Pokud chce Evropa dosáhnout uhlíkové neutrality v půlce století, musí akceptovat jadernou energii

KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | Evropa si dala za cíl dosáhnout uhlíkové neutrality v roce 2050. Abychom si uvědomili, jak zásadní změnu tento cíl představuje, připomeňme, že uhlíková neutralita znamená nulovou uhlíkovou stopu, tedy množství uvolněného uhlíku v procesu výroby všeho, co v Evropě spotřebujeme, musí být kompenzováno pohlcením stejného množství uhlíku buď přírodními nebo technologickými cestami.

V rámci systému Země je uhlíková neutralita pochopitelná a jednoznačná – a také jediná, která má skutečný význam a přímý dopad na vývoj klimatu. V rámci jednotlivých zemích či regionů už je uhlíkové účetnictví složitější. Nestačí spočítat, kolik uhlíku ta která země či region vyprodukuje a pohltí, ale musí se započítat i přeshraniční export a import, což není vůbec snadné. EU – tedy my všichni – importujeme mnohem více uhlíku než exportujeme, což nám cestu k uhlíkové neutralitě dále komplikuje. 

Zaměřme se ale na slona v místnosti, tam musí především směřovat veškeré úsilí: asi 90 % evropských emisí CO2 vzniká v důsledku spalování fosilních paliv – uhlí, ropy a ropných produktů a zemního plynu v energetice, dopravě, průmyslu, vytápění budov… Doplňme, že naprostou většinu fosilních paliv Evropa dováží, což zatěžuje její exportní bilanci a staví ji do nezáviděníhodné geostrategické situace. 

Do roku 2050 – tedy za 30 let – musíme tyto emise snížit prakticky na nulu. Z celkové spotřeby primární energie v Evropě představovaly fosilní zdroje 84 % v roce 1990 a 74 % v roce 2019. Podíl spotřeby nízkouhlíkových energií se za 30 let zvýšil jen o 10 procentních bodů z 16 % na 26 %, přestože posledních 20 let řada zemí v čele s Německem investovala stovky miliard eur do obnovitelných zdrojů energie, především elektřiny (hlavně větrné a solární elektrárny a výroba bioplynu). Navíc celková spotřeba primární energie klesla za stejné období o 7 %, což lze připsat vyšší efektivnosti využití energie, ale také deindustrializaci Evropy či omezení dodávek ropy v důsledku vysoké globální poptávky a limitované produkce. 

Podíváme-li se z jakých zdrojů pochází oněch 26 % spotřeby nízkouhlíkových energií, je situace následující:

  • jaderná energie 37.5 %
  • vodní energie 25.5 %
  • energie větru 18.6 %
  • sluneční energie 6.2 %
  • ostatní obnovitelné zdroje 12.2 %

Zdroje vodní energie jsou v Evropě prakticky vyčerpány a jejich další růst může být jen marginální. Jaderná energie má dnes rozhodující podíl na výrobě nízkouhlíkové elektřiny v Evropě. Řada evropských zemí tuto technologii ovládá, evropský jaderný průmysl stále ještě patří ke světové špičce. 

Jaderné jablko sváru

Vodní, jaderné, větrné a sluneční zdroje vyrábějí elektřinu, která dnes představuje jen necelých 20 % spotřeby primární energie v Evropě. Skutečným oříškem dekarbonizace bude snížení emisí v ostatních odvětvích (doprava, průmysl, vytápění, zemědělství), kde jsou zatím fosilní paliva zcela dominantní. Někde to půjde větší elektrifikací; to ovšem znamená, že elektřiny bude muset být víc a bude muset být čistá. Ambiciózní cíle, které si EU stanovila ve výrobě zeleného vodíku jakožto druhého klíčového energetického vektoru na cestě k uhlíkové neutralitě, budou vyžadovat další obrovské zdroje nízkouhlíkové elektřiny – asi 600 TWh do roku 2030 (skoro 20 % současné spotřeby EU) a mnohem víc v letech následujících.

Není divu, že vědecké a odborné organizace, kompetentní v otázkách klimatu a energie, dospívají k závěru, že jedinou možnou cestou k uhlíkové neutralitě je využití všech nízkouhlíkových zdrojů spolu s maximálním úsilím o lepší efektivnost využití energie. Tento evidentní závěr o nutnosti využití obnovitelných zdrojů spolu s jadernou energií je ale stále v řadě zemí EU i na půdě Evropské komise a Parlamentu politickým horkým bramborem a jaderná energie je jablkem sváru členských zemí EU a jejich lídrů.

Politici, média i mnohé ekologické organizace se často odvolávají na klimatickou vědu, ale přijmout jadernou energii jako jeden z nejúčinnějších nástrojů ke snižování emisí je pro ně stále politické a ideologické tabu.

sinfin.digital