerské útoky ve volebních kampaních. Volby se nevyhnou ani evropským institucím, konkrétně na konci května příštího roku proběhnou volby do Evropského parlamentu. Brusel je proto už nějakou dobu v pozoru a snaží se spolu se členskými státy konzultovat jejich zkušenosti a hledat cesty, jak co nejlépe zabránit ovlivňování volebních kampaní.

Jak už bylo řečeno, iniciativa je součástí většího balíčku. Jeho součástí je i dokument k umělé inteligenci a robotizaci v Evropě – jeho shrnutí si lze přečíst zde.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1