Braun: Soudci žádají přesnou evidenci pracovní doby. Většinou je to ale nesmysl | info.cz

Články odjinud

Braun: Soudci žádají přesnou evidenci pracovní doby. Většinou je to ale nesmysl

KOMENTÁŘ ARTHURA BRAUNA | Soudní dvůr Evropské unie nedávno zveřejnil rozhodnutí v řízení o předběžné otázce, v němž konstatuje, že členské státy musejí uložit zaměstnavatelům povinnost evidovat veškerou pracovní dobu zaměstnanců (C-55/18). Předmětem řízení byla žaloba španělské odborové organizace v bankovnictví, tedy ne právě v klasickém odvětví, v němž odbory bojují proti „vykořisťování pracujících“. V Česku se rozhodnutí nedostalo velké publicity, v sousedním Německu i jinde v Evropě tomu však bylo právě naopak. 

V těchto zemích se totiž dosud musely evidovat pouze přesčasy. Rozsáhlejší povinnost zaznamenávat pracovní dobu tak například v Německu (vyjma některých specifických odvětví jako je například stavebnictví či pohostinství) neexistovala.

V moderních podnicích zde často fungoval princip důvěry, tedy že zaměstnavatel věří, že zaměstnanec skutečně odpracoval ve smlouvě stanovených 39 nebo 40 hodin. Ve start-upech a firmách new economy – pokud jsou jejich spolupracovníci vůbec v pracovněprávním poměru – jsou pak „píchačky“ a přesná evidence přesčasů už vůbec fikcí.

Kritici označují rozhodnutí za zpátečnictví pro digitální pracovní svět, neslučitelné s flexibilními modely pracovní doby a nerealizovatelné při home office. Kdo se při práci na velkém projektu odhlásí po osmi hodinách pracovní doby a jde domů?

A kolik zaměstnavatelů akceptuje v jistém rozsahu vyřizování soukromých záležitostí během pracovní doby, na druhou stranu však očekává, že práce bude hotová a zaměstnanec nebude každou čtvrthodinu v kanceláři nebo e-mail otevřený večer vykazovat jako práci přesčas?

Podle názoru Soudního dvora i generálního advokáta však lze pouze takto garantovat ochranu zdraví zaměstnanců (cíl směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby 2003/88 EC ale i Listiny základních práv EU) a mj. dodržování stanovené doby odpočinku.

České ministerstvo práce a sociálních věcí dosud na rozhodnutí ESD legislativně nereagovalo, což může být dáno zejména faktem, že česká právní úprava zaměstnavatelům ukládá v § 96 zákoníku práce povinnost transparentně evidovat odpracované směny i práci přesčas a další dohodnutou práci přesčas. Za porušení těchto povinností jim hrozí pokuta.

Co tedy rozhodnutí znamená pro budoucí praxi českých firem? V krátkodobém horizontu nic zásadního. Systém pro evidenci odpracovaných směn (např. ve formě softwaru) musí mít každý zaměstnavatel, který má povinnost svým zaměstnancům rozvrhovat pracovní dobu. Nástroje pro evidenci odpracovaných směn nelze využívat pro účely neslučitelné s primárním účelem, tedy např. k nedovolenému monitoringu zaměstnanců.

Proto pozor! Mnoho softwarových nástrojů, nabízených dnes na trhu, neodpovídá požadavkům GDPR ani požadavkům zákoníku práce. Ať už proto, že nedovoleným způsobem monitorují chování zaměstnance (ale ne každý monitoring je nedovolený!) a narušují tak jeho soukromí nebo zpracovávají osobní údaje nedostatečně zabezpečeným způsobem třeba i ve třetích zemích bez přijetí potřebných technických a organizačních opatření.

Byť mělo rozhodnutí chránit zejména zaměstnance a ulehčit jejich pozici, není bez zajímavosti zhodnotit jeho dopady z hlediska zaměstnavatelů. Jak lze zabránit nebo alespoň částečně eliminovat riziko sporu o proplacení přesčasů zpětně až za dobu tří let (zejména, pokud společnost opustí ve zlém)? Zaměstnavatelům lze poradit, aby u běžných zaměstnanců práci přesčas v rozsahu až 150 hodin za rok zahrnuli do sjednané mzdy. To je ale možné jen tehdy, pokud je mzda sjednána, nelze tak postupovat v situacích, kdy je mzda stanovena zaměstnavatelem jednostranně např. mzdovým výměrem. Kde zaměstnavatel stanoví mzdu jednostranně nebo práci přesčas do mzdy zahrnout nechce/nemůže, je vhodné jasně deklarovat pravidla výkonu práce přesčas. Jedná se sice o alibistické řešení, ale pořád konstruktivnější, než je vypnutí firemního serveru v šest hodin večer.

Zapadá ale rozhodnutí vůbec do dnešního pracovního světa? Většina z nás nejde v 5:30 hodin do továrny a nemusí si na vrátnici odpíchnout, práce a volný čas se prolínají a nedochází k tomu na striktně daném pracovišti pod dohledem nadřízeného.

A co víc, rozsudek v sobě skrývá i jistou ironii. Mnoho špičkových právníků, které znám, se stalo soudci. Zejména proto, že pro ně mělo volné rozvržení pracovní doby velkou hodnotu. Pracují (stejně jako soudci Soudního dvora EU) 40 i více hodin týdně, vždy ale s orientací na výsledek – tedy zpracování přidělených případů. Jen minimum času musejí skutečně strávit v budově soudu (v zásadě na jednáních a při administrativních činnostech). A právě oni chtějí zbytku pracovního světa ukládat větší byrokracii a více kontrol, které ve výsledku snižují efektivitu práce?

Lze jen doufat, že než digitalizace přinese do pracovního světa zcela nové koncepty, budou dozorové orgány při kontrolách zohledňovat rozdíly mezi jednotlivými odvětvími. Jistě stále existují černé ovce, ale dnešní svět je příliš pestrý, než aby na něj bylo možné aplikovat pravidla minulého století a předepisovat taková pravidla plošně všem zaměstnavatelům. V té obyčejné pracovní každodennosti by měla mít místo flexibilita. Na straně zaměstnavatelů i zaměstnanců.

Arthur Braun je řídícím partnerem advokátní kanceláře bpv Braun Partners.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud