Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kdyby můj otec přežil válku, bojoval by proti komunistům stejně jako my, tvrdí Josef Mašín

Kdyby můj otec přežil válku, bojoval by proti komunistům stejně jako my, tvrdí Josef Mašín

Senátoři navrhli na státní vyznamenání Zdenu Mašínovou. Ta ovšem odmítla ocenění převzít z rukou Miloše Zemana, který ji následně označil za „něčí sestru“ s tím, že nevidí pro vyznamenání bývalé politické vězeňkyně důvod. Ocenit kohokoli z rodiny Mašínů je totiž v současnosti v české společnosti stále balancováním na tenkém ledě.

Zdenin otec Josef Mašín byl členem protinacistické odbojové skupiny Tři králové a v roce 1942 byl popraven. Na rozloučenou napsal ve vězení dětem dopis, ve kterém je nabádal, aby se nikdy nestali „porobenými otroky“. Jeho tři děti Ctirad, Josef a Zdena jeho slova proměnili v osobní celoživotní odpor vůči komunismu. Ctirad a Josef se i s kamarádem Milanem Paumerem v roce 1953 za dramatických okolností dokonce dostali na Západ, protože se chtěli zapojit na straně Západu do války, o které věřili, že přijde. Jejich odbojová činnost, při které zemřeli tři lidé, ale stále rozděluje společnost, která většinou zapomíná na propojení s odkazem jejich otce. „Myslím, že kdyby v roce 1948 náš otec žil, tak by se pak choval stejně jako my. Někteří z jeho blízkých přátel, kteří válku přežili, byli proti komunismu a chtěli proti němu bojovat. A úplně hypoteticky si myslím, že kdyby můj otec válku přežil, třeba by se únor 1948 odehrál jinak,“ tvrdí v rozhovoru Josef Mašín. 

Bylo Vám sedm let, když otec odešel do ilegality. Věděl jste, že se zapojil do odboje?

My jsme ani nevěděli, že žije v ilegalitě, protože maminka nám řekla, že odešel do ciziny. Nechtěla totiž, abychom se prořekli v případě, že by nás vyslýchali. O jeho osudu jsme nevěděli téměř do konce války a také maminka doufala, že se vrátí.

Vaše sestra popisuje, jak za Vámi otec jednou v noci přišel do Poděbrad, kde jste bydleli, když vás nacisté vyhnali z Prahy. Pamatujete si na to?

Podobnou vzpomínku nemám, protože když tatínek tehdy v noci přišel, probudila se jen Zdena a Radek, můj bratr. Naše maminka se jim ale druhý den snažila namluvit, že to byl nějaký sen, měla strach, abychom otce neprozradili.

Jak vypadaly přepady gestapa, které u vás otce hledalo?

To si pamatuji velice dobře, protože nás tehdy navštěvovali velice často. Vždycky přijeli, vyslýchali a vyhrožovali mamince. Doufali, že u nás otce překvapí. Pamatuji si na jeden konkrétní přepad, když jsme ještě bydleli v Praze v Dolní Liboci. Tehdy k nám přijelo gestapo i vojáci SS a náš byt naprosto vyrabovali.

Vašeho otce zadrželi v květnu 1941 a zastřelili ho na Kobyliské střelnici 30. června 1942. Kdy jste se o jeho smrti dozvěděli?

My jsme to nevěděli. Až skoro do roku 1946 jsme stále doufali, že žije. Po několika měsících od konce války pak maminka byla přítomna výslechu jednoho gestapáka, který potvrdil, že náš otec byl popraven. Také jsme se následně dostali k dopisu na rozloučenou, který nám otec před smrtí napsal a ukryl ve své cele na Pankráci.

Pamatujete si, když jste ten dopis četl poprvé?

Maminka ho tehdy přivezla z Prahy a nahlas nám ho přečetla. Ten moment si vybavuji velice dobře, protože jeho slova mi zůstala v paměti.

„Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčili její těžký úkol a starost o Vás… Mějte se vzájemně rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním! Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní!… Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni! Váš milující otec. Vlasti zdar!“
Poslední dopis Josefa Mašína dětem

Za války jste s bratrem údajně ukrývali nějaké ruské zajatce…

Ano, pomohli jsme jednomu poručíkovi Rudé armády a jeho kolegovi. Ten poručík se ukryl u nás doma a později se prostřednictvím přítele našeho otce plukovníka Františka Vaňka pokusil přidat k partyzánům, ale to se nepodařilo.

Nebylo to příliš riskantní? Přece jen jste kvůli otci byli pod dohledem gestapa.

Riskantní to bylo, ale taková byla doba. Navíc jsme nepomáhali jen jemu, ale i dvěma židovským vězňům, kteří unikli z transportu smrti. Vezli je v zimě vlakem z koncentračního tábora, a když tehdy někdo po cestě zemřel, tak ho na zastávce vyhodili ven z vlaku. A tyhle dva vyhodili, přestože byli ještě živí. Plukovník Vaněk je pak dovedl k nám a ukrývali jsme je do konce války v takové bažantnici u Poděbrad, kam jsme jim nosili s bratrem potraviny.

Po válce přišla euforie a nadšení ze Sovětského svazu. Kdy jste si doma začali uvědomovat, že komunismus možná není ta správná cesta, kterou by se mělo Československo ubírat?

Už před rokem 1948 se začaly objevovat indicie, ze kterých bylo zřejmé, že se k něčemu schyluje. Po roce 1945 v Československu ale převládala myšlenka panslavismu a podle mě 90 % obyvatel věřilo tomu, že hlavní zásluhu na našem osvobození má Sovětský svaz. Když začali mít někteří podezření, že se něco chystá, tak se proti tomu v této společenské situaci neodvážili nic dělat. Lidé navíc po Mnichovu moc nevěřili Francouzům a Angličanům. Teprve po únoru 1948 ale bylo definitivně jasné, kam se začíná naše zem ubírat.

Mašínovi. Zleva Zdena, Josef, babička Emma, Ctirad a matka ZdenaMašínovi. Zleva Zdena, Josef, babička Emma, Ctirad a matka Zdenaautor: Archiv Zdeny Mašínové

Byl únor 1948 i okamžikem, kdy jste se rozhodli zapojit do odboje?

S odbojovými akcemi jsme začali až o něco později. Už v roce 1948 ale začali zavírat přátele naší rodiny. Hlas Ameriky a Svobodná Evropa slibovaly, že přijde třetí světová válka a že země okupované komunisty budou osvobozeny. Sovětský svaz a komunisté zase vyhrožovali, že se střetnou se Západem. To, že přijde válka, jsme si nemysleli jen my, ale i přátelé našeho otce, kteří byli v té době vyhozeni z armády. Podle jejich mínění bylo otázkou měsíců, než dojde ke konfliktu. A my jsme se ho chtěli zúčastnit na straně západních spojenců. Jeden přítel našeho otce nám tehdy slíbil, že mě a bratra vezme s sebou do zahraničí. Nakonec se to ale nestalo, protože spěšně opustil republiku. Nám pak ještě víc než rok trvalo, než jsme proti komunistům začali aktivně něco dělat. Napřed to byly maličkosti, ale později to byly už větší akce.

Kdy jste začali plánovat přechod do zahraničí?

Poprvé jsme se pro to rozhodli v roce 1951, ale tehdy se nám to nepovedlo. Naše maminka nás seznámila s někým, kdo chtěl také odejít na Západ, a my jsme mu chtěli pomoci a rozhodli jsme se, že ho vezmeme s sebou. Toho člověka ale v den, kdy jsme chtěli odejít, zatkla StB a on prozradil, že mu pomáháme. Nejdříve zadrželi Radka a našeho strýce Ctibora Nováka, který nám pomáhal, a mě zadrželi o trochu později. Drželi nás tehdy v Bartolomějské a mě a strýce propustili, bratra odsoudili a umístili do jáchymovských uranových dolů. Když ho v červnu 1953 propustili na amnestii, začali jsme plánovat další přechod. Až po roce 1989 jsme zjistili, že kdybychom zůstali tak o dva týdny déle, pravděpodobně by nás už uvěznili za to přepadení služeben SNB.

