Černá: Příslušníci StB se přiznávají, že jsou jako nacisti. Banalita zla stále žije

Aneta Černá

16. 10. 2019 • 16:32

KOMENTÁŘ ANETY ČERNÉ | Snaha potrestat komunistické zločiny neutichá ani 30 let od sametové revoluce. V úterý 15. října 2019 se před soud dostavili bývalí příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kteří donutili v roce 1982 k emigraci rodinu Hyblerových. Obžalovaní vinu odmítají, plnili jen rozkazy a na nic si nevzpomínají. A nabízejí tak bezděčně jen další rovnítko mezi nacismem a komunismem.

Po necelých čtyřech desítkách let je případ u soudu. Bývalí členové bezpečnostních složek ale vinu odmítají. Údajně jen plnili rozkazy, nevzpomínají si a zpochybňují, že by jejich případná činnost mohla někomu ublížit. U soudu tak zaznívají podobné argumenty jako před 58 lety v Jeruzalémě. Tehdy ale spravedlnosti čelil nacistický zločinec Adolf Eichmann.

Komunismus v Československu

Jeden z hlavních organizátorů řešení židovské otázky, který má vlivem svých rozhodnutí na svědomí stovky tisíc, ba miliony životů, sám sebe charakterizoval jako úředníka, který plnil zadané úkoly. Jeho přístup, při kterém vůbec nezapojoval vlastní svědomí nebo morální hodnoty, popsala ve své knize Eichmann v Jeruzalémě filozofka Hannah Arendtová. Označila ho za princip banálního zla. 

Arendtová totiž banalizaci zla popisuje ve třech krocích. Nejdříve je nutné proměnit konkrétní lidské bytosti v představitele nějakého specifického druhu, který se označí za všeobecného nepřítele. Pro nacisty to byli Židé, pro komunisty disidenti. Druhým krokem je byrokratizace těchto lidí, jejich přeměna v čísla a úkoly, které je nutno splnit. V případě Židů odsunout a vyhladit, komunisté se v 80. letech už spokojili pouze s odsunutím. Třetím a závěrečným krokem je pak stereotypizace, tedy provádění těchto úkolů každodenně a dle daných pravidel, která vzbuzují zdání řádu. Aneb Jak si to mám po 40 letech pamatovat, když jsem to dělal denně…

Diskuse o potrestání totalitních zločinů by se neměla dostat do fáze, kdy se všichni zbavují odpovědnosti, protože jen v rámci svojí funkce plnili to, co měli. Ten, který zlo nařizuje, i ten, který ho osobně páchá, jsou přece nerozdělitelným párem, který nese odpovědnost.

Hannah Arendtová by zřejmě měla radost, že její teorie o banalitě zla žije i po 50 letech, pro nás by to ale mělo znamenat upozornění, že zvěrstva nacismu i komunismu by se mohla případně i pod pláštíkem jiné ideologie klidně opakovat; protože ve společnosti zřejmě stále existuje dostatek lidí, kteří bez obav opustí své svědomí a „jen plní rozkazy”.

SDÍLET