Hra na politickou korektnost může poškodit velké herní tituly. Je na čase zakopat válečnou sekeru

Jiří Fuka

KOMENTÁŘ JIŘÍHO FUKY | Z původně celkem bohulibé myšlenky se politická korektnost zvrhla ve fenomén, který nezřídka ničí kariéry, zdraví i osobní životy těch, kteří se proviní proti jejím zásadám. Témata korektnosti už dokonce pronikají i do dlouho neutrálního herního průmyslu. 

Ruku na srdce, politická korektnost ve svých prvopočátcích nebyla úplně špatnou myšlenkou. Problém nastal v momentě, kdy se jí chopilo několik radikálů, kteří ji vyhnali do extrému. To totiž mělo za následek nepochopení a ještě radikálnější odmítání jejích principů v táboře konzervativněji smýšlejících lidí. Znovu se otevřely otázky rasismu, sexuální orientace a právo na určení vlastní identity. Na nich pochopitelně není nic špatného, ale pokud dochází k situaci, kdy někteří propagátoři přichází s myšlenkami diskriminace většiny, ba dokonce se zcela absurdní autodiskriminací, je to problém. Potom jde, spíš než o férovost a korektnost, o ideový masochismus, se kterým se většinová společnost smiřuje velmi těžko a je pro ni nepochopitelný.

Řešit dnes kolonialismus a jeho následky v Africe, Asii a Americe je holý nesmysl. Jistě, během koloniální éry samozřejmě docházelo ke strašným zvěrstvům na původních obyvatelích ze strany kolonizátorů, ale kdo má v dnešní moderní době tu moc změnit minulost? Následky kolonialismu a rasismus sice mají společná témata, jako je třeba migrace původních obyvatel do zemí kolonizátorů (například přesun Indů do Británie), ale dnes jsou přeci britští Indové plnohodnotnou součástí anglické společnosti, stejně tak lidé s kořeny v Barmě, Pakistánu a dalších jihovýchodních asijských zemích. Uspěli nejen jako podnikatelé, ale mnozí působí i jako politici. Obdobným příkladem mohou být Senegalci žijící již celé dekády ve Francii. Nést tedy myšlenku, že jsou euroamerické národy diskriminační vůči příslušníkům jiných národů či etnik, mi na základě těchto faktů přijde zcestné. Příležitost na úspěch a právo na život má v těchto zemích každý, jak se jí kdo chopí je už otázka osobní zodpovědnosti, schopností a míry zapojení se do místních společenských procesů.

Hodnoty člověka vyplývají z jeho zkušeností a pozorování světa kolem něj. Proto zde vždy budou lidé smýšlející liberálně, konzervativně, socialisticky... A s tím je třeba se smířit. Neexistuje ideologický (podotýkám nenásilný) způsob, který by byl schopen zcela vymýtit určitý směr myšlení lidí pocházejících z různých vrstev společnosti, s odlišným vzděláním, náboženským vyznáním, sexuální orientací a oněmi zkušenostmi. Chcete-li v takto kulturně a myšlenkově bohaté společnosti cokoliv prosadit, je nejlepším řešením demokratické hlasování – přičemž nejvíce záleží na tom, jak ideu, kterou chcete prosadit, představíte oponentům. Pokud z vašeho návrhu číší absurdita, naivita, či obyčejná nelogičnost, nemůžete se zlobit na ostatní, kteří vám v záměru zabránili. Byť by vás stejně smýšlející lidé a přátelé za váš návrh pochválili a hlasovali by pro vás, jsou tu i ti, kterým se vaše myšlenka nezamlouvá, a proto pro ni ruku nezvednou. Za neúspěch si můžete sami. Nedokázali jste totiž přesvědčit ostatní, že je váš plán výhodný pro všechny s výše zmíněnými osobnostními rysy.