Otec Josef Mašín (1896 - 1942) byl členem odbojové skupiny Tři králové. Matka Zdena Mašínová (1907 - 1956) zemřela ve vězení, kam ji komunisté uvrhli po odchodu jejich synů na Západ. Její bratr Ctibor Novák (1902 - 1955), který skupině bratří Mašínů v odboji pomáhal, byl popraven společně s Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou, kterým se přechod na Západ nezdařil. Ctirad Mašín (1930 - 2011) odešel s bratrem Josefem Mašínem (*1932) v roce 1953 do USA. Jejich sestra Zdena Mašínová (*1933) žije v Olomouci.
Rodina Mašínových

Kdo věděl, že se chystáte opustit republiku?

Věděla to pouze naše maminka a strýc, který spolupracoval s naší skupinou.

Pamatujete si, když jste se s maminkou loučil?

Ano, velice dobře. Nebylo to ale nijak velké loučení, protože jsme mysleli, že se během několika měsíců vrátíme a vezmeme ji i s naším strýcem na Západ. Maminka na sobě ale nikdy nedala strach znát. Řekla: „Hoši, dejte na sebe pozor.“ A my jsme se snažili.

Říkáte, že jste se chtěli vrátit. Předpokládali jste, že byste byli jako čeští parašutisté za druhé světové války, kteří odešli do Anglie, aby se pak vrátili bojovat zpět do protektorátu?

Ano i ne. Jako oni jsme chtěli před návratem podstoupit pořádný výcvik a plánovali jsme, že než začne válka, fungovali bychom jako agenti-chodci. Kdyby došlo ke konfliktu, byli bychom pak připravení nastoupit do vojenských jednotek. Pokud to mám ale srovnat, tak některé akce parašutistů se úplně nepovedly a my jsme hlavně nechtěli skončit jako oni.

Váš přechod na Západ byl poměrně dramatický. Který okamžik byl nejkritičtější?

Během cesty došlo k celkem šesti přestřelkám. Nejdramatičtější byl moment, když jsme byli obklíčeni u vesnice Waldow. Tu noc tam bylo asi 1 200 policistů a vojáků. Situace byla tehdy vážná. Vlastně ani nevěřím, že tady dneska ještě jsem.

I přesto se vám povedlo z obklíčení dostat, na místě jste ale museli nechat zraněného Václava Švédu, který už nechtěl pokračovat…

S Vaškem jsme se loučili ve skutečnosti dvakrát. Poprvé, když jsme byli obklíčeni v tom lesíku a Vašek byl postřelen. Ztratil hodně krve, byli jsme tam několik hodin a než jsme se pokusili o průlom, tak jsme se s ním rozloučili. On šel ale dál s námi. To byla neuvěřitelná situace, protože předtím ztratil tolik krve, že nemohl ani stát na nohou, ale když jsme probíhali tím pásmem vojáků, tak on proběhl také. Nakonec se na druhou stranu dostal rychleji než já. Tam jsme se s ním ale rozloučili znovu, protože tam už skutečně nemohl.

Věděli jste o represích, které hned v roce 1953 po odchodu za hranice dopadly na vaši rodinu?

Něco málo o tom, co se skutečně stalo, jsme se dozvěděli až kolem roku 1956. Více jsem pak zjistil, když jsem se koncem 60. let potkal se sestrou v Kodani, kam se jí podařilo vycestovat. Co všechno se po našem odchodu dělo, jsme ale zjistili teprve až po roce 1989.

Ctirad Mašín, Jaroslav Drábek, Milan Paumer a Josef Mašín v amerických uniformách ve Washingtonu v roce 1956.Ctirad Mašín, Jaroslav Drábek, Milan Paumer a Josef Mašín v amerických uniformách ve Washingtonu v roce 1956.autor: Repro z knihy Cesta na severozápad

Jak vypadalo Vaše setkání se sestrou v Kodani po více než 15 letech, co jste se neviděli?

