Ultra trail du Mont Blanc, zkráceně UTMB. Tato čtyři písmena tvořící název asi nejslavnějšího horského běžeckého závodu v Evropě jsou pro komunitu horských běžců tím, čím je Tour de France pro fanoušky cyklistiky nebo finále Ligy mistrů pro milovníky fotbalu. S tím rozdílem, že oproti předchozím dvěma událostem má i amatérský sportovec alespoň teoretickou šanci se závodu zúčastnit. Do širšího povědomí se UTMB aktuálně dostalo kvůli nešťastné smrti českého závodníka na jedné z doprovodných tras, a i když se jedná o tragickou událost, bylo by nefér, aby se na úžasný závod lákající desetitisíce účastníků i diváků nahlíželo pouze tímto prizmatem. A kvůli letošním vynikajícím výsledkům českých závodníků to platí dvojnásob.
Francouzské malebné alpské městečko Chamonix na úpatí nejvyšší evropské hory Mont Blanc se každoročně na přelomu srpna a září přibližně na týden stává centrem světového horského běhu, do kterého se sjíždějí závodníci i diváci z celého světa. Od profesionálních závodníků světové úrovně sponzorovaných největšími sportovními značkami s početnými podpůrnými týmy, po amatéry s rodinami a přáteli, kteří usilovně roky trénovali a sbírali kvalifikační body. Ty jsou potřeba k tomu, aby se mohli postavit na start jednoho ze čtyř závodů, jejichž délka začíná na 56 a končí na 170 kilometrech.
Letošní hlavní trasy se účastnilo na 2400 závodníků, z nichž ho v časovém limitu 46 hodin dokončilo lehce přes 1500 lidí. Parametry hlavního závodu jsou vskutku úctyhodné a UTMB je zaslouženě označováno za jeden z nejtěžších pěších závodů na světě. Měří 170 kilometrů na délku a přibližně 10 tisíc nastoupaných výškových metrů, které z drtivé většiny kopírují turistický okruh Tour de Mont Blanc, který vede kolem dokola Mont Blancu. Trasa vede přes území tří států a závodníci zdolají několik vysokohorských průsmyků v nadmořské výšce přes 2500 metrů.
Turisté trasu absolvují v průměru za deset dní, zatímco letošní vítěz UTMB to zvládl za 20 hodin a 45 minut. To pro představu znamená průměrnou rychlost pohybu lehce přes 8 kilometrů za hodinu, což je sice příjemné tempo na uběhnutí pár kilometrů v parku ráno před prací, ale na takovouto vzdálenost a v takto složitém alpském terénu je to srovnatelné s rychlostí afrických běžců, kteří běhají silniční maratony v časech lehce přes dvě hodiny. Ani průměrně trénovaný člověk toto tempo neudrží déle než pár minut. Navíc je třeba brát v potaz i fakt, že každý závodník s sebou musí po celou dobu nést několik kilogramů povinné výbavy, jako jsou nouzové zásoby jídla, vodu, dvě funkční čelovky, nepromokavou bundu a další kusy oblečení.
