Na současném cestování je pozoruhodné, že se v cizině nesetkáváme ani tak s domorodci, jako spíš s lidmi z jiných a velmi různých koutů světa. Odkud jsou, často poznáme okamžitě podle toho, jak nás pozdraví! Přitom ale jejich typický pozdrav vůbec nemusí pocházet z jejich vlasti.
„Cześć“ ukazuje jasně na Poláka (nebo na Polku), „hola“ (vyslovováno „ola“) na Španěla a „šalom“ na Hebrejce. Člověk, který se na vás vlídně podívá a praví „szia“, bude nejspíš z Maďarska, případně z jižního Slovenska. A jak ví každý zákazník kvalitních stánků s kebabem, Turkovi uděláte radost přátelským pozdravem „merhaba“ a Albánci známým „përshëndetje“ („ë“ je vyslovováno jako neznělé „ə“, podobně jako u anglického určitého členu „the“, za nímž následuje slovo začínající na souhlásku).
Nejde však jenom o země a státy – podle pozdravu můžete rozlišit zeměpisný původ zdravícího i daleko jemněji. Například to, co často shrnujeme jako oblast, kde se „mluví německy“ (tedy Německo-Rakousko-Švýcarsko), je složená s velmi rázovitých regionů, kde se mluví německy značně všelijak. A to až do té míry, že například švýcarské seriály a filmy, které běží v německé televizi a v nichž herci mluví švýcarskou němčinou, je někdy pro diváka ze Spolkové republiky Německo třeba opatřovat německými titulky. A jak se tedy zdraví různí „Němci“?
Neutrální a nudně školský pozdrav je Guten Tag, kterým nikoho neurazíte, pokud je ještě nebo už zhruba světlo. Jestliže vám k večeru někdo řekne Guten Abend, které znáte ze školy, tak to bude nejspíš boomer přes padesát. V Severním Porýní-Westfálsku úsporně zdraví „Tach“, v Hesensku zase podobně úsporně „Guude“.
Patrně nejběžnější německý pozdrav je „hallo“. Samohláska „o“ na konci se vyslovuje zavřeně, něco mezi českým „o“ a „u“. Jižní Němci z Bavorska nebo Bádenska-Würtemberska (a také Švábové, kteří nemají vlastní spolkový stát) vás nejspíš přivítají slovy Grüss Gott (pozdrav pánbůh), či světštěji Grüss dich, což ale Bavor vysloví spíš jako Grias Di a Švýcar Grüezi, tedy „grüci“.
Rakušana ve světě poznáte podle pozdravu „servus“. I když – nemusí to být nutně Rakušan, může to být i Bavor, rozhodně však někdo z jihu německého prostoru. Anebo, s jistým přízvukem, také Maďar! Tento pozdrav pochází z latinského výrazu pro otroka či služebníka. Zde si můžeme připomenout vousaté české „služebníček (vašnosto)“. Italské zvučné „ciao“ má kupodivu stejný základ – „s’ciavo“ je otrok. Tento výraz, kde zdravící vyjadřuje úctu oslovenému, z latinského úzu migroval do německého „Tschau!“ (používáno dnes hlavně v Berlíně) či do severoněmeckého „Tschuss!“. Tschuss se zdraví a loučí lidé v Hamburku, Lübecku či Brémách. Ale pozor – „tschuss“ se po Německu v poslední době šíří nekontrolovatelně i na jih! Severního Němce kdekoli na světě však bezpečně poznáte podle charakteristického „moin“ či „moin moin“. Opět zde však pozor, „moin“ se zdraví i Dánové z Jutska a někteří Poláci z Kašubska, což je oblast kolem Gdaňsku.
A jak určíte Čecha? Jako příslušníci jednoho z mála evropských národů, které nemají moře, se Češi (a také Slováci, kteří kromě Zemplínské Šíravy a Gabčíkova též nemají moře) zdraví zvučným námořnickým pozdravem „ahoj“. Kde se ahoj vzalo?
Pokřik „hoy“ je doložený už ve střední angličtině, v básni Petr Oráč z roku 1393, kde se takto volá na dobytek. Jedná se o citoslovce, kterým se mluvčí osloveného tvora snaží povzbudit k pohybu vpřed. I dnes lze zaslechnout, jak se žena důrazně pokouší zaujmout svého znuděného partnera naléhavým „hej!“. Samohláska „a“ na začátku citoslovce jeho expresivnost ještě zesiluje, a „a-hoj“ je na světě.
