KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jsou to sotva tři dny, co předseda Sněmovny reprezentantů, republikán Kevin McCarthy oznámil, že oficiálně navrhne zahájit vyšetřování prezidenta Joea Bidena. Nejedná se o žádné velké překvapení.
Republikáni, zejména ti, kteří těžce nesli dvojí impeachment vůči Donaldu Trumpovi, se touhou po revanši nijak netajili, byť oficiálně uváděli důvody, jež jsou podle některých komentátorů americké politické scény více než relevantní: podnikání prezidentova syn Huntera (nejen) na Ukrajině a také údajný podíl samotného prezidenta na úplatkářství. Jak vidno, bude na americké vnitropolitické scéně i nadále živo.
Stručná historie impeachmentů
Joe Biden (* 1942) není samozřejmě prvním prezidentem USA, jenž bude pokusu o impeachment čelit. Budeme-li se vracet proti proudu času, musíme na prvním místě uvést hned dva impeachmenty vůči již zmíněnému Donaldu Trumpovi (* 1946).
První z roku 2019 se týkal údajného zneužití prezidentských pravomocí tím, že „vyvíjel nátlak na Ukrajinu, aby získal informace o svém možném soupeři v nastávajících prezidentských volbách Joeovi Bidenovi“, ve druhém případě šlo o údajnou obstrukci vůči Kongresu USA. Zatímco Sněmovna reprezentantů s demokratickou většinou oba body obžaloby odhlasovala, v Senátu neměl ani jeden z nich naději na úspěch.
Ve druhém případě, kdy se hlasovalo o Trumpově údajném podněcování ke vzpouře (známý útok jeho stoupenců na Kapitol ze 6. ledna 2021), impeachment opět potvrdila Sněmovna reprezentantů, v Senátu se ale k padesáti demokratům přidalo pouze sedm z potřebných sedmnácti republikánů, takže dvoutřetinové většiny nebylo, vcelku podle očekávání, zdaleka dosaženo. Druhý impeachment tedy neuspěl stejně jako ten první a Trump získal volné ruce pro kandidaturu v roce 2024.
Výsledek hlasování nebyl žádným překvapením, mimo jiné i proto, že impeachment neměl pevný právní základ – o tom, zda lze žalovat bývalou hlavu státu, totiž panovaly vážné pochybnosti a konsensu zjevně nebylo možné dosáhnout. Tolik k Donaldu Trumpovi.
V roce 1998 vznesli impeachment, tedy ústavní žalobu, pro změnu republikáni proti demokratickému prezidentovi Billu Clintonovi (* 1946) v souvislosti se sexuální aférou se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou, již Clinton dlouho popíral.
První ze čtyř článků ústavní obžaloby vinil prezidenta z křivé přísahy před zvláštním vyšetřovatelem Kennethem Starrem, druhý z křivé výpovědi ohledně údajného sexuálního obtěžování jiné ženy – Pauly Jonesové, jež stála na počátku tzv. Monicagate, třetí jej obviňoval z pokusu o maření spravedlnosti a čtvrtý z překročení prezidentských pravomocí. Sněmovna reprezentantů nakonec schválila pouze první a třetí z nich a poté přešel proces do Senátu, kde se ale počet hlasů potřebný k odsouzení nenašel, a Clinton tak dokončil celé druhé funkční období.
Zajímavé bylo, že skandál sice dočasně srazil prezidentovu popularitu, mimo jiné kvůli sympatiím veřejnosti s jeho manželkou Hillary a dcerou Chelsea, dlouhodobě však jeho image nepoškodil. Na konci své vlády, tj. na přelomu let 2000 a 2001, byl Clinton oblíbenější než kdykoli předtím a nemalá část Američanů jeho odchodu z Bílého domu upřímně litovala.
Když se později Hillary Clintonová ucházela o prezidentský úřad – poprvé prohrála v demokratických primárkách s Barackem Obamou (2008), podruhé v rozhodujícím klání s Donaldem Trumpem (2016) –, musel se Clinton, který ji podporoval, držet v kampani nezřídka hodně „zkrátka“, aby ji svým charismatem nezastínil. Skutečnost, že je dodnes jedním z nejvlivnějších a nejoblíbenějších politiků Demokratické strany, vypovídá o tom, že na něm „historická hanba“, o níž v souvislosti s impeachmentem mluvili hlavně republikáni, příliš neulpěla.
Další americký prezident, nad nímž se impeachment tak říkajíc „vznášel“, třebaže k jeho zahájení nakonec nedošlo, byl republikán Richard Nixon (1913–1994). Toho 1974 dostihla aféra známá jako Watergate, kterou rozpoutali novináři listu The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward. Jednalo se odhalení odposlouchávání opozičních demokratů v jejich rezidenci Watergate ve Washingtonu, D.C. republikány během předvolební kampaně v roce 1972.
Prezident dlouhou dobu popíral, že by o této záležitosti věděl, jeho blízcí spolupracovníci ale byli postupně usvědčováni z toho, že se podíleli na pečlivě plánované akci na diskreditaci demokratů. Když v létě 1974 vešlo ve známost, že Nixon o akci nejen věděl, ale že i odsouhlasil plán na utajení celé operace a zapojení členů administrativy, oznámili i ti kongresmani, kteří se do té doby stavěli proti impeachmentu, že jej podpoří.
Několik dní poté prezident rezignoval na svůj post. Jeho nástupce v úřadu, Gerald Ford, jej nicméně v plném rozsahu omilostnil, a impeachment se tudíž nekonal.
