Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babiš pouští komunisty k moci – a je jedno, kdo mu u toho svítí. Komentář Martina Kupky

Babiš pouští komunisty k moci – a je jedno, kdo mu u toho svítí. Komentář Martina Kupky

Hnutí ANO se od minulého týdne oficiálně štítí hnutí SPD. Nic mimořádného, jen se přidali na stranu těch, kdo s SPD nechtějí mít nic společného už dlouho. Ovšem zatímco SPD je v této frašce o vzniku vlády označována za extremistickou stranu, paradoxně se tím ještě více otevřely dveře pro komunisty, kteří byli v podobné pozici dosud. Dnes je ostuda vládnout s SPD – komunisté nevadí! Okamurovci se nechali vmanévrovat do role Zemanových užitečných idiotů, převzali pozici toho, s nimiž nikdo nechce nic mít a komunistům tak „uvolnili okovy“.

ODS měla ohledně komunistů jasno odjakživa, ale taková sociální demokracie musela v roce 1995 přijmout své bohumínské usnesení, aby náhodou během let nezapomněla. Milou historickou perličkou přitom je, že jejím tehdejším předsedou byl současný prezident. Muž, který dnes touží naučit se od čínských komunistů, jak stabilizovat společnost, a který právě o nadcházejícím víkendu půjde řečnit na sjezd komunistů domácích.

Jako by se pozapomnělo – nebo chtělo zapomenout – ne na to usnesení, ale ne to, co je komunistická ideologie zač, co způsobila, kam za 45 let ovládání naši zemi dostala! Přitom je vlastně jedno, jestli tato situace vznikla náhodou, nebo ji prezident postupně vytvářel.

Každopádně jsme v situaci, kdy Andrej Babiše opět bude muset udělat něco, co nechce, stejně jako vstoupil do KSČ a do projektu Čapí hnízdo. Jeho současná výmluva je, že na spolupráci s komunisty svou vládu postavit nechtěl, ale byl k tomu donucen postojem ostatních politických stran. Není to pravda – a budiž pro historii jasně řečeno, že Zeman na to možná tlačí, Okamurovci se k tomu nechali zneužít, ale ten, kdo v Česku znovu pouští komunisty k moci, je Andrej Babiš. Nikdo jiný. A skoro přímý důkaz, že komunisté ovlivňují politiku a Andreje Babiše víc a víc, jsou premiérovy čerstvé názorové kotrmelce ohledně Sýrie.

V otázce, zda spolupracovat, nebo nespolupracovat s ANO, jde samozřejmě především o trestní stíhání předsedy hnutí a vlády. Babiš by se mohl tvářit uraženě, protože taková podmínka nikdy v minulosti nebyla vyslovena, tak proč teď? No jistě – před lety, v tom Palermu, které Babiše donutilo vstoupit do politiky, totiž takovou podmínku nebylo nutné dávat, protože to bylo samo sebou. Nikdo neměl takovou drzost, a kdyby měl, média by ho během několika dní roztrhala na kusy.

Ale jsou i další důvody proti spolupráci s ANO – třeba ten, že Babiš vůbec nechápe fungování politiky jako společenské disciplíny. Asi mu to nelze vyčítat, neumí být ničím jiným než generálním ředitelem, co dává úkoly svým podřízeným. Anebo skutečnost, že nerespektuje dohody a mění partnery jako na běžícím pásu podle toho, jak se mu to hodí. Nemá totiž žádné programové zásady a cíle, které by předem dávaly na vědomí, jak se bude chovat, nepovažujeme-li tedy za programový cíl hledání jakéhokoli prospěchu pro Agrofert.

Proto působí směšně, když komunisté říkají, že za jejich podporu své vlády Babiš platí vysokou cenu v programových ústupcích. Opak je pravdou – Babiš si tuto cestu vybral, protože pro něj byla prakticky zadarmo, nemusel obětovat nic, čeho by si vážil. Když nemáte program a řídíte se chaotickým seznamem nočních snů, kdy náhodou spíte, pak vám je úplně jedno, jestli z něj pár nápadů škrtnete nebo do něj jakoukoli cizí myšlenku přijmete! Jde jen o moc, ne o program.

A tak jsme se octli v situaci, kdy se komunisté i přes svůj historicky nejhorší volební výsledek stali jazýčkem na vahách a dostali za to obrovský vliv. Faktický – vláda bude plnit jejich programové body, i symbolický – nejlepším příkladem je absurdní zvolení komunisty předsedou sněmovního podvýboru pro svobodu slova a média.

Nic z toho se nestalo vinou standardních stran v čele s ODS, ale rozhodnutím Andreje Babiše. A je přitom úplně jedno, kdo u toho bude Babišovi svítit. Jestli SPD nebo ČSSD.

Martin Kupka je místopředseda ODS. 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1