Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Summit v Sofii ovládlo napětí mezi EU a „náladovým“ Trumpem. Jsou vztahy s USA v krizi?

Summit v Sofii ovládlo napětí mezi EU a „náladovým“ Trumpem. Jsou vztahy s USA v krizi?

Sledovaný summit Evropské unie se zeměmi západního Balkánu v bulharské Sofii ovládlo do určité míry téma vztahů Evropy s USA. Spíš než otázka budoucího rozšiřování unie bylo tématem napětí, které nedávno přiživilo rozhodnutí Donalda Trumpa zavést cla na ocel a hliník nebo odstoupit od íránské jaderné dohody. „S přáteli, jako je tento, kdo vůbec potřebuje nepřátele?“ opřel se včera do amerického prezidenta šéf unijních summitů Donald Tusk. Naznačuje jeho projev, že jsou historicky důležité transatlantické vztahy v krizi? Podle analytika Jana Kováře jde spíš o klasický periodický vývoj

„Vedle tradičních politických výzev, jako je vzestup Číny nebo agresivní postoj Ruska, jsme dnes svědky nového fenoménu: náladové asertivity americké administrativy. Když se podíváme na nejnovější rozhodnutí prezidenta Trumpa, někdo by si mohl dokonce pomyslet: s přáteli, jako je tento, kdo vůbec potřebuje nepřátele? Ale upřímně řečeno, Evropa by měla být prezidentu Trumpovi vděčná, protože díky němu jsme přišli o všechny iluze,“ pronesl během středečního projevu Tusk.

Nebývale ostré prohlášení z úst vysoce postaveného představitele Evropské unie na konto americké hlavy státu dokazuje, jak moc jsou transatlantické vztahy v současné době napjaté. Ochlazování lze sledovat už od nástupu Trumpa do Bílého domu a následného odstoupení USA od pařížské klimatické dohody. Hlavním důvodem ostrých slov Tuska jsou však dvě nedávná rozhodnutí americké administrativy: zavedení cel na dovoz oceli a hliníku a odstoupení od íránské jaderné dohody.

Podle odborníka na EU se tvrdou kritikou Donalda Trumpa snaží Tusk ukázat, že se i druhá strana umí vymezit. „Evropská unie je často kritizována za to, že nemá žádného lídra, a Donald Tusk to vzal do svých rukou – jako předseda Evropské rady převzal pozici unijního lídra, který umí vyslovit ostré vyjádření na konto oponenta,“ říká pro INFO.CZ odborník na evropskou politiku Ústavu mezinárodních vztahů Jan Kovář.

Největší obchodní partneři EU

Trump – ničitel transatlantických vztahů?

Tusk se tak rozhodl převzít dosavadní roli německé kancléřky Angely Merkelové nebo francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, kteří před nedávnem navštívili Washington, aby s Trumpem cla a plánované odstoupení od íránské jaderné dohody projednali a snažili se jeho záměry zvrátit. Velké úspěchy ale ani jedna z návštěv nepřinesla.

Vztahy mezi Spojenými státy a Evropskou unií – dvěma klíčovými světovými partnery – tak nyní prochází velmi komplikovaným obdobím. „Po roce a půl Trumpovy administrativy lze dospět k závěru, že vztahy mezi USA a EU budou významně, i když jen dočasně, poškozeny, a to téměř ve všech oblastech, ve kterých jsme vždy spolupracovali,“ komentoval současnou situaci bývalý americký velvyslanec při EU Anthony Gardner podle serveru Politico.

Podle Kováře ale není napětí v transatlantických vztazích nic nového. „Můžeme říct, že to je jistá forma krize vztahů, ale není to něco, co by nemělo precedent,“ říká s tím, že jde o pokračování periodického vývoje, kdy jdou vztahy mezi Bruselem a Washingtonem tradičně dolů, vždy se ale nakonec vyřeší.

„Vzájemné vztahy historicky šly v jakési sinusoidě – řekněme už někdy od 60. let. Vidíme to na množství obchodních válek a sporů, které byly už od Kennedyho,“ dodává Kovář a připomíná, že cla na dovoz oceli a hliníku zavedl už v roce 2002 také George Bush.

Vůči USA je Evropa zatím jednotná

„Nemám pochyb o tom, že v nové globální hře bude Evropa buď jedním z hlavních hráčů, nebo pěšcem. To je jediná skutečná alternativa. Aby se Evropa stala předmětem a nikoliv objektem globální politiky, musí být ekonomicky, politicky a také vojensky jednotná jako nikdy dříve. Jednoduše řečeno: jsme buď spolu, nebo nebudeme vůbec,“ upozornil také včera Tusk.

