Lagardeová zkrotí ekonomické hříšníky, lákání Česka do eurozóny bude silnější, říká Zahradník | info.cz

Články odjinud

Lagardeová zkrotí ekonomické hříšníky, lákání Česka do eurozóny bude silnější, říká Zahradník

Hra o pomyslné trůny EU nasměrovala do čela Evropské centrální banky Christine Lagardeovou. „Je dáma na správném místě,“ říká k nominaci francouzské političky ekonom a odborník na problematiku Evropské unie Petr Zahradník, podle kterého Lagardeová může přispět k větší disciplinovanosti eurozóny – v porovnání se stávajícím guvernérem ECB Mariem Draghim je totiž mnohem zkušenější v tom, jak neukázněné země „zpacifikovat“. Její zvolení však může mít také dopady na Česko a další evropské státy, které se roky snaží vyhnout přijetí eura. „Přijde na to, že budeme daleko více tázáni a lákáni k tomu do eurozóny vstoupit,“ říká přední český odborník a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru v rozhovoru pro INFO.CZ.

Je podle Vás Lagardeová tou správnou volbou do čela ECB?

Pokud bych měl říct, že je jednou jedinou, byl bych na pochybách. Ale jestli mám říct, že je správnou volbou mezi pěti nebo šesti možnými kandidáty, tak určitě ano. Tím chci říct, že není jedinou představitelnou osobou, která by tuto pozici zvládla, místo v úzkém finále výběru ale určitě má a návrh unijních lídrů je podle mého velice kompetentní.

Lagardeové je sice vyčítáno, že nemá hluboké ekonomické vzdělání, že se v podstatě celý život pohybovala v politice a že nemá zkušenost s tím, jak banky fungují, přesto si myslím, že její kurikulum je velice působivé. A to i v porovnání s ostatními osobnostmi, které byly v této souvislosti zvažované – ať už se jedná o německého kandidáta Jense Weidmanna, nebo duo Finů Olliho Rehna a Erkkiho Liikanena. To jsou pro vedení ECB suverénně nejlepší kandidáti a žádný z nich by nebyl šlápnutím vedle, to samé však bohužel nemůžu říct o zbylých pozicích, které mají být v rámci EU nově obsazeny. Nicméně Lagardeová je podle mě dáma na správném místě.

Lagardeová je podobně jako dosavadní guvernér ECB Mario Draghi označovaná za takzvanou „měnovou holubici“, která dává přednost nižším úrokovým sazbám a podpoře ekonomického růstu. Dá se tedy čekat, že bude politika ECB pod taktovkou Lagardeové vesměs stejná jako doposud?

Netroufal bych si použít slovo „stejná“, protože pan Draghi byl vystaven neopakovatelné zkušenosti, kdy musel při nástupu do funkce čelit bezprecedentní ekonomické krizi, což věřím, že během působení Lagardeové nenastane. Návaznost na politiku Maria Draghiho však bude viditelná hlavně v tom, že nebude hledět pouze na měnové parametry, jako by to bylo možné očekávat třeba od Němce Jense Weidmanna, který je naopak označován za takzvaného „jestřába“.

Lagardeová nebude brát v úvahu jen ekonomický kontext. Bude brát v potaz růstové i strukturální faktory a koneckonců i její praxe v Mezinárodním měnovém fondu, kde je zapotřebí skloubit pohled čistě měnový s tím šířeji ekonomickým, pro ni bude velmi dobrou kompetencí.

Je tedy dobře, že si ECB udrží nastavený směr uvolněnější měnové politiky, nebo je čas na změny?

Její pozice je samozřejmě naprosto klíčová, na druhou stranu v radě ECB budou nadále sedět lidé, pro které je udržení měnových fundamentů zásadní a mohou tímto způsobem paní Lagardeovou vyvažovat. Nemyslím si ale, že respektování i širších než jen měnových aspektů, se musí nutně projevovat nízkými úrokovými sazbami. To čistě měnové řešení znamená, že v případě hrozící inflace sáhneme na úrokové sazby a zvýšíme je, což by paní Lagardeová zřejmě uskutečnila až ve druhém sledu, ale nemusí to znamenat měkké měnové podmínky. Je to jen jiný úhel pohledu na ekonomiku a politiku centrální banky, než je pohled cenový či měnový.

Takže si nemyslím, že v případě jmenování paní Lagardeové budeme trvale žít v podmínkách nižších úrokových sazeb. Je nicméně pravda, že budeme žít v podmínkách nižších úrokových sazeb než v případě, kdy by připadlo vedení Evropské centrální banky Jensi Weidmannovi.

Pro koho je její nominace dobrou zprávou? Jsou to hlavně země na jihu eurozóny?

