Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dvojitý agent v řadách Islámského státu: Tvářil jsem se mile, ale potají jsem je zabíjel

Dvojitý agent v řadách Islámského státu: Tvářil jsem se mile, ale potají jsem je zabíjel

Sýrie se potýká s válkou už dlouhých sedm let. Tamní prezident Bašár Asad je v konfliktu nejen s takzvaným Islámským státem, ale také se skupinami povstalců. Jedním z klíčových bojišť, na kterém se vedlo mnoho bitev, je i město Rakká. O tom, jak se jeden z mnoha nekonfliktních demonstrantů ocitl v řadách Islámského státu a zabil na celou stovku lidí, nyní vypráví dokument BBC.

Říká si Khaled, skutečné jméno ale vyslovit nechce, se jednoho dne neprobudil a neřekl si „půjdu a stanu vrahem“. Jeho cesta k nelítostnému zabijákovi byla složitější.

Před tím, než v roce 2011 vypukly protivládní protesty, byl Khaled dle svých slov mírumilovný člověk. Účast na protirežimních protestech ho však změnila. „Byl to pro mě úžasný pocit svobody, smíšený ale se strachem z režimu,“ vzpomíná na den, kdy se připojil k protivládnímu boji.

„Cítili jsme, že děláme něco, co naší zemi pomůže. Něco, co přinese svobodu a jiného prezidenta. Bylo nás málo, ne více než 30.“ V té době nepřemýšleli prý ani nad tím, že by potřebovali zbraně, „na to jsme neměli odvahu.“ Jednoho dne byl ale Khaled zatčen.

720p 360p
Stovky teroristů Islámského státu se vrací do Evropy. Kde jich je nejvíc?

Prošel nejrůznějšími zařízeními, nakonec skončil v ústřední věznici. „Když mě do věznice převezli, nemohl jsem kvůli boleti zad spát ani chodit.“ Při výsleších musel totiž snášet i mučení. „Řetězy mě přivázali za ruce ke stropu a bičovali mi záda a jeden z dozorců na mě řval, že mě nenávidí a chtěl by, abych zemřel. V té chvíli jsem se rozhodl, že když mě Bůh zachrání, zabiju ho.“

Když Khaled vyšel z vězení, opravdu si dozorce našel. „Vzal jsem ho na farmu nedaleko věznice, vytáhl jsem mu jazyk a pomocí nůžek ho rozstříhal. To mi ale nestačilo. Když začal prosit, abych ho zabil, udělal jsem to.“

„Přes všechno co jsem udělal, necítím lítost ani smutek. Naopak, kdybych se rozhodoval znovu, udělám to také. Kdyby byla nějaká naděje na spravedlnost, že za ponižování vězňů bude pykat, neudělal bych to. Stát se ale o takové věci nestaral.“

V polovině roku 2013, krátce poté, co se syrská armáda stáhla z Rakká, se Khaled přidal k protiasadovské skupině Ahrar aš-Šám a pomáhal likvidovat její konkurenty.

Přerod v zabijáka dokonal výcvik v Allepu, kde Khaleda spolu s dalšími naučil francouzský trenér zacházet s odstřelovací puškou. Naučil se metodicky vraždit, hlavně na zajatcích – vojácích Asadova režimu. „Umístili je na nějaké nepřístupné místo, aby byl k jejich zastřelení potřeba sniper. Nebo poslali skupinu zajatců a přikázali zabít jen jednoho z nich tak, aby ostatní nepřišli k újmě,“ říká pro BBC.

Khaleda naučili i další dovednosti, například jak odvést pozornost, aby mohl další sniper odstřelit svoji oběť. Bylo to krvavé a nelidské vzdělání. 

Zrady, hádky o taktice a nerovnováha sil, to všechno vedlo k tomu, že syrští rebelové se začali mezi jednotlivými frakcemi mísit. Khaled také opustil islamisty ze skupiny Ahrar -Šám a připojil se k organizaci An-Nusrá napojenou na Al-Káidu.

V roce 2014 ale Islámský stát obsadil město Rakká, které se v podstatě stalo chalífátem. Bojovníci terorizovali civilní obyvatelstvo. „Islámský stát si přivlastnil jejich majetek, zabíjel, věznil a mučil je z nejrůznějších důvodů. Tresty hrozily za používání mobilních telefonů, fotografování nebo kouření.“

Khaled se najednou dostal do svízelné situace, podobně jako jiní představitelé rebelů totiž dostal finanční pobídku od tzv. Islámského státu, aby se připojil do jeho řad. Odmítnutí by pro něj znamenalo rozsudek smrti. S posvěcením od An-Nusrá se tak stal jakýmsi dvojitým agentem. „Tvářil jsem se mile, ale potají jsem členy Islámského státu unášel, vyslýchal a zabíjel.“

Nakonec ale utekl. Nejdříve na východ Sýrie a pak do Turecka. „Nedopustil jsem se žádného zločinu. Když vidíte někoho, kdo by obrátil zbraň proti vašemu otci nebo chtěl zabít vašeho bratra, nemůžete mlčet. Zabil jsem více než 100 lidí v bojích proti režimu a z Islámského státu, ničeho nelituji. Bůh ví, že jsem nikdy nezabil civilistu nebo nevinného člověka.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1