Dvě dekády chybné energetické politiky pod taktovkou Německa dostaly Evropu na hranu útesu. Naléhavě potřebujeme tuto radikální změnu

KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | I když mnozí evropští politici stále označují ruskou invazi na Ukrajinu za příčinu evropské energetické krize, je dnes více než jasné, že ruská invaze evropskou krizi především odhalila a urychlila. Příčiny jsou totiž veskrze domácí: způsobilo je dvacet let pochybné a krátkozraké energetické politiky EU. O to větší úkol před Evropou nyní stojí – je to zásadní výzva, která silně ovlivní její budoucnost.

Termíny jako energetická nezávislost, energetická bezpečnost či evropská energetická suverenita se v minulosti v projevech evropských politiků objevovaly jen výjimečně. Při čtení následujících řádků je také dobré pamatovat, že energetická nezávislost a energetická suverenita nejsou synonyma.

Evropa nikdy nebyla a asi ani nebude energeticky zcela nezávislá. Není to nakonec nezbytné. Rozhodující je druhý pojem – energetická suverenita. Suverenita jako schopnost činit volby a rozhodnutí, kontrolovat jejich provedení od začátku do konce, vyhodnotit zranitelná místa a zabezpečit jejich ochranu. Takovou energetickou politiku Evropa nemá.

  • Jan Barták v komentáři píše o chybách a krátkozrakosti evropské energetické politiky v posledních dekádách. 
  • Pod taktovkou Německa, které založilo svůj obrat k „zelené“ energii na levném ruském plynu a využití kapacit sousedů, kvetlo nepřátelství k jaderné energii. 
  • Ztratili jsme dvacet let v iluzi a dnes sčítáme chyby.
  • EU musí změnit postoj k jaderné energii, pokud si chce udržet pozici průmyslové mocnosti.

Evropskou energetickou politiku určovala klimatická agenda a cíl stát se lídrem globálního boje proti změnám klimatu. Evropa si v tom stanovovala stále ambicióznější cíle bez hlubších dopadových analýz na energetiku, průmysl a jeho životaschopnost a importní závislost. A koneckonců bez analýzy dopadů na evropskou energetickou bezpečnost a… suverenitu.

Unie nemá pravomoci v oblasti energetického mixu členských států, ale má pravomoci v oblasti životního prostředí, ekologie a klimatu. Energetická politika se tedy musela podřídit politice environmentální. Není divu, že v řadě zemí se sektor energetiky stal součástí ministerstev pro životní prostředí.

POHLED MARKA KERLESE: V čem má debata o německém odklonu od jádra mezery a proč bychom si měli zamést před vlastním prahem?

Energetická politika EU byla víceméně kopií německé Energiewende, přinejmenším jí byla výrazně inspirována. Energiewende je ideologicky zdůvodněna nezbytností přejít co nejrychleji a totálně na obnovitelné zdroje, v praktické rovině ale byla provedena s německou racionalitou a pragmatismem pod rouškou zelené rétoriky. Jádrem této politiky bylo provozovat co nejdéle levné domácí hnědé uhlí a postupně ho nahradit laciným plynem z Ruska, což umožňovalo zachovat konkurenceschopnost německého průmyslu.

Plyn se stal zásadním a plně podporovaným doplňkem i celoevropské energetické politiky. Oporou této úvahy byla i situace v USA, kde laciný břidlicový plyn vytlačoval na čistě tržních principech dosud dominující uhelné zdroje a umožnil Americe dosahovat rychlejšího tempa snižování emisí než v Evropě, a to i v období prezidenta Trumpa, kdy žádná oficiální klimatická politika v USA neexistovala.

Německo, přes vlažný odpor Evropské komise a některých členských států, prosadilo stavby plynovodů Nord Stream 1 a 2 z Ruska a mělo tak zajištěno levný zdroj plynu na mnoho let. Hlavní argument? Jde o čistě komerční projekt, s politikou nemá nic společného.

Francie odbourá část byrokracie, aby urychlila stavbu nových „jaderek“. Otázka je, jestli to bude stačit

Nikdo se přitom nepozastavil nad tím, že produkce plynu v Evropě strukturálně a trvale klesá a že závislost na dovozu z Ruska může jen růst. EU používala prakticky jen dva indikátory na posuzování trajektorie členských států k bezuhlíkové energetice: podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu a efektivnost využití energie s cílem výrazně snížit finální spotřebu energie.

Německý model dodnes může fungovat jen díky existenci sousedních zemí, které musí absorbovat německou elektřinu v případě nadvýroby z OZE, čímž jsou poškozování jejich domácí výrobci, a naopak umožňují – díky jejich expedičním zdrojům, včetně jaderných – zachovat stabilitu soustavy v případě nedostatku výroby z OZE. Německo ale se sousedy svou politiku nikdy dopředu neprojednalo. Prostřednictvím EU se prosazoval a financoval růst mezistátních propojení elektrických soustav prezentovaný jako vzor evropské solidarity. Nic proti ní, ale nejvíce z toho těží právě Německo.

Tato situace nemohla nevyvolat rostoucí napětí mezi státy. Napětí mezi dvěma největšími hráči v EU – Německem a Francií – narůstá takřka každým dnem. Jsou to dvě naprosto protichůdné koncepce energetické politiky. Překonání této rivality je výzvou nejen pro francouzské a německé politiky, ale pro celou unii. EU musí umožnit všem členským státům rozvíjet nízkouhlíkovou energetiku podle jejich představ a podmínek, podporovat je v jejich úsilí a sledovat jediné kritérium – skutečné snižování emisí.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Proč je nutné skoncovat s ideologií a termíny typu "zelená energie"?
  • V čem jsou jasné benefity energie z jádra?
  • Kdy se můžeme dočkat politického posunu?
  • A co je tedy v sázce?
sinfin.digital