Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babišova vláda vstříc lidem, bez sněmovního politikaření. Komentář Vratislava Dostála

Babišova vláda vstříc lidem, bez sněmovního politikaření. Komentář Vratislava Dostála

Pochopit povolební trajektorii a dynamiku společenských nálad vyžaduje oprostit se od stereotypních výkladů politických dějů. Ano, jako všechny předešlé vlády, i ta Andreje Babiše se neobejde bez důvěry Poslanecké sněmovny. A taky ji nakonec, třeba na druhý pokus, nejspíš obdrží. Podstatné je ale něco jiného: Babiše de facto nezajímá, co na vládu řekne sněmovna, sestavuje ji pro lidi. Jeho cílem je pozvednout zemi a vládnout v zájmu veřejnosti.

Sněmovnou pohrdá, namítne tradiční politik a postěžuje si do televizních kamer, kterak s ním Babiš o vládě vlastně ani nejednal. Jenomže Babiš na to jde odjinud, a proto je taky úspěšný: základ jeho strategie spočívá v jednoduché metodě: na veřejnost se nechce a nebude obracet zprostředkovaně, skrze sněmovnu, nýbrž přímo. A pořád. Politika v tradičním pojetí ho otravuje a nudí, vlastně ji svým způsobem ani nerozumí. Jaképak dojednávání složitých kompromisů, vyvažování zájmů nebo dokonce manévrování připomínající ze všeho nejvíc vydírací praktiky. Je zvyklý na manažerské postupy a přímočaré jednání.

A řekněme si to narovinu. Babišova vláda může být v tomto punktu úspěšná. Ostatně první povolební šetření to potvrzují. Zatímco tradiční strany utvářejí povolební bloky, stále jedou v předvolebním strašení voličů před Babišem a některé z nich dokonce navrhují obstrukce při ustavení sněmovny, Babiš maká na vládě. A jen tak mimochodem, co si o dění v dolní komoře myslí, dostatečně prokazuje tím, že tam od voleb zavítal jen sporadicky. Za to na výjezdy do regionů si navzdory sestavování vlády udělal čas opakovaně.

A nemíní v tom přestat po celé volební období. Jak symptomatické: Zatímco Kalousek, Fiala a spol. pořádají na Malé Straně dramatické tiskové konference, během kterých národ varují před koncem demokracie, aniž by si na okamžik byli ochotni připustit, že je to především jejich zásluha, předseda hnutí ANO povolební dění ve sněmovně okázale ignoruje a vše ponechává v režii Jaroslava Faltýnka. Vzkaz veřejnosti nemůže být jednoznačnější: zatímco oni politikaří, ostatně jako vždycky, já pracuju, ostatně jako vždycky.

Pochopit fenomén Babiš vyžaduje schopnost elementárního vnímání sociální reality. A pokud většina voličů, a ta čísla tomu nasvědčují už celkem dlouho, vyjadřuje nespokojenost s polistopadovým režimem, vnímá redistribuci bohatství počínaje divokou privatizací v 90. letech minulého stolení a konče třeba mzdovou politikou státu během Nečasovy vlády nespravedlivě, nebo pokud jsou přesvědčení, že se tu polistopadové elity na vrchol společensko-ekonomického žebříčku ze všeho nejvíc „prokradli“, jak je pak chcete přesvědčit o hrozbě, kterou ztělesňuje Babiš údajnou spoluprací s Stb, členstvím v předlistopadové KSČ nebo jeho donedávna nepředstavitelnou kumulací ekonomické, mediální a politické moci?

Je potřeba se vypravit z Malé Strany do regionů, naslouchat lidem, pochopit, co řeší, jakým situacím čelí a jaké mají reálné možnosti, jak se vyhnout tomu, aby se neocitli zcela nad propastí. A taky konečně pochopit, že jde o selhání systému a nikoli těchto jednotlivců. Je třeba skoncovat s neoliberálními žvásty, ani ne tak pro jejich intelektuální slaboduchost, jako především proto, že neodpovídají žité zkušenosti stále více lidí. Záslužně na to upozornil třeba cyklus textů Saši Uhlové.

Co si asi tak pomyslí člověk, který se nemá kdy a jak zabývat ničím jiným, než svými ekonomickými zájmy, tedy strategiemi, které jemu a jeho blízkým zajistí přežití, což mnohdy neznamená, že i tak ze dne na den jenom neživoří, pokud ho budete obden strašit koncem demokracie? Je to asi tak efektivní a působivé, jako když hladovému vykládáte o tom, kterak jídlo, které právě jí, nepatří mezi zdravé, nebo snad dokonce ekologicky vypěstované a tedy k Zemi ohleduplné.

Zrovna tak je třeba už konečně vzít v potaz, že expanze Babiše není příčinou naší krize, nýbrž jejím produktem. Je reakcí systému na selhání polistopadových politických elit. Nástup a úspěch Babiše by nebyl možný bez diskreditace politiky, za kterou nesou primárně odpovědnost tradiční politické strany. A platí to i obráceně: dokud se nám nepodaří rehabilitovat politiku jako takovou, Babiš bude vítězit. Je neuvěřitelné, že to žádný z předáků tradičních subjektů doposud nepochopil a nepojmenoval.

Navzdory volebnímu výprasku jsou všichni stále v zajetí svých starých stereotypů: zatímco lidé chtějí slyšet nějakou alternativní vizi budoucnosti, soubor opatření, které jim pomohou překonávat jejich existenční tíseň, pokud možno od důvěryhodných politiků, neslýchají od voleb nic jiného, než strašení koncem režimu, který se ale většině beztak oprávněně zajídá. Navíc z úst lidí, kteří veškerou důvěryhodnost ztratili. A teď si zkuste představit, že ve stejný čas, kdy Kalousek s Fialou varují před ústavní krizí a koncem demokracie, zavítá Babiš do regionů, a přečte tam lidem něco ze své knihy.

Třeba tuto pasáž: „Stát řídí lidé, kteří nevidí dál než za své volební období a kteří se zpravidla na politiku dívají jako na šikovný způsob, jak co nejrychleji znásobit svá konta. Co na tom, že kvůli svému zbohatnutí zadluží nás všechny a několik generací dopředu? Je jim to fuk. Oni se jistě nebudou zabývat problémem, jak z desetitisícového důchodu utáhnout nájem v paneláku.“

A dále: „Rozdělení na levici a pravici dávno neplatí, za ty roky z tradičních, zkostnatělých politických stran jakákoli ideologie dávno vyprchala. Jde pořád o tytéž lidi, kteří na politické kořisti tloustnou víc než dvacet let. Pod různými hesly mají jeden jediný cíl. Udržet se tam co nejdéle a pokud to nejde, tak si najít jiný způsob, jak podojit stát. Sami dobře vědí, že v normálním životě by se tak dobře neuživili. Pokud vůbec. Žijí z politiky. Funkce a příjmy z nich, to je jejich ideologie.“

Vlastně je to banální, úspěch Babiše má tak jako téměř cokoli v politice svoji logiku. Jak napsal kdysi Ludvík Vaculík: všecko je v pořádku. Tak špatné, jak to je, tak to má být.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1