Já jsem ji přemlouval, aby zůstala na Západě, ale ona se rozhodla vrátit. Tehdy si myslela, že se situace v Československu začíná zlepšovat a bylo to její rozhodnutí.

Byli jste tehdy v kontaktu i jinak, například korespondenčně?

Psali jsme si dopisy, ale tušili jsme, že je kontroluje StB. Ta se mě dokonce pokoušela několikrát unést. Naposledy ještě v roce 1987.

Kam až ty pokusy zašly? Nebo skončily vždy jen ve stádiu plánování?

Zkoušeli to několikrát a využívali k tomu mé známé. Angažovali například jednoho přítele mojí sestry, lékaře z Olomouce, který jezdil na Západ a několikrát mě navštívil v Německu. Jednou se mě snažil přemluvit, abych se s ním setkal ve Vídni. Odtud mě pak StB chtěla unést zpět do Československa. Tehdy jsem do té Vídně chtěl jet, ale pak jsem se rozhodl, že nepojedu a to mi asi zachránilo život. Další pokus o únos se uskutečnil prostřednictvím mého spolužáka z koleje Jiřího z Poděbrad a další přes sestru našeho spolupracovníka. Těch snah bylo více. Měl jsem ale štěstí.

Když jste ještě během studené války pobýval v zahraničí, uvažoval jste o tom, že až to všechno skončí, že se vrátíte zpět do Československa?

Tehdy si nikdo neříkal, že to skončí. Až do roku 1989 nikdo nevěřil tomu, že se východní blok zhroutí. My jsme počítali s tím, že se vrátíme. Doufat jsme ale přestali v roce 1956. Tehdy propuklo v Maďarsku povstání, které bylo krvavě potlačeno Sovětským svazem. Tehdy nám došlo, že Západ nikdy aktivně vojensky proti Sovětům nevystoupí, a proto jsme se rozhodli nezůstávat dále v armádě a po ukončení našeho závazku jsme z ní odešli.

Byl pro Vás postoj západních mocností zklamáním?

Rozhodně, protože to byl důvod, proč jsme odešli za hranice. Chtěli jsme se vrátit a pomoci tuto zem osvobodit a navrátit sem demokracii.

1080p 720p 360p
Brigáda na rodném statku Josefa Mašína

Díky loňskému rozhodnutí soudu jste se sestrou dostali zpět od státu rodný statek Vašeho otce. Máte představu, co by na místě nyní mělo vzniknout?

Ano, statek jsme dostali, ale některé majetky, které nám komunisté ukradli, zpátky ještě nemáme. O tom, co na statku vznikne, se musíme rozhodnout se sestrou. Zdena má představu památníku, já proti tomu nic nemám, ale musí to mít smysl. A musíme zajistit, aby to mohlo dlouhodobě fungovat.  

Jak často jste nyní v kontaktu se sestrou?

Několikrát jsme se potkali v Evropě a několikrát byla Zdena u nás v Kalifornii. A telefonujeme si spolu poměrně dost často.

Je něco, co Vám v USA z Česka chybí?

Chybí mi knedlíky, švestkový koláč a svíčková. Ale vážně: všechny informace, které potřebuji, si dnes dokážu zjistit na internetu, a se všemi lidmi, se kterými chci být v kontaktu, si můžu volat a nebo se s nimi setkávat v Evropě, kam často pracovně jezdím.

Myslím, že na to se Vás asi novináři často neptají, ale co rád děláte ve volném čase?
Já zatím žádný volný čas nemám. Naše firma má po světě dost poboček, a proto často cestuji. Pořád mě to baví a je to pro mě v mém věku určitá výzva. Jinak se zajímám o letadla, protože ještě nedávno jsem létal, a také jsem sbíral stará auta. A baví mě také globální politika.

Česko ani po revoluci nenavštěvujete. Nechtěl byste se sem vrátit?

Vrátit bych se tam nechtěl, ale rád bych se tam podíval. Ale jen v tom případě, kdyby se situace v Česku proměnila. Podle mě se totiž revolucí mnoho nezměnilo. Komunistická strana stále existuje a její zástupci sedí v Senátu, mezi poslanci i na Ústavním soudě. Některé rozkradené majetky nejsou stále v rukách původních vlastníků. A představte si, že po roce 1989 naši spolupracovníci Vašek Švéda, Zbyněk Janata i můj strýc, přestože byli za komunismu popraveni, tak dostali ještě 15 let zbytkových trestů (poznámka: tresty, které bývalým vězňům zůstávají poté, když jsou většinou v rámci rehabilitačního řízení zrušeny jen některé odsuzující výroky a ze souhrnného trestu uděleného komunistickým soudem). Můj bratr Radek má, myslím, zbytkový trest ještě dnes. Tak co se tam změnilo?

Komunisté označovali parašutisty za britské agenty, kvůli kterým zbytečně umírali lidé, vy jste byli pro ně zase jednoduše vrazi. Nakolik se podle Vás tyto původně komunistické názory stále drží ve společnosti?

Čtyřicet let komunistické nadvlády se tak vrylo do psychiky českého národa, že se to podle mě dá těžko odstranit. Jezdím často do bývalého východního bloku, a proto vím, že ten problém není jen v Česku, ale třeba i v Německu. V Česku je to ale horší, protože my jsme neměli žádné Západní Československo, které by tu situaci po sjednocení mohlo zlepšit. V Německu například po změně režimu museli odejít komunističtí soudci, tady ne. A podívejte se, jak v České republice vypadala privatizace… to bylo podobné, jako by se to odehrálo někde v Nigérii.

V poslední době se mluví o tom, že je společnost rozdělená a že bychom se mohli vrátit tam, kde jsme byli před rokem 1989. Co si o tom myslíte?

Lidé v Česku si pletou demokracii a svobodu s tím, že mohou jezdit na dovolenou na Bahamy a že můžou chodit k volbám. Demokracie je ale stav mysli. Většina národa se o politiku moc nezajímá a ostatní nostalgicky vzpomínají, jak bylo za socialismu dobře. Občas mi ale píší mladí studenti a tvrdí, že se stydí za svoje rodiče, kteří jim zatajili, jaká zvěrstva se tu děla v době komunismu. Takových mladých lidí je stále více, ale pořád ne dost. Možná někdy dojde k tomu, že se někdo z těchto lidí vyvine ve vůdce, který dovede vyvést českou společnost ze stavu, ve kterém se dnes nachází.

Senátoři navrhli Vaši sestru Zdenu na státní vyznamenání, ona jej ale odmítla z rukou Miloše Zemana převzít. Kdyby navrhli Vás, jak byste se zachoval?

To je velice hypotetická otázka, protože to se nikdy nestane.

Dobře, zeptám se jinak. Souhlasíte s tím, jak se zachovala Vaše sestra?

Ano, s tím souhlasím. Ale to, že ji Senát na vyznamenání navrhl, toho si velmi cením. Když ještě Radek žil, tak nám pan Topolánek jedno vyznamenání udělil (poznámka: čestnou plaketu předsedy vlády v roce 2008). Tehdy jsem si velice vážil jeho odvahy, protože to byl čin, který mu politicky neprospěl.

Přemýšlíte někdy o tom, jestli by se Váš život ubíral stejně, kdyby Váš otec nebyl členem odboje?

Osud mého otce mě rozhodně ovlivnil. Když byl náš otec popraven, byl to čtyřicátník a mně je dnes 86 let. Můj život je delší, než byl jeho, a na různé věci se teď dívám jinak. Přesto si myslím, že kdyby v roce 1948 náš otec žil, tak by se pak choval stejně jako my. Někteří z jeho blízkých přátel, kteří válku přežili, byli proti komunismu a chtěli proti němu bojovat. A úplně hypoteticky si myslím, že kdyby můj otec válku přežil, třeba by se únor 1948 odehrál jinak.

Litujete v životě něčeho? Udělal byste něco jinak?

Vůbec nic. Lituji jen toho, že to, co jsme tehdy dělali, jsme neudělali ve větším rozsahu. Nelituji ničeho. Tuto otázku dostávám často a odpovídám vždy stejně. A myslím, že to samé by řekl můj bratr.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232