V jednotném postoji, který unie zaujímá navenek, to však mnohdy skřípe. Posledním důkazem je nedávný záměr vydat společné kritické prohlášení 28 unijních zemí k přesunu americké ambasády do Jeruzaléma, které ale zablokovaly tři země EU – kromě Maďarska a Rumunska, také Česko.

„Z mého pohledu Evropská unie navenek jednotná není, ale je otázka, jestli vůbec může být. Je to spolek 28 států – v budoucnu 27 – a ty mají stále svou zahraniční politiku, ve které si logicky ponechávají svoje kompetence, protože to je jádro jejich suverenity. Pak samozřejmě dochází k tomu, že jsou v některých vnějších vztazích méně jednotní. Se Spojenými státy se to zatím neprojevuje, ale viděli jsme teď problém kolem Izraele, Palestiny a přesunu ambasády do Jeruzaléma. Tam se ta nejednota krásně projevuje,“ tvrdí Kovář.

EU má u íránské dohody setrvat

Jedno z výbušných témat americko-unijních vztahů byla také na jídelníčku včerejší neformální večeře unijních lídrů v Sofii – o íránské jaderné dohodě včera šéfové států a vlád hovořili přes dvě a půl hodiny. Původně přitom měla být tématem číslo jedna digitalizace a inovace evropského hospodářství, problémy vyvolané Trumpovým rozhodnutím ale plán přehlušily.

Evropská unie totiž považuje dohodu o omezení íránského jaderného programu za klíčovou pro světovou bezpečnost a dělá vše pro to, aby ji udržela i po odstoupení Spojených států. V sázce jsou přitom kromě bezpečnosti i evropské firmy, které se rozhodly po uzavření dohody v roce 2015 v Íránu investovat – společnosti obchodující s Íránem totiž budou nově Spojenými státy sankcionovány.

„Podle mě je pro Evropu naprosto nezbytné, aby u jaderné dohody setrvala. Můžu se mýlit, ale podle mě Donlad Trump příliš nezíská tím, že od dohody odstoupil, protože se situace v rámci Íránu, Sýrie a Izraele eskaluje a Spojené státy zde bez dohody ztratí kus svého vlivu,“ tvrdí Kovář, podle kterého má dohoda stále smysl.

„USA jsou v tomto ohledu samozřejmě klíčový aktér, ale neznamená to, že by dohoda po jejich odstoupení pozbyla jakékoliv funkčnosti. Evropa by se nyní měla snažit tlačit na Donalda Trumpa a jeho administrativu, aby se dohoda nějakým způsobem přejednala. Tlačit ale budou muset samozřejmě i na Írán,“ dodává expert ÚMV.

Co je GDPR?

Jak číst nepředvídatelného Trumpa?

Unijní lídři se v Sofii samozřejmě dotkli také problému zavedení amerických cel. Bruselu se sice podařilo vyjednat dočasnou výjimku, ta ale pro země EU platí jen do konce května. Unie v čele s eurokomisařkou pro obchod Cecilií Malmströmovou se proto snaží vyjednat výjimku trvalou. Zda se jí to podaří, je zatím ve hvězdách.

Kovář však upozorňuje, že nejde o první obchodní válku mezi EU a USA – naposledy v roce 2002 zavedl cla na dovoz oceli a hliníku i George Bush. Vždy se ale problémy podařilo vyřešit, především v rámci Světové obchodní organizace. Umět číst Donalda Trumpa je ale složité.

„Trump se poměrně vymyká z historie amerických prezidentů, takže nevím, jestli lze příklady z minulosti použít i na současnost. Evropa přitom nezaplavuje americký trh hliníkem a ocelí – od toho jsou jiné země, primárně Čína. Ale nejsem si jistý, jestli Donald Trump na nějaké logické řešení situace přistoupí,“ říká s tím, že se americkému prezidentovi možná podaří vyjednat snížení dovozních cel do EU na konkrétní výrobky, u kterých jsou cla vyšší než do Ameriky.

„Předpokládal bych, že to tak nakonec dopadne, ale pokud se tak nestane, Evropská unie bude muset přijmout protiopatření – bohužel nebude mít jinou možnost, jinak by byla jen pozorovatelem toho, co dělá Donlad Trump,“ říká Kovář.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1