Babišova utopie. Investiční „plán“ je jen pokusem o marketingový ohňostroj | info.cz

Články odjinud

Babišova utopie. Investiční „plán“ je jen pokusem o marketingový ohňostroj

Babišova utopie. Investiční „plán“ je jen pokusem o marketingový ohňostroj
 

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Dlouho očekávaný Národní investiční plán premiéra Babiše spatřil konečně světlo světa. Je to dokument pro příštích třicet let, který zahrnuje přes 20 tisíc projektů za zhruba 8 bilionů korun. Kde se tyto peníze vezmou, jasné není. Celý investiční plán se tak zdá být v první řadě snahou zamaskovat dosud nepříliš úspěšnou investiční aktivitu vlády.

Babišovi oponenti odmítají byť jen připustit, že by šlo o skutečný plán. Mluví o pouhém „seznamu zbožných přání“ a „marketingovém seznamu snů“. Pravdou je, že materiál zahrnuje vše, co by si přály nechat zaplatit ministerstva, kraje či obce. Jenže neobsahuje harmonogram ani nepopisuje způsoby financování. Není jasné, zda má prioritou být oprava fasády na úřadu nebo výstavba vysokorychlostní železnice. Nehledě na to je logickým smyslem monstrózního Národního investičního plánu, či přesněji seznamu celorepublikových investičních požadavků, politický marketing. Cílem je vytvořit úchvatný ohňostroj, který by přehlušil mlhavou investiční realitu. 

Premiérovi a jeho lidem jde primárně o vytváření dojmu, že veřejné investice jsou pro vládu denním chlebem. Tomu se nelze divit, uvážíme-li, že vládám s Andrejem Babišem se nedaří příliš investovat. Notoricky známým příkladem jsou pouhé jednotky kilometrů nových dálnic zprovozněných za loňský rok. Vládní investice relativně, vzhledem k celkovému výkonu ekonomiky, poklesly. A nic na tom nemění ani výroky ministryně financí o „rekordních“ letošních investicích ve výši 122 miliard. Problém je totiž v tom, že v reálu není patrné „rekordní“ zlepšení čehokoliv, co by s investiční aktivitou vlády souviselo…

Pokud na plán koukáme smířlivě, lze alespoň považovat za užitečné, že Babiš nechal sepsat seznam potřebný výdajů, který sám označuje za jakýsi „zásobník projektů“, kde lze vybírat. Dech beroucí finanční dimenze a fascinující počet položek současně ukazuje na „investiční zanedbanost“ České republiky. A ne všechnu vinu tu lze svádět na temné dědictví desítek let totalitního socialismu…

Ano, takto se dnes děla demokratická politika, jejímž mottem je zaujmout voliče: Nejjednodušší cestou je prezentace velkolepých plánů, jež bezezbytku naplňují negativní rčení o slibu, jímž politik své voliče nejenže nezarmoutí, ale potenciálně i získá. V rámci svého „megaplánu“ přišel Babiš dokonce s čímsi, co by se dalo označit za „investiční demokracii“: lidé si v rámci NIP mají sami určovat, do čeho má vláda investovat. Premiér pak prý sežene peníze.

Lépe snad už ani danou situaci (málo ohromující reálné investice) nelze komunikačně vytěžit. Pod obchodně-politickou značkou „Andrej Babiš“ se vytváří dojem, že lidé mohou přímo rozhodovat o tom, do čeho bude vláda investovat miliardy. Kdybychom nežili v demokratickém kapitalismu, zaváněly by takové myšlenky čímsi jako „investičním komunismem“: každému tolik investic, kolik potřebuje…

Prakticky vzato je dlouhodobý „plán“ investičních akcí neslučitelný s principy vládnutí. Současná vláda chce zavázat své následovníky k investicím na plných sedm čtyřletých volebních období dopředu. To je absurdní. Žádná vláda – z principu – nemá povinnost přebírat politiku, plány či závazky (s výjimkou finančních dluhů) té předchozí. A těžko hledat vládu, která by měla opravdovou snahu dívat se dál než k nejbližším volbám.

Babišův „plán“ tak přímo učebnicově obnažuje limity systému, v němž je strategické dlouhodobé plánování nemožné. Na obzoru jsou vždy nějaké volby a tedy další přehlídka krátkodobých slibů a gest. Na druhou stranu otázkou je, zda takové strategické plánování na vládní úrovní vůbec dává nějaký smysl. Snažit se v roce 2019 předvídat, jaké potřeby bude mít tato země do roku 2050, zavání věštěním z křišťálové koule. Vzpomeňme, jak Česko vypadalo a jaké investiční potřeby mělo před třiceti lety. Prioritou byla třeba i výstavba telefonních budek…

Skutečný přínos plánu je zkrátka zanedbatelný. Připomeňme namátkou projekt železniční rychlodráhy z centra hlavního města na ruzyňské letiště, o němž se mluví už 20 let. Myšlenka, že zařazením do Národního investičního plánu se projekt jakkoliv přiblíží svému naplnění, je pouhým pábením. Podobně je tomu třeba s rychlobruslařskou halou pro olympijskou vítězku Sáblíkovou. Tento záměr se po letitých peripetiích (a po 6 letech Andreje Babiše ve vládě) nyní alespoň probojoval do seznamu investičních vizí roku 2050… Co z toho plyne pro uskutečnění projektu? Nic, co by stálo za řeč.

A poslední poznámka: Požadavky na státní investice jsou nekonečné a tedy neuspokojitelné. Neodrážejí reálnou, nebo dokonce efektivní potřebu. Stát není skutečný hospodář, ale především organizace, která se politicky a investorsky zaměřuje na to, co si která zájmová skupina dokáže vykřičet či vylobovat. Rozhodují okamžité zájmy politiků s ohledem na hlasy voličů, dlouhodobé plány prioritu nikdy mít nebudou. Z tohoto pohledu se Andrej Babiš zdánlivě pokouší o změnu paradigmatu. Jeho motivace jsou však stejně zištné a krátkodobé, jako motivace každého jiného politika.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud