Když jsem v roce 1994 přišla studovat do italské Padovy, u vlády byl Silvio Berlusconi. Byl na vrcholu své politické kariéry a zemi se dobře dařilo. Itálie měla silnou ekonomiku a italské firmy čile obchodovaly s Evropou a díky tomu rostly. Studenti na univerzitě začali využívat evropských programů, odcházeli na výměnné pobyty do zahraničí, a můj obor politologie - evropská integrace byl jedním z nejžádanějších.
Itálie mne naučila uvědomit si význam evropského společenství, zde jsem se stala skutečnou Evropankou. A to nejen na univerzitě při studiu, ale hlavně v každodenním životě. Italové brali Evropu stejně přirozeně a samozřejmě jako espresso ristretto na stojáka ráno v baru. Co se změnilo za těch 23 let a 14 vlád? Jak se ze země, která stála u zrodu myšlenky evropské integrace, stal symbol dopadů migrační krize a špatného evropského hospodaření?
O volebním víkendu jsem chodila po svém milovaném městě Udine a nestačila jsem se divit, co jsem se od lidí dozvídala. Nepřekvapil mne strach z migrace, byť často založený jen na povrchních předsudcích. Nepřekvapila mne starost o pracovní místa či o to, zda mladí budou mít dobře ohodnocenou práci a starší generace dobré důchody. Nepřekvapila mne ani nespokojenost s minulými vládami, ať už středopravicovými či středolevicovými, které ekonomickou situaci a nezaměstnanost v podstatě neřešily, a ztratily tak kredibilitu. Italové byli dlouhodobě naštvaní a nespokojenost se jen nastřádala.
