Bartošek: Festival nenávisti. Už je té institucionalizované nespravedlnosti vůči Izraeli dost | info.cz

Články odjinud

Bartošek: Festival nenávisti. Už je té institucionalizované nespravedlnosti vůči Izraeli dost

Zúčastnil jsem se minulý týden protestního shromáždění v Ženevě pod názvem Enough is Enough, což můžeme asi nejlépe přeložit jako Už je toho dost. Akce, na níž se podíleli zástupci řady zemí, se konala souběžně se zasedáním Rady pro lidská práva OSN (UNHRC). Tak jako každý rok touto dobou se ženevské sídlo OSN, kde Rada zasedá, proměnilo ve velký festival nekontrolované nenávisti, když se probírala série protiizraelských rezolucí.

Pro ilustraci stačí jen připomenout, že UNHRC má pro „kritiku“ Izraele samotného vyhrazen jeden speciální bod jednání, zatímco tradiční přátelé lidských práv jako Severní Korea, Sýrie, Venezuela Kongo apod. se všichni mačkají v bodu společném. Už jen tato podivná nevyváženost stačí k objasnění toho, jak objektivně tento údajný hlavní světový strážce lidských práv funguje, obzvláště když někteří z nejhorších porušovatelů se na tomto rituálním házení špíny podílejí nejvíce. Pro úplnost dodávám, že nejsem proti smysluplné kritice kterékoli země, včetně Izraele. Musí však být alespoň trochu úměrná míře hříchů a problémů, k nimž se vztahuje.

Izrael je náš strategický spojenec, je to země, se kterou máme přátelské vztahy, narušené jen vládou komunistů (což už samo o sobě o něčem vypovídá). Společná tradice sahá až k prezidentu Masarykovi, který v roce 1927 navštívil britský mandát a podpořil tehdy ještě jen sionistický projekt. Jeho syn Jan se zase později aktivně podílel na pomoci novému státu, který napadli všichni jeho arabští sousedé. Obnovení diplomatických vztahů s Izraelem bylo jedním z prvních aktů krátce předtím zvoleného presidenta Havla. Mohl bych pokračovat ve výčtu, ale myslím, že to už stačí k tomu, aby bylo jasné, že má účast na ženevské akci byla zcela přirozeným pokračováním na této cestě.

Obrana Izraele proti institucionalizované nespravedlnosti však nebyl jediný aspekt mého ženevského vystoupení a rád bych zde objasnil ten, který pokládám za stejně tak důležitý. Letos na podzim si budeme připomínat třicáté výročí pádu komunistického režimu. Událost, která nám vedle mnoha dalších změn vrátila lidská práva, jež nám režim po desítky let upíral. Byl to také právě požadavek dodržování lidských práv, který se stal hlavním sjednocujícím prvkem protikomunistické opozice. Není proto divu, že se idea lidských práv stala jedním z definujících prvků naší polistopadové domácí i zahraniční politiky.

Pokud však chceme lidská práva nejen pro sebe ale i pro ostatní, potřebujeme k tomu jejich jasný, mezinárodně srozumitelný a univerzálně platný koncept postavený na Všeobecné deklaraci. Tedy přesně to, co svým současným jednáním Rada pro lidská práva deformuje a vyprazdňuje, a co degraduje na pouhý nástroj určený k ostrakizaci jedné jediné země. Ostrakizaci, na níž se s gustem podílejí skuteční porušovatelé, a jíž demokratický svět bohužel často jen mlčky přihlíží. Ostrakizaci o to horší, že se na ní nemalým dílem podílejí i organizace, které jsme si zvykli pokládat za své spojence ve věci lidských práv – Amnesty International, Human Rights Watch a další.

S jistou nadsázkou, ale ne zase tak velikou, můžeme říci, že ženevské shromáždění nebránilo jen Izrael proti každoročním soustředěným antisemitsky motivovaným útokům, ale bránilo také lidská práva jako taková, jejich jasnou, nedeformovanou a nevyprázdněnou podobu proti Radě pro lidská práva samotné. Může to znít až absurdně, ale je to tak. Takové úsilí pak s ohledem na naši zkušenost nemůžeme nepodpořit – po letech boje za lidská práva a poté, co jsme je konečně získali, si nemůžeme dovolit je riskovat jen proto, aby se ukojila čísi ideologická posedlost.

Autor je místopředseda KDU-ČSL a předseda lidoveckého poslaneckého klubu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud