Kdyby můj otec přežil válku, bojoval by proti komunistům stejně jako my, tvrdí Josef Mašín

Aneta Černá

Senátoři navrhli na státní vyznamenání Zdenu Mašínovou. Ta ovšem odmítla ocenění převzít z rukou Miloše Zemana, který ji následně označil za „něčí sestru“ s tím, že nevidí pro vyznamenání bývalé politické vězeňkyně důvod. Ocenit kohokoli z rodiny Mašínů je totiž v současnosti v české společnosti stále balancováním na tenkém ledě.

Zdenin otec Josef Mašín byl členem protinacistické odbojové skupiny Tři králové a v roce 1942 byl popraven. Na rozloučenou napsal ve vězení dětem dopis, ve kterém je nabádal, aby se nikdy nestali „porobenými otroky“. Jeho tři děti Ctirad, Josef a Zdena jeho slova proměnili v osobní celoživotní odpor vůči komunismu. Ctirad a Josef se i s kamarádem Milanem Paumerem v roce 1953 za dramatických okolností dokonce dostali na Západ, protože se chtěli zapojit na straně Západu do války, o které věřili, že přijde. Jejich odbojová činnost, při které zemřeli tři lidé, ale stále rozděluje společnost, která většinou zapomíná na propojení s odkazem jejich otce. „Myslím, že kdyby v roce 1948 náš otec žil, tak by se pak choval stejně jako my. Někteří z jeho blízkých přátel, kteří válku přežili, byli proti komunismu a chtěli proti němu bojovat. A úplně hypoteticky si myslím, že kdyby můj otec válku přežil, třeba by se únor 1948 odehrál jinak,“ tvrdí v rozhovoru Josef Mašín. 

Bylo Vám sedm let, když otec odešel do ilegality. Věděl jste, že se zapojil do odboje?

My jsme ani nevěděli, že žije v ilegalitě, protože maminka nám řekla, že odešel do ciziny. Nechtěla totiž, abychom se prořekli v případě, že by nás vyslýchali. O jeho osudu jsme nevěděli téměř do konce války a také maminka doufala, že se vrátí.

Vaše sestra popisuje, jak za Vámi otec jednou v noci přišel do Poděbrad, kde jste bydleli, když vás nacisté vyhnali z Prahy. Pamatujete si na to?

Podobnou vzpomínku nemám, protože když tatínek tehdy v noci přišel, probudila se jen Zdena a Radek, můj bratr. Naše maminka se jim ale druhý den snažila namluvit, že to byl nějaký sen, měla strach, abychom otce neprozradili.

Jak vypadaly přepady gestapa, které u vás otce hledalo?

To si pamatuji velice dobře, protože nás tehdy navštěvovali velice často. Vždycky přijeli, vyslýchali a vyhrožovali mamince. Doufali, že u nás otce překvapí. Pamatuji si na jeden konkrétní přepad, když jsme ještě bydleli v Praze v Dolní Liboci. Tehdy k nám přijelo gestapo i vojáci SS a náš byt naprosto vyrabovali.

Vašeho otce zadrželi v květnu 1941 a zastřelili ho na Kobyliské střelnici 30. června 1942. Kdy jste se o jeho smrti dozvěděli?

My jsme to nevěděli. Až skoro do roku 1946 jsme stále doufali, že žije. Po několika měsících od konce války pak maminka byla přítomna výslechu jednoho gestapáka, který potvrdil, že náš otec byl popraven. Také jsme se následně dostali k dopisu na rozloučenou, který nám otec před smrtí napsal a ukryl ve své cele na Pankráci.

Pamatujete si, když jste ten dopis četl poprvé?

Maminka ho tehdy přivezla z Prahy a nahlas nám ho přečetla. Ten moment si vybavuji velice dobře, protože jeho slova mi zůstala v paměti.

sinfin.digital