Je to tímto způsobem vnímáno, ale já si troufám tvrdit, že jim neodpustí plnění povinností, které pro ně platí jako pro členy eurozóny. Její nominace je sice interpretována tak, že bude vůči těmto zemím shovívavější, ale i ona umí zvolit velmi přísný přístup. To se koneckonců prokázalo během nedávné ekonomické krize, kdy byl Mezinárodní měnový fond jedním z věřitelských subjektů problémových zemí a prosazoval taktéž poměrně radikální kroky. Nebyly nutně spojené s výší úrokové sazby nebo nátlakem na kurz příslušné měny, šlo spíš o nátlak vedoucí k tomu, aby se zodpovědněji nakládalo s veřejnými financemi. To samozřejmě ECB nemá primárně ve své pravomoci, ale svou autoritou může vlády přesvědčit, že jsou takové kroky žádoucí.

Je pravda, že ani Lagardeová si v minulosti nebrala vůči zadluženým jihoevropským zemím servítky – kritiku vyvolala například její slova o tom, že „Řekové měli krásné časy, je ale čas splácet dluhy“. Přivřely nad těmito jejími výroky jihoevropské země oči, když se v zákulisí vyjednávalo o její nominaci? Alternativou byl již zmiňovaný Němec Jens Weidmann, jehož nominace by byla pro jižní Evropu noční můrou.

Zejména z řeckého pohledu by tam podle mě mohly být noční můry dvě. Zaprvé, že by na ně vlítnul a chtěl by okamžitou nápravu. Ale je tu i druhá věc, která rezonovala před pár lety, nicméně ani teď není úplně zažehnaná, a to je čistě fakt, že by se jednalo o Němce. Řekové i v nejnudnějších volebních kampaních stále požadují, aby došlo ke kompenzaci za důsledky druhé světové války. Německo zkrátka není v Řecku tím nejoblíbenějším státem a byl-li by šéfem ECB Němec, který by navíc požadoval velmi rychlé plnění závazků podle excelovských pravidel, jihu by to vůbec nebylo po chuti. Takže z tohoto pohledu si myslím, že paní Lagardeová je určitě mnohem přijatelnější kandidát.

Dá se říct, co bude její případné zvolení znamenat pro eurozónu jako celek?

Nebude to žádná „one woman show“. Evropská centrální banka ztělesňuje politiku v 19 členských zemích eurozóny a v tomto ohledu je dohoda daleko hůře dosažitelná, než když centrální banka pokrývá jednu jedinou zemi. Nebude to tedy show paní prezidentky – půjde o to nalézt zlatou střední cestu, která bude reflektovat, že eurozóna není homogenním prostředím a každá část eurozóny potřebuje jiný přístup. Lagardeová a její zkušenosti z Mezinárodního měnového fondu však mohou přinést určité změny.

I měnový fond se totiž snaží, aby v jednotlivých regionech panovala ekonomická disciplína a v případě, že nepanuje, má určité nástroje, které uvádí v platnost. To může přenést i do ECB. Makroekonomicky nedisciplinované země tak mohou konečně začít platit reálné pokuty, což se zatím bohužel nestalo.

Mezinárodní měnový fond má daleko větší zkušenosti s tím, co se v evropské měnové unii zavedlo teprve před nedávnou dobou – to znamená Evropský stabilizační mechanismus a nástroje spojené se zesíleným Paktem stability a růstu. To jsou prostředky, které mají moc donutit členské země chovat se zodpovědně, a já si troufám tvrdit, že Evropská centrální banka může udělat hodně pro to, aby disciplínu posílila.

Lagardeová tak má v porovnání s Draghim daleko větší zkušenosti s tím, jak ty nejméně disciplinované země zpacifikovat, a její jmenování do funkce by mohlo vést k tomu, že se eurozóna stane disciplinovanější. Stačí jen aktivizovat nástroje, ze kterých se zatím členské státy byly schopny s odpuštěním „vykecat“ a dokázaly se tak vyhnout sankcím, které se rovnají až desetinám procenta jejich hrubého domácího produktu, což už je poměrně velký zásah.

Česká republika sice není členem eurozóny, dají se ale dopady nominace Lagardeové nějakým způsobem vztáhnout i na Česko?

Tato informace pro nás skutečně nemá primárně relevanci, protože v klubu platícím eurem nejsme. Na druhou stranu se vyznačujeme těmi makroekonomickými charakteristikami, které paní Lagardeová může ocenit – nejsme potížisty z hlediska fiskální disciplíny a z ukazatelů makroekonomické stability vycházíme velice dobře. Jako potenciální členové eurozóny jsme tedy velmi dobře připraveni. Dokážu si představit, že v momentě, kdy krize nebude na pořadu dne a v jiných evropských institucích bude posilovat role velkých zemí, dříve nebo později budeme daleko intenzivněji oslovováni k tomu, abychom do eurozóny vstoupili.

Paní Lagardeová je na jednu stranu realistka, ale zároveň stoupenkyně integrovanější Evropy. Po odchodu Británie bude osm členských zemí EU stát mimo eurozónu, což podle mého nebude přehlíženo. Dřív nebo později se na agendu dostane otázka, proč země, které na to výkonnostně mají, vytvářejí umělé politické překážky, aby do eurozóny nevstoupily. První na ráně je Švédsko, které se euru snaží vyhnout, ale týká se to i ostatních – v současné době totiž mezi těmito osmi zeměmi už nenajdete žádnou, která by na vstup do eurozóny neměla. Možná trochu překvapivě zmíním i Bulharsko, Rumunsko nebo Chorvatsko, které výkonnostně stále zaostávají za zbývajícími státy střední a východní Evropy, nicméně ani jejich kondice nebrání tomu, aby do eurozóny vstoupily.

Podle mého tedy přijde na to, že budeme daleko více tázáni a lákáni do eurozóny vstoupit. A nejen do eurozóny, ale i do dalších oblastí spolupráce, kterým se jaksi pokoutně vyhýbáme, jako je například bankovní unie.

Vrcholné posty si rozdělily vlivné státy – Francie a Německo. Zatímco do čela ECB míří Lagardeová, do čela Evropské komise to je Němka Ursula von der Leyenová. Řekl byste, že díky nominaci Lagardeové ještě posílí vliv Francie?

Zcela určitě. Já osobně považuji Evropskou centrální banku za druhou nejvlivnější instituci Evropské unie – hned po Radě, a dokonce lehce před Evropskou komisí. To je možná odvážné tvrzení, ale jsem o tom přesvědčen. Zdaleka ne všechny kroky Evropské centrální banky jsou totiž ventilovány na veřejnost. ECB je podle mě obrovská autorita a tuto silnou roli si stihla vybudovat za poměrně krátkou dobu své 20leté existence, což je v podstatě zázrak.

S ohledem na současné jednání o postu šéfa Evropské komise si myslím, že pozice paní von der Leyenové není úplně nejsilnější, a dokážu si představit překvapení, které může Evropský parlament příští úterý učinit. Naopak nominace paní Lagardeové je pouze v rukou Evropské rady, pravděpodobnost, že dojde k jejímu ustanovení, je tedy daleko větší.

Pokud se navíc podíváme na celkový proces obsazování pěti klíčových unijních pozic, je to podle mě krutá prohra teritoria střední a východní Evropy, pro které tam nevidím žádného prokazatelného zástupce nebo prosazovatele jejich zájmů. Ale zpátky k Evropské centrální bance. Řekl bych, že pozice Lagardeové v čele ECB je téměř jistá a velkou pravděpodobnost má i Charles Michel nominovaný na post šéfa Evropské rady. Obsazení ostatních pozic je však podle mého stále otevřené.

Co by se dělo, pokud by von der Leyenová nebyla na post šéfky Komise schválena? Prodělalo by Německo?

Je otázka, jestli mají někoho dalšího v záloze. Nevím, jestli je pak adekvátní náhrada za nominanta na post šéfa unijní diplomacie Josepa Borella, protože podle toho, co vím z hovorů s lidmi z Evropského parlamentu, nad ním také ne každý jásá. Dokážu si představit, že tady lze ještě hrát nějakou hru a pokud by došlo k nějakému zvratu, jisté místo by vlastně nemusel mít ani Michel.

Jak už jste naznačoval, Mario Draghi nastupoval do čela ECB za mnohem turbulentnější atmosféry, kdy se řešila ekonomická krize. Můžete na závěr říct, jaké výzvy podle Vás čekají na Lagardeovou?

Především normalizovat měnovou politiku – to znamená odejít od politiky kvantitativního uvolňování, která ve své době jistě dávala smysl, byť to bylo považováno za velký experiment. Doznívá však až příliš dlouho a nyní je třeba tuto věc začít řešit. Mělo by se také přejít k tomu, že klíčovými nástroji v rukou ECB budou sazby, kurz a případně výkonný dohled nad finančním trhem. Zároveň by se zcela určitě mělo pracovat na tom, aby bankovní unie a zejména unie kapitálových trhů dospěly a staly se z nich plnohodnotné systémy.

Nicméně tím hlavním úkolem bude právě standardizace měnové politiky, odchod od kvantitativního uvolňování a nastolení skutečnosti, že úroková sazba je cena, která by podle mého názoru neměla být záporná. Nastavení těchto podmínek bude velikou výzvou, která koneckonců oživí i některé tradiční bankovní produkty, jako jsou termínové vklady, které opět získají svůj smysl.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud