Ukrajinská krize vytrhla NATO z letité iluze. Proč zvát do aliance ty, které ve skutečnosti nechceme bránit?

KOMENTÁŘ JANA KOFRONĚ | Poslední týdny sledujeme krizi na rusko-ukrajinských hranicích. Jedním z požadavků Moskvy je písemná záruka, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO. Státy aliance tento požadavek odmítají a trvají na tom, že se země členem svazku někdy v budoucnu stát může. Zároveň ale USA (a NATO) daly v různých okamžicích najevo, že Ukrajinu nebudou aktivně bránit s přímým nasazením vojenských sil. Tento rozpor je jednak nešťastný vzhledem k současné konfliktní situaci, ale zároveň odkrývá hlubší rovinu – ukazuje, jak mnozí západní politici vnímali mezinárodní politiku.

NATO je vojenská aliance. Jejím hlavním cílem je zvýšit bezpečnost či moc jejích členů. Jenže bezpečnost (a moc), je nedostatkovým zbožím na trhu mezinárodní politiky. Zisk jednoho obvykle znamená ztrátu druhého. A tak ten, proti němuž je vojenská aliance zaměřena, ji logicky bude považovat za hrozbu. Někdy půjde o hrozbu pro samotnou existenci, jindy bude aliance jako celek jen omezovat volnost jeho jednání vůči jednotlivým členským státům. Ať tak či onak, nečekejme, že ten, kvůli komu vstupujeme do aliance, bude nadšen.

NATO vzniklo v roce 1949 jako hráz proti SSSR. I po konci studené války – přinejmenším z pohledu nových členů – zůstalo nástrojem vyvažování Ruska. To je naprosto pochopitelné, protože bývalé komunistické státy měly a mají dobré důvody se Ruska obávat. Rusko je z našeho pohledu relativně blízko, je vojensky relativně silné a vzpomínky na sovětskou dominanci (nebo rovnou okupaci) mají stále silný negativní nádech.

Můžeme Rusku říkat, že se NATO nemusí bát, ale i kdyby nám Rusko věřilo pro daný moment, nikdy si nemůže být jisto, že situace bude stejná i za deset let. Moskva i proto bude další rozšiřování aliance vnímat přinejmenším jako zásah do oblastí, které považuje za své strategické předmostí. V horším případě bude rozšiřování považovat za neakceptovatelné riziko – riziko, kvůli kterému bude ochotná jít do války. Neříkám, že máme měnit naší politiku podle rozmarů Kremlu, ale zcela ignorovat jeho bezpečnostní obavy se nám vymstí.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • o tom, že z NATO může zbýt skořápka prázdných politických frází.
  • o tom, že je před námi dvojí fatální riziko.
  • o tom, jak padá iluze, že NATO může být nevojenskou aliancí.
sinfin.digital