Předseda ČSSD Jan Hamáček může přijmout pouze takovou nabídku hnutí ANO, která bude mít aspoň teoretickou šanci na úspěch ve vnitrostranickém referendu. Pokud by v něm totiž prohrál, byl by to nejspíš začátek jeho konce v čele strany. I proto bude muset Andrej Babiš přitlačit. Otázka ovšem je, zda chápe nástrahy, kterým předseda sociálních demokratů čelí. ČSSD totiž není firma řízená bezmezně svým šéfem, nýbrž složitá a živá struktura s osobitou historií, identitou a hodnotovým ukotvením. Její členové mají mnohdy protichůdné zájmy a preference, které musí předseda vyvažovat a reprezentovat. V opačném případě si pod sebou začne řezat větev.
Naším neduhem je, že politiku až příliš personifikujeme. Přitom většina situací není produktem svobodné volby jednotlivých aktérů, nýbrž výsledkem dohod a strategií, které mají své systémové příčiny. Je tudíž vcelku irelevantní, jaký postup preferuje Jan Hamáček osobně – tedy pokud o něm nepřesvědčí většinu ve straně.
Něco podobného lze říct také na adresu politických stran – i jejich pozice má své systémové příčiny. „Politická strana se může umísťovat jen v té části stranicko-politického spektra, která není dostatečně silně obsazena, a může zaujmout jen takový prostor, jaký odpovídá jejím volebním výsledkům,“ praví klasická politologická poučka.