Kámen úrazu politické korektnosti nespočívá jen v tom, jak je tato idea prezentována a jak je uváděna v platnost. Bolest způsobují i ti, kteří ji vidí i na místech, kde mnohdy není a nevědomky tak nahrávají lidem, kteří korektnost tvrdě prosazují. Abych dostál názvu tohoto článku, zmíním herní titul The Last of Us: Part 2. Hra slavila velké úspěchy na prosincových Game Awards 2020, ovšem co se týče hráčské komunity, vylezlo na povrch pár nelibých výroků, především k hlavní protagonistce – Ellie. V prvním dílu hry to nebylo zjevné, protože hrdinka příběhu byla teprve v pubertálním věku, ovšem v druhém díle se vyjevila její sexuální orientace a některým hráčům se nelíbilo, že je Ellie lesbička. Mnozí z nich toto rozhodnutí vývojářů označovali za rozrůstající se politickou korektnost napříč herním průmyslem a tak se daleko víc řešila Elliena orientace než příběh, který byl ve většině pasáží naprosto skvělý a měl hráče poučit, že cesta za pomstou, byť je jakkoliv oprávněná, vyvolá chuť po pomstě v někom jiném. Zpochybňováno bylo také vítězství hry ve většině anket právě na loňských Game Awards, právě z důvodů výše zmíněných. Každopádně po příběhové stránce, technickým zpracováním a přizpůsobením i pro barvoslepé hráče si titul Hra roku 2020 druhý díl The Last of Us nepochybně zasloužil.

V roce 2018 vyšlo dlouho očekávané RPG (role-playing game, chcete-li „hra na hrdiny“) Kingdom Come: Deliverance z dílny českého studia Warhorse pod vedením známého vývojáře Daniela Vávry. Hra se odehrává ve středních Čechách v roce 1403, v době, kdy byl český král Václav IV. v zajetí a moci nad českými zeměmi se pokoušel chopit jeho bratr Zikmund. Na hru netrpělivě čekalo mnoho natěšených hráčů a po vydání slavila velké úspěchy. Netrvalo to dlouho a brzy se Kingdom Come ocitlo pod vlnou kritiky. Vývojáři byli kritizováni kvůli tomu, že do své hry nezasadili žádné příslušníky jiného etnika, potažmo postavy s jinou barvou pleti. Situaci neulehčil ani fakt, že v tehdejších českých zemích se Afroameričané, Asiaté či příslušníci dalších kultur dle dostupných materiálů nevyskytovali, nebo to alespoň nemůžeme nijak doložit. Vývojáři se k tomu vyjádřili tak, že hra je postavena na základě historických událostí, které se prokazatelně v oné době odehrávaly a má odrážet tehdejší stav v českých zemích.

Kritice se ale nevyhýbají ani tak příběhové nenáročné hry, jako jsou tituly zasazené do období první nebo druhé světové války. Emoce vzbuzovali vojáci jiné barvy pleti, a to ve hrách Battlefield 1 (číslovka 1 odkazuje na první světovou válku, ve které se titul odehrává) a Battlefield 5, která se odehrává ve druhé světové válce. K tomu docházelo čistě z důvodu nevědomosti. Někteří se podivovali nad tím, jak mohli v amerických, britských a francouzských jednotkách bojovat Afroameričané. Odpověď je jednoduchá – americká armáda disponovala četou složenou čistě z Afroameričanů, která se jmenovala Harlem Hellfighters. Četa byla mnohými důstojníky velice ceněna díky dobrým výsledkům na bojišti. Obdobné čety byly zřízeny také v Británii a Francii.

Vývojáři série Battlefield, studio EA a DICE, se však dopustili drobného faulu právě v Battlefieldu 5. V jedné z kampaní si hráč zahraje vojáka sloužícího v senegalské četě spadající pod francouzskou armádu. I přes krušné začátky a odmítavé chování francouzských vojáků se nakonec senegalským jednotkám podaří odrazit útok německých vojáků a úspěšně postupovat v dalších v bitvách. Na konci kampaně je pak záběr na fotografii francouzských vojsk, ze které jsou ale senegalští bojovníci vymazáni. Smutný konec jednotek, které měly takové úspěchy, řeklo by se. Ovšem od EA a DICE to byl poněkud nešťastný krok vzhledem k tomu, že je dnes možné na internetu dohledat mnoho dobových fotografií, kde jsou zachyceni senegalští, kamerunští, ale také francouzští vojáci vedle sebe.

Jak jsem psal v úvodu, politická korektnost není zlá myšlenka, jen je špatně a radikálně prezentována a vývojářská studia, ale i ostatní obory kulturních a kreativních průmyslů, se tak dostávají pod tlak, který dopadá i na hráčskou komunitu. Je na čase se nad celou věcí minimálně zamyslet a začít pracovat na jejím rozřešení. Přestává to totiž být fér. Vůči všem.

sinfin.digital