Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Je čas na reformu eurozóny, Češi by se měli připravit na konec koruny, říká odborník na euro

Je čas na reformu eurozóny, Češi by se měli připravit na konec koruny, říká odborník na euro

Eurozóna potřebuje reformu, aby odolala příštím krizím, vysvětluje Jean Pisani-Ferry z bruselského think-tanku Bruegel. Nesmí ale podle něj jít o jednotlivé reformy, musí to být celý soubor různých změn. Cílem je dát jednotlivým zemí platícím eurem více volnosti v tom, kolik mohou utrácet ze svých rozpočtů, ale zároveň je vést k tomu, aby se příliš nezadlužovaly, řekl v rozhovoru pro INFO.CZ.

Proč je nutná reforma Evropské unie a eurozóny právě teď, když je ekonomická situace v Evropě dobrá?

Právě proto, že se ekonomická situace zlepšila. Ekonomický růst se vrátil, trhy jsou klidné, a tak je teď vhodný čas připravit se na těžké doby. Musíme pracovat na posílení eurozóny, učinit ji odolnější, připravit ji na situaci, kdy Evropská centrální banka nebude kupovat dluhopisy jednotlivých zemí, jako to dělá nyní (pozn. red.: Evropská centrální banka tím pomohla předluženým zemím eurozóny, zejména Řecku).

Obchodní partneři EUObchodní partneři EUautor: info.cz

Druhým důvodem, proč je vhodná doba pro reformu eurozóny, je politika. Na stole jsou návrhy na reformu eurozón a očekávalo se, že se o nich bude diskutovat mezi Francií a Německem. Pak se tato diskuse zpozdila, protože se čekalo na vytvoření nové vlády v Německu. Ta minulý měsíc vznikla, a tak je čas pokročit vpřed.

Francouzský prezident Emmanuel Macron má reformu eurozóny i Evropské unie jako jeden z hlavních bodů svého programu. V Německu, jehož souhlas a spolupráce jsou pro takovou reformu nutné, ale vidíme, zdá se, mnohem menší nadšení. Má Berlín skutečně politickou vůli něco s eurozónou udělat?

V německé koaliční smlouvě je zmíněna Evropa hned v první kapitole. Podle mě to už něco znamená. Nyní je tu nový německý ministr financí Olaf Scholz a zatím není jasné, co chce v této oblasti udělat. Zdá se, že zkoumá různé možnosti a v Berlíně probíhá diskuse o reformách. Vidím ale určité signály, že je tu skutečně chuť k určitým reformám i na německé straně. Já ale nejsem politik, mohu jako ekonom jen říci, co je třeba udělat a jaké jsou možnosti.

Jaké reformy eurozóny jsou tedy podle vás nutné? Co je třeba a co je možné udělat?

Nejde udělat jednu věc, musíme udělat několik reforem současně. Vytvořit jakýsi balíček, který bude politicky vyvážený a bude odpovídat preferencím jednotlivých členských států eurozóny. A zároveň bude třeba najít rovnováhu mezi solidaritou jednotlivých států a mezi disciplínou. Často jsou totiž jednotlivé reformy představovány odděleně, jako různé možnosti. Já to ale vidím tak, že se vzájemně doplňují.

Dám vám příklad. Je tu otázka zavedení pobídek bankám, aby diverzifikovaly své portfolio dluhopisů, aby vlastnily méně dluhopisů vydaných jedním národním státem. Je to dobrý nápad, protože to přerušuje vzájemnou závislost států a bank a omezuje problémy, které prohlubují případnou krizi. (pozn. red.: Banky většinou kupují dluhopisy státu, kde sídlí, jako jistou investici. V případě krize to ale vytváří problémy. Hodnota dluhopisů zadluženého státu klesá, banky mají problémy, stát jim pomáhá. Na pomoc si půjčuje prostřednictvím dluhopisů. Tím se více zadluží, dále klesá hodnota dluhopisů v držení bank, banky potřebují další peníze a tak stále dokola).

Pokud ale zavedete taková omezení, musíte něco nabídnout národním státům, aby se necítily najednou bez pomoci. Bez záchranné sítě, kterou jim nabízí přístup jejich bank (pozn. red.: které jsou ochotné státu v případě krize půjčit). Musíte tak zároveň nabídnout národním státům nějakou náhradu, přístup k prostředkům v případě krize nebo jiný způsob pomoci. Jde o provázané věci, politicky i věcně.

Pojďme k jednotlivým navrhovaným reformám. Mluví se například o tom, že se současný fond eurozóny ESM změní na Evropský měnový fond, který bude sloužit jako poslední záchrana v případě finanční krize. Je to pravděpodobné?

Je to zmíněno v plánech euroskupiny a podle mého je to už hotová věc. Už je o tom prakticky rozhnodunto. Jsou tu ale mnohem problematičtější věci, společné pojištění vkladů v bankách, s čímž má problémy Německo. Nebo společný rozpočet. A návrhy na případnou restrukturalizaci dluhů států (pozn.red.: fakticky bankrot), což je nepopulární v Itálii a ve Francii.

O společném pojištění vkladů, kde by existoval pro země eurozóny společný fond, ze kterého by se vyplácely střadatelům peníze v případě krachu bank, se mluví už několik let. Má to být součástí dávno dohodnuté bankovní unie a ekonomové jsou také pro. Proč je to takový problém?

Za prvé v Evropě stále existují špatné půjčky, jejichž splácení je ohroženo. Je třeba dokončit dokončit vyčištění bankovního systému. 

Podle mě není nějak zvláště těžké tuto podmínku splnit. Hodně už toho uděláno, klesl počet problematických úvěrů a situace není tak špatná, jako před několika lety. Ale chápu, že když zavádíte společné pojištění vkladů, musíte vědět, jestli se něco nezametlo pod koberec a nečíhá to na vás (pozn.red.: Zejména Německo se obává, že nakonec bude platit za zkrachovalé italské banky, které podle některých německých představitelů mohou mít skryté špatné úvěry).

Za druhé je tu otázka již zmíněné diverzifikace. Chápu, proč jsou tedy zejména Němci vůči společnému pojištění vkladů rezervovaní.

Za třetí, vždycky budou mít národní vlády určitý vliv na banky. Vždy bude nějaká možnost, jak banky ovlivnit, změnit pro ně pravidla, vytvořit pro ně nové zákony. V takovém případě nemůžete mít pouze společný evropský fond pojištění vkladů, část odpovědnosti musí nést národní státy. Protože v opačném případě by například nějaký stát zavedl pravidlo, že v určitých případech firmy a domácnosti nemusí splácet své dluhy, padly by banky, vklady v nich by se vyplácely z pojištění a náklady na to by pak nesl společný fond pojištění vkladů.

Pokud budou tyhle tři problémy vyřešeny, můžeme postoupit dál. Problém je v tom, že je tu velký politický odpor vůči některým věcem. Německo požaduje vyčištění evropského bankovního systému a zároveň jeho spořitelny, Sparkassen, které si navzájem hrají do ruky s politiky, a nechtějí změny pravidel, které by to omezily. Itálie má zase námitky vůči diverzifikaci portfolií dluhopisů (pozn. red: protože italské banky drží velké množství italských státních dluhopisů). Pokud nikdo nechce ustoupit, nedá se očekávat žádný pokrok.

Stejně tak se dlouho mluví o tom, že eurozóna a možná i celá Evropská unie potřebují velký společný rozpočet. Ekonomové dokonce tvrdí, že pro země platící eurem je to nutné.

Z makroekonomického hlediska je jasné, že eurozóna potřebuje společný rozpočet. Eurozóna má pouze společnou měnovou politiku a ukázalo se, že ta má své limity a že eurozóna potřebuje i společnou fiskální politiku, společný rozpočet. Ale napřed se musí vyřešit, co jsou společné věci a společný zájem, za které se bude utrácet a kdo bude za rozpočet odpovědný.

Musíte mít jasno v tom, co jsou to ,řekněme, veřejné statky, za které budete utrácet. Co potřebujete financovat ze společného rozpočtu, co je nutné zaplatit pro eurozónu a co pro celou Evropskou unii. Není na tom shoda a dokonce se o tom ani moc nediskutuje. Navíc není jasné, kdo je za využívání peněz ze společného rozpočtu odpovědný, kdo o nich bude rozhodovat a která instituce by měla rozpočet kontrolovat. Proto jsou k návrhu společného rozpočtu eurozóny někteří například němečtí ekonomové a politici skeptičtí.

Pak jsou tu ještě pravidla proti předlužení jednotlivých zemí. Příliš ale nefungují. Je podle vás třeba změnit Pakt stability a růstu, který omezuje dluhy a schodky zemí eurozóny?

Myslím, že je třeba zavést nová pravidla, kde bude mít každý stát více volnosti než nyní ale zároveň více odpovědnosti. Existují limity, do kterých se musí státy podle Paktu stability a růstu vejít při utrácení ze svého rozpočtu Jde ale zároveň o příliš složitá pravidla, tak že je těžké změřit, jak jsou dodržována. Lepší by bylo neomezovat jednotlivé země tak striktně. Říci, tady jsou jasné limity podle Paktu stability a růstu. Pokud chcete utrácet víc a víc se zadlužit, můžete. Ale musíte si na to vypůjčit na trhu prostřednictvím tak zvaných podřízených dluhopisů (pozn.red.: tedy dluhopisů, kde pokud jejich vydavatel zkrachuje, jsou vyplaceny až jako poslední, pokud ještě zbudou nějaké peníze). Pokud vám na to soukromí investoři půjčí, je to vaše věc. A zároveň zavést pravidla pro možný bankrot zemí uvnitř eurozóny. Ne automaticky, ale jako poslední možnost.

Mluvili jsme o spoustě problémy. Má tedy společná měna euro stále cenu, je výhodná pro členské země eurozóny a mělo by Česko přijmout euro?

Euro byl velmi velmi ambiciózní projekt a jeho zakladatelé podcenili jeho dopady na ekonomiku a mezinárodní finanční systém. Euro ale stále zajišťuje výrobcům lepší přístup na trhy, stalo se globální měnou a přináší těm, co ho mají výhody. A reformy budou postupně pokračovat. Češi by měly být připraveni do eurozóny vstoupit.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1