Barták: Poslouží dnešní sanitární krize k řešení té příští, klimatické?

Karel Barták

24. 03. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Nevídaná mobilizace mnoha vlád západních zemí v posledních týdnech tváří v tvář sanitární krizi způsobené šířením nového koronaviru je pochopitelná a má vesměs masovou podporu obyvatelstva. Lidé příliš nežehrají, že nemohou chodit do hospod, že jsou zavřena divadla a sportoviště. Podřizují se poslušně pokynům nosit roušku přes nos a pusu a nestýkat se pokud možno s nikým. Tato nová zkušenost podtrhuje význam státu v dnešním světě 21. století a ochotu lidí ho respektovat, pokud jsou srozuměni s tím, čeho se má dosáhnout. V kontrastu k tomu stojí reakce lidí i vlád – mnohdy rozpačité, ba odmítavé – na požadavky reforem, kterými se má čelit klimatickým změnám na planetě.

„Člověk nepotřebuje být vědec na to, aby pochopil, co ten virus může způsobit,“ vysvětlovala na serveru Huffington Post Lise van Susterenová, psychiatrička ve Washingtonu. Lidé podle ní mají zkušenost s chřipkovými epidemiemi a dovedou si představit důsledky řádění viru. Ten je krom toho jasně identifikován jako původce tohoto bezprostředního zla. Klimatické změny je naopak podstatně obtížnější pochopit, natož z nich mít strach. Není nutně zcela jasné, kdo je způsobuje, a jejich důsledky nejsou na první pohled vidět. Každodenní zprávy o počtu obětí koronaviru, doplněné obrázky z nemocnic, vyvolávají silné emoce. Naopak je těžké někoho dojmout konstatováním, že podle vědeckých studií zabíjí znečištění vzduchu ročně na světě kolem sedmi milionů lidí. I když to tak je.

Tento rozpor se pak promítá v politické rovině. Většina politiků včetně těch českých vystupuje v roli ochránců a zachránců a oznamuje denně před kamerami více či méně naléhavá opatření, samozřejmě ve snaze uspět proti nákaze, ale také s očima upřenýma na průzkumy veřejného mínění a volební preference. Málokdo z nich je naopak ochoten nést kůži na trh kvůli budoucím úsporným či jiným nepopulárním krokům, které mají omezit uhlíkové a další emise a způsobit, aby příští generace na této planetě ještě vůbec mohly žít.

Za koronavirové pandemie jsme svědky toho, že utlumování hospodářské aktivity způsobuje pokles emisí všeho druhu, čištění vzduchu i vody, což přináší objektivní úlevu našemu životnímu prostředí a vyvolává nadšení ekologických aktivistů. Ti poukazují na to, že pokud jsou státy schopny takto radikálně zasáhnout kvůli koronaviru, mělo by to jít také kvůli emisím, které jsou přeci konec konců a z dlouhodobého hlediska stejně nebezpečné, ne-li nebezpečnější.

Toto nadšení je nepochybně předčasné. Vlády napříč Evropou dnes vyčleňují obrovské finanční prostředky, aby utlumily ekonomické a sociální dopady poklesu výroby a veškeré hospodářské aktivity a připravily půdu pro opětovný rozjezd ekonomik, jakmile pandemie opadne. Také Evropská unie, která kvůli nedostatečným pravomocem nemohla účinně pomoct při potírání nákazy, uvolňuje jak značné finanční prostředky, tak přísná pravidla pro státní rozpočty v eurozóně i mimo ni, nebo pro poskytování státní pomoci. Otázkou nyní je, nakolik rozdělování unijních peněz propojí s dosahováním cílů ochrany klimatu vytyčených v Zelené dohodě, kterou členské státy schválily loni v prosinci.

Podle české vlády by měla EU tyto mety – snížení emisí CO2 o 55 procent do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 – opustit. Tón udal premiér Andrej Babiš, podle něhož by na to měla EU „zapomenout a soustředit se na koronavir“. Ministr hospodářství Karel Havlíček vysvětlil, že cíle dohody „stejně nebyly naplnitelné“, takže Praha se už necítí svým souhlasem vázána a hodlá své odmítavé stanovisko prosazovat „naprosto brutálně“.

Naštěstí je to zatím v Evropě velmi ojedinělý postoj; podobné hlasy se ozvaly už jen z Varšavy. Evropská komise je naopak z mnoha stran nabádána, aby shromažďovala příklady dopadů národních opatření proti koronaviru, které prospěly životnímu prostředí. Zatímco v boji proti epidemii byla sotva slyšet a její koordinační pokusy byly chabé a opožděné, na bojišti klimatických změn by měla být podstatně aktivnější. A předtím, než stanoví pravidla pro čerpání dodatečných peněz, si aspoň položit otázky jako: Bude skutečně nutné zachránit všechny letecké společnosti? Bude třeba podporovat petrochemický průmysl? Je v zájmu nás všech, aby se potraviny vozily masově letecky přes půl světa? Zaslouží si dotace automobilky vyrábějící vozy, které nejvíce znečišťují? A nebo: Jak se pokles znečištění během pandemie odehrával, kde a jak se projevil? Dalo by se totéž za normálních okolností zařídit či napodobit?

Jak naznačuje rétorika české vlády, bude evropské jednání o potírání klimatických změn těžké a úporné. Brusel by měl projevit dostatečnou pružnost a představivost, aby se zbavil šablonovitého přístupu a bral systematicky v úvahu specifika každé země, zejména v energetice. Věřme, že se pak podaří české představitele přesvědčit, že ochrana klimatu je i v zájmu jejich země. Že koronavirová krize není popřením krize klimatické, ale naopak. Řečeno slovy generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese, „koronavirus i klimatická změna jsou velmi vážné problémy, které vyžadují jasnou odpověď vlád, institucí jako OSN i samotných lidí, aby byly poraženy.“

Bylo by také dobré, aby se politikové či úředníci, v Bruselu i jinde, podívali trochu sami na sebe. Po celá léta si vyprávěli, že je těžké dělat schůze na dálku, protože osobní kontakt je nenahraditelný. A najednou to jde, stovky lidí nemusí letět přes půl Evropy na jednodenní schůze. Dokonce i ministři či předsedové vlád jednají elektronicky. A Evropský parlament, který se co měsíc stěhuje mezi Bruselem a Štrasburkem, beze všeho ruší jedno zasedání ve Štrasburku za druhým, světe div se. Kdyby to tak zůstalo, zanechala by nám tu ta ošklivá nemoc aspoň nějaký pěkný suvenýr.

SDÍLET