České rusofilství v kostce. Poznáte své oblíbené kremlomety?

V souvislosti s děním posledních dní se v českém mediálním prostoru objevují i mimoběžné či protichůdné názory. O tom, že ruská hybridní mašina jede na plné obrátky, nemůže být pochyb. Často zaznívá otázka: Co to je za lidi? Copak nemají historickou zkušenost?

Na úvod jakéhokoli psaní o Rusku, a zejména v současnosti, je nutné oddělit dva pojmy, totiž Rusko jako zemi a Rusko jako symbol. Klasické rusofilství, tedy příchylnost k ruské zemi, ruskému jazyku, kultuře, literatuře, dějinám, k ruským lidem tento rozdíl chápe. Je možné milovat Lermontova a Puškina, uznávat Čajkovského a obdivovat Repina, a přitom nesnášet sovětský či ruský režim. O tom se nemá smysl rozepisovat.

Pojďme se věnovat tomu druhému modelu aktuální příchylnosti k Rusku jako symbolu. Ta se označuje také jako rusofilie, ačkoli s tou výše jmenovanou nemá téměř nic společného. Jde o soubor postojů, v jejichž centru je Rusko jako symbol – ačkoli motivace jsou různé. A tak se v jednom chumlu potkávají ortodoxní levičáci s ortodoxními národovci… 

Když se řekne „příchylnost k Rusku jako symbolu“, musí se, logicky, začít s českými komunisty. 

Pro české komunisty je Rusko symbol pokračování jejich historie. Komunisté byli od začátku spojeni se sovětským Ruskem a tamní bolševickou stranou, byli jejími vazaly a poslušnou „bratrskou stranou“. Komunisté se po celou dobu existence sovětského impéria chovali bez výjimky jako satrapové sovětského politbyra: když si v politbyru kýchli, českoslovenští komunisté ihned ulehli s chřipkou. Po pádu Sovětského svazu přešla jejich afiliace na Rusko. Ačkoli dnes ruští komunisté, ti přiznaní, už zdaleka neřídí komunistické strany v jiných zemích, příchylnost těch českých k Rusku trvá, a funguje tak, jak se za dlouhá desetiletí naučili: když nechodí příkazy z Moskvy, sami pracují tak, aby Moskvu potěšili. Na tom se nic nemění.

Druhá motivace je zakotvena v komunistické ideologii, konkrétně v boji proti kapitalismu. Ostatně nedávné vyjádření komunistů, že „viníkem výbuchu ve Vrběticích je privatizace“, hovoří jasně. V rámci „boje proti kapitalismu“ se, logicky, vymezují, jak byli zvyklí, proti Západu a všemu s ním spojenému. Jejich symboly nepřítele se nezměnily: USA, NATO, západní Evropa, fašisti, váleční štváči, … V Rusku vidí sílu, která je schopna tomuto nepříteli čelit, ačkoli Rusko dneška je všechno možné, jen ne socialistické či sociální.

V tom je další význam Ruska coby symbolu: je to místo, kde není to, co komukoli na Západu vadí. Do Ruska si v tomto ohledu můžou promítnout různé skupiny to, co v něm chtějí vidět. Kupříkladu konzervativní národovci, označovaní za ultrapravici, vidí v Rusku hráz proti západní dekadenci a liberálním výstřelkům. Liberalismus a svobody považují za chaos a rozvrat společnosti a hledají ono místo, kde je neohrožují; místo, kde jsou tradiční rodiny, kde homosexualita není vidět, kde netrpí, aby vlasatci a dredaři demonstrovali s nějakými podvratnými názory, místo, kde je národ na prvním místě a kde se netrpí nějaké cizácké móresy, přistěhovalci, míchání kultur a podobné věci.

Co na tom, že v reálném Rusku polovina z toho není pravda a druhá polovina je pravda takovým způsobem, že by se to ani jim dlouho nelíbilo. Symbol je jasný, a ruská propaganda toho ráda využije.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Kremlofilství levé, pravé, staré i mladé
  • Kremlofilem proti své vůli
  • A zvířátka nakonec
sinfin.digital