Ani na Nixona ale neměl impeachment, stejně jako později na Clintona, zcela zničující dopad, třebaže zejména poslední rok v Bílém domě a první léta po rezignaci byly pro bývalou hlavu státu mimořádně těžké. Postupně se však Nixon vymaňoval z izolace a stal se neformálním konzultantem všech dalších prezidentů USA na poli zahraniční politiky, jíž velmi dobře rozuměl a již v době svého úřadování v Bílém domě ve spolupráci se svým poradcem pro národní bezpečnost a státním tajemníkem Henrym Kissingerem výrazně proměnil.
Poslední prezident, o němž je třeba v souvislosti s impeachmentem „ztratit slovo“, je Andrew Johnson (1808–1875). V jeho případě se jednalo o „pouhou“ „technikálii“ a „kompetenční záležitost“, související s odhodláním prezidenta uplatňovat právo propustit vysokého státního úředníka, jemuž z různých důvodů nedůvěřuje. Proti tomu se ale postavil Senát a spor byl na světě.
Johnson propustil v srpnu 1867 ministra války Edwina Stantona a jmenoval na jeho místo generála Hirama Ulyssese Granta (budoucího prezidenta z let 1869–1877). Senát si nicméně vynutil návrat Stantona na ministerstvo a krátce nato, v únoru 1868, zahájili republikánští poslanci proti Johnsonovi impeachment. V květnovém hlasování nakonec prezident o jediný hlas impeachmentu odolal, mimo jiné díky senátorovi za Kansas Edmundu Rosseovi, jenž byl sice jeho politickým protivníkem, v hlasování se však postavil na jeho stranu…
A jak to bude s Bidenem?
Pokud jde Joea Bidena, naděje McCarthyho a jeho republikánů na úspěch jsou minimální, dokonce i odhlédneme-li od merita věci, které je tak nejasné, že je nechci a nebudu rozebírat.
Republikáni sice mají ve Sněmovně reprezentantů těsnou většinu, takže při „hlasovací kázni“ mohou dosáhnout toho, že bude impeachment postoupen Senátu, tam ale celá záležitost pravděpodobně skončí. Ať už to bylo s podnikáním Huntera Bidena na Ukrajině jakkoli, neumím si představit, že by se k republikánům připojilo v Senátu téměř dvacet demokratů, kteří by v předvečer primárek zvedli hlas pro impeachment vůči svému prezidentovi. To je takřka vyloučeno.
Otázkou zůstává, proč republikáni v čele s Kevinem McCarthym do tohoto s vysokou pravděpodobností beznadějného boje jdou. Důvodů je hned několik:
1) Někteří z nich jsou bytostně přesvědčeni o tom, že jednání otce a syna Bidenových bylo zneužitím prezidentských pravomocí;
2) Bude-li veden impeachment proti Bidenovi, přijdou demokraté – reálně vzato – o možnost upozorňovat ve volební kampani v roce 2024 na (neúspěšné) impeachmenty vůči Trumpovi;
3) I když impeachment neuspěje, v části elektorátu zůstane nepříjemný pocit, že s prezidentovým jednáním nebylo všechno v pořádku; při vysoké nedůvěře Američanů vůči establishmentu to platí dvojnásob;
4) Pro prezidenta je impeachment vždy svým způsobem potupný a ponižující, i když nakonec neuspěje; i o tuto odvetu či pomstu některým republikánům jde (zejména těm, kteří mají blízko k Donaldu Trumpovi);
5) Nevím, zda je to přímo případ McCarthyho, u některých republikánských poslanců a senátorů ale hraje určitou roli touha po zviditelnění se a snaha postavit na jasném vymezení se vůči demokratům vlastní politickou kariéru;
6) Jakkoli trvám na tom, že impeachment s vysokou pravděpodobností neprojde, nikdo nemůže nikdy vědět, co během vyšetřování „vyplave na povrch“, v případě podnikání rodiny Bidenových zvlášť, nemluvě o tom, že svoji roli mohou sehrát i prezidentovy rychle se zhoršující kognitivní schopnosti a neschopnost odpovídat na otázky, jež mu budou v Senátu kladeny, takže…
Přesně o tohle se tedy bude v Kongresu, neustoupí-li republikáni od svého záměru, hrát, velké jeviště bude znovu nasvíceno oslepujícími, pronikavými světlomety. To všechno v situaci, kdy na tom Biden v žádném ohledu není dobře. Co přesně mám na mysli?
1) Nedávná strategická státní návštěva ve Vietnamu ukázala, jak rychle se zhoršuje prezidentův zdravotní stav; jeho neschopnost mluvit souvisle k tématu je zjevná; skutečnost, že mu tisková mluvčí vypíná během tiskové konference mikrofon v obavách, co by mohl říci, a ukončuje ji, je doslova děsivá;
2) Více než dvě třetiny Američanů (napříč politickým spektrem) se domnívají, že by se Biden o další mandát neměl vzhledem ke svému věku ucházet;
3) Hunter Biden byl tento týden obviněn kvůli poskytnutí nepravdivých údajů v souvislosti s nákupem střelné zbraně, nemluvě o tom, že se nad ním vznášejí další, ještě závažnější obvinění.
Sečteno a podtrženo: Nejen Donald Trump, čelící hned několika žalobám, ale i Joe Biden je pod těžkým tlakem, na rozdíl od Trumpa si to navíc dost možná ani neuvědomuje. Navzdory tomu, co jsem až doposud psal, si najednou umím představit, že by Biden nemusel do boje o hlavu státu v příštím roce nastoupit. Ale nepředbíhejme, uvidíme, situace se může změnit doslova den ze dne.
