Elitářství v hávu pedagogické ezoteriky

Tomáš Konečný

KONZERVATIVNÍ NOVINY | Charakteristickým rysem české veřejné diskuze o školství bývá, že se za odborníka může označit úplně každý. A pokud zastává určitý bizarní alternativní pedagogický názor, není zas tak výjimečné, že dostane prostor pro jeho propagaci na vlnách veřejnoprávního rozhlasu. Vysílání pořadu Houpačky na Rádiu Wave, jehož náplní byl nekritický rozhovor s „propagátorkou unschoolingu a sebeřízeného vzdělávání“ Zdeňkou Šíp Staňkovou, předložilo posluchačům vizi, kterou snad ani nejde označit jinak než coby obskurní.

Když přijde na přetřes role veřejnoprávních médií, mezi prvními požadavky obvykle zazní ze strany jejich podporovatelů, zaměstnanců a odpůrců pojem „vyváženosti“. Ten si pak v praxi obě česká veřejnoprávní média vykládají nejčastěji tak, že si musí plejádu centristů doplnit o několik více či méně bizarních mluvčích, nejspíš aby tím manifestovali správnost jistého názoru. Občas dojde k tomu, že bizarní host je pasován do role odborníka, hlásajícího správný a nezbytný názor. V diskuzích o školství to není nic neobvyklého.

Přesto je výrazný rozdíl, když někdo vydává své názory na podobu školství za nezbytnou a jedinou správnou cestu, jak to v médiích léta dělává třeba spolek EDUin, a když se za jeden z relevantních odborných názorů posluchačům předkládá destruktivní, ale o to zapálenější, koncept odmítání školství jako takového. Tento přístup je jistě akceptovatelný jako jeden z hlasů v rámci veřejné diskuze. Nicméně jeho hlasatelka se dopustila ve zmiňovaném pořadu nejednoho argumentačního faulu, manipulativního tvrzení či zjevné nepravdy, které by ji měly diskvalifikovat z množiny relevantních odborných závěrů.

Nebudu zde přirozeně polemizovat s každou větou, dovolím si však vybrat tři výroky paní Zdeňky Šíp Staňkové, které dle mého ilustrují problematičnost jejího přístupu a dílem i nepochopení smyslu školského vzdělávání jako takového.

A) Nepochopení role školy: V rámci takzvaného unschoolingu je škola redukována na místo, kde se předávají určité vědomosti, a to násilně a kolektivně. Propagátorka se sice pokouší obhájit skutečnost, že domácí vzdělávání neznamená menší počet sociálních kontaktů, a jistě v tom má pravdu. Zcela ale ignoruje, že škola je institucí socializující člověka nejen s těmi, s nimiž chce trávit volný čas, ale s určitým společenským průřezem, včetně osob, které si dobrovolně nezvolí (což není zdaleka jen učitel). Přitom po celý život je člověk konfrontován i s osobami, které mu na první pohled nemusí být sympatické. Kromě toho je součástí školského procesu socializace u výchova k určitému systému, řádu a autoritám. Zatímco naučit se třeba druhy zájmen může člověk v jakémkoliv věku, hodnotový a společenský žebříček se formuluje do jistého věku

B) Připisování „toxicity“ známkování pro mezilidské vztahy: Z pohledu paní Šíp Staňkové je „Prostředí, kde jedno dítě má z něčeho jedničku a druhé z toho samého trojku, a to první je tedy tím pádem nějak lepší, mi přijde toxické pro mezilidské vztahy. Ty jsou přece důležitější než vysvědčení.“ Pokud si někdo nedokáže představit, že mohou existovat vřelé mezilidské vztahy mezi lidmi s horšími a lepšími známkami, pak můžeme rovnou zabalit jakékoliv úsilí o společenskou rovnost, protože s tímto pojetím je nejefektivnějším kastovní systém. Člověk se musí divit, že generace lidí zvládla projít školním známkováním, a přitom nevytvářet segregační systém.

C) Popírání odlišnosti dětství: Celým vystoupením, jakož i další aktivitou paní Šíp Staňkové, se nese její slogan „Děti jsou taky lidi“, který má upozorňovat na existenci svébytných dětských práv. Obávám se ale, že dochází k velkému nepochopení. Ve zmíněném pořadu propagátorka říká „My máme v ústavě dokonce právo na vzdělávání, ale to právo na vzdělávání je možné uplatnit jen jako povinnost, a to povinnou školní docházkou. Což mi přijde […] kdyby nám ústava zaručovala právo na sex, a zároveň jsme měli povinnost ten sex provozovat jen v konkrétních místech s konkrétníma lidma podle toho, jak stát určí.“ Pominu teď, že stát i při absenci něčeho jako „právo na sex“ v konkrétních místech (třeba na dětském hřišti) či s konkrétními lidmi (třeba dětmi) celkem jasně předepisuje zákaz pohlavního styku. Ve své argumentaci se totiž paní Šíp Staňková dopouští ještě jednoho faulu, který není tak zřejmý vlivem použitého případu. Pod záštitou boje za určitá práva (při ignorování toho, že každé právo nese i nějakou povinnost) totiž vyžaduje, aby se k dětem přistupovalo jako k dospělým, což by reálně vedlo k nedozírným škodám. Právní konstrukce, založená na empirickém faktu, že dítě nejedná a nechová se jako dospělý, vznikla právě proto, aby děti chránila a umožnila jim zaujmout legitimní místo ve společnosti. Jeho předpokladem je i jistý standard funkční gramotnosti a zamezení nenapravitelným škodám.

    Přirozeně lze vůči celému rozhovoru vznášet ještě řadu poznámek, počínaje sarkasmem nad tím, když se paní Šíp Staňková diví, že dopoledne nejsou na hřištích děti, protože musí být ve škole, až po údiv nad tím, že ji moderátorka pořadu neklade téměř žádné otázky a nechává ji bez přerušení rozvíjet nejrůznější rétorické obrazy. Jistěže v kritice školského systému může mít i paní Šíp Staňková pravdu, ale recept, který předkládá, je pro plošné využití destruktivní. Školská výuka, která je v masovém měřítku výdobytkem posledních dvou století, přináší nemalé výhody, jejichž obětování abstraktním a podivným vizím nepřináší žádnou výhodu.

    Ale však tento komentář nebyl jen čistou kritikou, v závěru bych přidal jedno pozitivní východisko. Málokdo je dnes lepším obhájcem tradičního vzdělávání, než obhájci alternativních pedagogických konceptů jako je „unschooling“. Podpoře se konzervativním postojům občas dostane z nečekaných stran.

    Autor je historik. Text vyšel na stránkách Konzervativních novin, zveřejňujeme ho v rámci spolupráce.

    Zbytek textu je pro předplatitele
    sinfin.digital