Zabil tisíce Čechů, německá justice ho neodsoudila. Nacistu zachránila tichá povaha

Aneta Černá

Ernst Gerke byl tichý a odtažitý muž, který se nerad fotografoval. Zároveň byl vedoucím pražského gestapa, který nařídil popravy tisíců lidí. Včetně 262 českých vlastenců, kteří pomáhali parašutistům útočícím na Reinharda Heydricha. Během dvou a půl roku, co Gerke v Praze působil, začali nacisté také vraždit hrdiny zdejšího odboje gilotinou v Pankrácké sekyrárně. Při dunivých dopadech ostré čepele tu prý vlastenci v celách zpívali českou hymnu... Právě Gerkeho uzavřenost a neochota ukazovat se na veřejnosti mu ale po válce zachránila život. A umožnila mu útěk z obklíčené Prahy.

„Gerke byl povahou introvert, citově chladný a odtažitý. Na první pohled tak vytvářel dojem, že je i zdrženlivý a ovlivnitelný. On byl ale naopak velmi iniciativní. Rozhodoval o tom, co se stane se zadrženými vězni. A na něm záleželo, zda dotyčný bude předán k soudu, do koncentračního tábora nebo propuštěn. Gerke nebyl žádným pasivním příjemcem rozkazů. Byl to iniciátor a organizátor zvýšeného teroru, který bezohledně jednal i se svými podřízenými. Byl to absolutní nacistický fanatik,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Zumr. Velitel pražského gestapa patřil k zasloužilým členům nacistické strany a pro české vlastence žádal iniciativně ty nejtvrdší tresty, které dopadaly i na jejich příbuzné.

V Polsku se podílel na likvidaci elity. Za deportace Židů dostal povýšení

Ernst Gerke se narodil 16. května 1909 ve Štětíně jako syn pozdějšího vysokého státního úředníka, takže pocházel z dobře situované rodiny. Po maturitě vystudoval práva v Göttingenu i Kielu. V roce 1930 složil úspěšně první právnickou zkoušku, o čtyři roky později pak druhou. Od roku 1930 až do podzimu 1935 postupně pracoval jako soudní asistent u vrchního zemského soudu v Kielu, na úřadě landráta v Beckumu a jako policejní referent u vládního prezidenta. V říjnu 1935 byl jmenován vedoucím gestapa v Hildesheimu.

„Gerke, stejně jako jeho předchůdce na pozici vedoucího pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke, vstoupil do NSDAP ještě před uchopením moci nacisty, takže se počítal k takzvaným Starým bojovníkům. Na ty bylo pohlíženo jako na spolehlivou elitu uvnitř NSDAP - na rozdíl od oportunistů, kteří do strany vstoupili až po lednu 1933. Tito Staří bojovníci nosili na pravém rukávu označení V, aby bylo jejich postavení hned zřejmé. Členství v tomto prestižním klubu přinášelo řadu výhod. Projevovalo se to například při povyšování, kdy se k této skutečnosti značně přihlíželo,“ popisuje Zumr.

Od roku 1933 do listopadu 1934 byl Gerke členem SA, poté ale vzhledem k úpadku vlivu této organizace přešel do SS. V březnu 1936 se přesunul na gestapo do Elbingu ve východním Prusku a po dvou a půl letech do Chemnitzu. Osobně se účastnil invaze do Polska, kde se jako člen Operační skupiny IV podílel na likvidaci polské inteligence. „Sám tvrdil, že se tehdy vražd neúčastnil a pouze informoval skupinu o postupu fronty. Nemáme důkazy, že by se osobně podílel na zabíjení, ale vyloučit se to nedá,“ dodává historik.

V Polsku pobýval Gerke od září do listopadu 1939 a než se dostal do Prahy, stal se ještě vedoucím gestapa ve Vratislavi. „Osvědčil se tam jako velmi schopný pracovník. Podílel se značnou měrou na deportaci tamních Židů do vyhlazovacích táborů,“ vysvětluje historik. Však byl také zde za své dovednosti a vstřícný přístup k násilí povýšen na vrchního vládního radu a na SS-Obersturmbannführera. A ve schopnosti chladně odstraňovat nepřátele říše se ještě zdokonalil při své službě v protektorátu…

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital