KOMENTÁŘ VÍTA HAVELKY | Minulý rok ukázal, že Česká republika je schopna efektivně prosazovat své zájmy na evropské úrovni za předpokladu, že jasně definuje své cíle. Nadále ale rezignuje na ovlivňování velkých celoevropských debat a soustředí se jen na dílčí národní cíle. Zároveň platí, že dosáhla rozdílných výsledků v závislosti na tom, o jaký typ evropské politiky se jednalo.
Úspěchy v oblasti evropského rozpočtu a vnitřního trhu
Čeští vyjednavači slavili jednoznačně největší úspěch při vyjednávání o dlouholetém evropském rozpočtu pro roky 2021–2027. V zásadě se dá říct, že od Evropské unie dostali vše, co chtěli. Česká republika si sáhne na více peněz z kohezní politiky, než odpovídá síle její ekonomiky. Také bude moci používat evropské peníze flexibilněji než další členské státy a „dáreček“ v podobě 1,5 miliardy eur navíc ve Fondu soudržnosti jí pomůže financovat rozvoj infrastruktury.
Dařilo se především díky tomu, že Česko od začátku mělo jasně definované cíle, které se v průběhu zásadně neměnily a zároveň představovaly v celoevropském kontextu spíše marginálie. K úspěchu výrazně přispělo také to, že se Česko vědomě neúčastnilo debat na straně Polska a Maďarska o konfrontačních tématech, jako byla provázanost čerpání evropských peněz se stavem právního státu. Více „nábojů“ tak zbylo pro prosazování skutečných českých priorit.
V oblasti sociálních záležitostí se Čechům podařilo navázat na úspěch z vyjednávání o směrnici o vysílání pracovníků do zahraničí. Druhá část legislativního balíčku – regulace kamionové dopravy – byla schválena, přičemž zásadním způsobem nepoškodí české dopravce a ani nezavede zásadní bariéry na vnitřním trhu – něco, o co usiloval francouzský prezident Emmanuel Macron. Českým vyjednavačům se podařilo uspět, jelikož si opět jasně definovali cíle a zároveň vystupovali v roli ochránce svobody vnitřního trhu, tedy s argumentací, která je účinná.
Problémy v zahraniční a bezpečnostní politice
Na úspěchy v oblasti vnitřního trhu jsme ale příliš nenavázali v evropské zahraniční a bezpečnostní politice, kde se Česko zdálo být spíše pasivní. Zcela jistě se nedá mluvit o tom, že by ČR byla lídrem nebo silným hlasem.
Jako nejsilnější stopa se zdá být především podpora sankcí vůči režimu samozvaného běloruského prezidenta Lukašenka. Andrej Babiš a jeho vláda patřili mezi jedny z prvních podporujících tvrdý postup po zmanipulovaných prezidentských volbách. Jinak ale Česká republika nepřišla s žádnou zásadní iniciativou či výrazně vyprofilovaným názorem, který by ovlivnil celoevropský diskurz. Dokonce ani v naší tradiční prioritě, dalším rozšiřování Evropské unie na západní Balkán, nepřinesla česká snaha zásadní průlom.
Nejméně utěšená situace se pak zdá být v oblasti bezpečnostní politiky a projektů PESCO (Stálá strukturovaná spolupráce v obraně a bezpečnosti). Krátce po brexitu a za vlády vedené sociálními demokraty bylo Česko jedním z největších zastánců budování evropského obranného pilíře. Důvodem byl především strach z fragmentace EU a možnosti vzniku vícerychlostní Evropy. Nyní po téměř pěti letech původní nadšení vyprchalo a česká účast v projektech PESCO je spíše symbolická. Celkový dojem z pasivity napravuje pouze zisk postu ředitele Evropské obranné agentury pro Jiřího Šedivého.
Pasivita politické elity
Důvodem je především naprosto chybějící ambice ovlivňovat celoevropskou debatu. Málokdy se stane, že by čeští představitelé přišli s řešením, které je akceptovatelné pro zbytek EU a zároveň věnovali dostatek času jeho prosazení. Ostatně pasivita je hlavním znakem ministrů vlády Andreje Babiše. Na evropských tématech nemají příliš co získat, ale naopak mohou mnoho ztratit. Ministři se soustředí na „výbušná témata“, která už ale v době jejich veřejného propírání bývají v pokročilém stavu projednávání – tedy ve fázi, kdy už téměř nelze prosadit žádné invence. Důsledkem toho se česká unijní politika jeví značně reaktivně.
Jako dobrý příklad může sloužit zmíněná obranná spolupráce. V důsledku její relativní novosti, je možné přicházet s vlastními iniciativami. To ale Česká republika nedělá, jelikož se nejedná o prioritní téma, a tudíž pro premiéra a jeho hnutí ANO ani nepředstavuje problém hodný pozornosti, kterou Babiš a jeho ministři raději soustředí na domácí záležitosti. Proč by ministr vydaný napospas vůli premiéra riskoval svou kariéru „zbytečnou“ iniciativou?
Je pravdou, že nízký zájem o evropskou politiku byl vlastní téměř všem českým vládám od roku 2004, ale nikdy nedocházelo k takto strukturálnímu potlačování iniciativy ministrů a jednotlivých ministerstev. Platí, že pokud se chce Česká republika stát vlivnějším hráčem na evropské úrovni, je nutné se především začít zajímat o projednávanou evropskou politiku v její počáteční fázi a zároveň jasně definovat, co ČR od EU očekává. Zároveň je nutné, aby politici neměli strach přicházet s vlastní iniciativou a byli ochotni vstupovat do celoevropských debat. V opačném případě nám nezbývá nic jiného než reagovat na již předjednané dohody a tvářit se jako oběti zvůle ostatních členských států.
Autor je výzkumným pracovníkem Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM
Článek vychází z publikace EUROPEUM „Hodnocení české EU politiky v letech 2019/2020“, která je dostupná v angličtině zde.
