Jak jsem přestal pirátit a naučil se platit i za to, co mají ostatní zadarmo

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Nevím, kdy se to stalo ostatním, ale na mě to přišlo někdy kolem třicítky. Pustil jsem počítač, zapnul Total Commander (tehdy ještě Windows Commander) a kliknul jsem, jako správný český uživatel té doby, na jedno z tlačítek 1, 2, 3, aby zmizelo hlášení o tom, že bych měl zaplatit. A zrovna ten den jsem měl nějakou rebelskou náladu, tak jsem si řekl, že najdu něco, čím způsobím, aby to fungovalo a neotravovalo…

A jak jsem tak lezl po těch pololegálních, až ilegálních zákoutích, tak mě najednou napadlo: Fakt? Fakt tohle musím podstupovat? A až vyjde nová verze, tak tohle všechno absolvuju znovu, nebo s touhle verzí budu nafurt?

Jen pro kontext: byl rok 2003 a já právě odešel ze zaměstnání, kde jsem dělal něco jako ajťáka. Mezi mé povinnosti patřilo, a to si nedělám legraci, vždycky každý měsíc obejít všechny kanceláře s čerstvým vydáním nějakého počítačového časopisu, tuším ComputerWorldu nebo Chipu, už si nepamatuju, kde byl na nějaké stránce kód na měsíční licenci pro antivir. A já obešel těch 20 kanceláří, v každé kanceláři jsem ten kód opsal do antiviru na všech počítačích, co tam byly – a tak si prosím pěkně firma s několika sty zaměstnanci, co působila v oblasti automotive a zdravotních pomůcek, zajišťovala aktualizaci antiviru.

O pár let později v jiné firmě, vývojářském studiu, jsem při nástupu dostal přístup na sdílený disk, kde byly všechny používané nástroje. Ve chvíli, kdy jsem narazil v adresáři „Databáze - Nástroje“ na dvojici souborů „DB Studio.zip“ a „DB Studio-crack.zip“, věděl jsem, že ve firmě bude něco špatně. A taky bylo, ale to je jiný příběh.

Každopádně já tehdy sednul, kliknul, zaplatil, pak přišel licenční klíč, a já měl program, který jsem používal denně (a dodneška používám), zaplacený. Ubylo mi jedno kliknutí.

Když jsem se o pár let později snažil kombinací různých updatů, cracků a zaříkání rozběhnout upirátěný Half-Life 2, vzpomněl jsem si na ten pocit ze zaplaceného Windows Commanderu, mávnul nad vším rukou, hru jsem koupil přes digitální distribuci Steam a za hodinu hrál.

Ten rozdíl byl naprosto zásadní. Nemusel jsem chodit do obchodu pro instalační CD nebo objednávat na e-shopu, čekat týden, než to pošta doručí, a pak to hodinu instalovat, zjistit, že chybí nějaké obskurní knihovny, hledat, jak to obejít… Bylo to velice pohodlné. Bylo to pohodlí, za které jsem si rád zaplatil.

Cyberpunk 2077 je další důkaz, že počítačové hry dávno nejsou infantilní

Jasně, vždycky máte volbu. Já takhle hlídal, až se na různých warezových serverech objeví aktuální vydání amerického časopisu Nuts&Volts. Měl jsem to zadarmo, ale trvalo to a někdy to dalo fakt práci. Pak jsem si zaplatil, a měl jsem ten časopis každý měsíc ve schránce.

Ani nebudu líčit, kolikrát jsem instaloval Windows XP a opisoval notoricky známý Product Code, co koloval snad po celé republice. Mockrát. Nebo ty různé aktivátory – půlka toho je zavirovaná, půlka nefunguje… Zkrátka nějak to přišlo a já si řekl, že tohle nemám zapotřebí. Že radši zaplatím, než abych se s tím zalamoval. Přišlo, jak by někdo mohl říct, uvědomění si ceny vlastního času.

Jakmile si uvědomíte cenu vlastního času, najednou zjistíte, že dělat dvě hodiny něco, co pořídíte za stokorunu, má smysl v jediném případě: pokud to máte jako koníček. Pak jsem se začal divit, že v jiné firmě seděli v sobotu a nacvakávali konektory na datové kabely, místo toho, aby těch pětadvacet kabelů koupili. Úspora byla asi tak tři koruny na kabel, zato s tím strávili spoustu času. Šéf se divil, že tam tu úsporu nevidím, já se divil, že on nevidí to neskutečné plýtvání časem a energií.

Když jsme před třemi lety spouštěli placený obsah v celostátním deníku, ptali se nás: „A jak to budete mít zajištěné? Jakou budete mít ochranu proti kopírování?“ Odpovídal jsem, že skoro žádnou. Stejně jako někteří prodejci e-knih používají prosté „ex libris“, kam vepíšou jméno majitele. Někteří online prodejci počítačových her taky nepoužívají skoro žádnou „protipirátskou“ ochranu. Protože přišli na jednoduché pravidlo: když bude nákup snadný a pohodlnější než hledání na warez fórech, tak spousta lidí prostě zaplatí.

„No a co když někdo bude každé ráno dělat kopie těch článků a dávat to někam na nějaký web, jak to máte ošetřené?“ No – nijak. Není potřeba to ošetřovat. Pokud někomu stojí za to hledat na podobných webech zkopírované texty článků, aby ušetřil tři koruny denně, tak ve svém nastavení není náš zákazník. On není ničí zákazník. Na druhou stranu pokud bude obsah pro něj dost dobrý, tak jednou projde stejným bodem zlomu a dá přednost pohodlí před „zadarmo“.

Jasně, můžete vymýšlet strašně důmyslné metody, jak uchránit digitální obsah před zkopírováním, ale vždycky padnete do pasti, kdy pro legitimního zákazníka bude používání zakoupeného obsahu nepohodlnější než použití pirátské kopie. Když jste si před pár lety koupili DVD s filmem, dostali jste na něm sadu nepřeskočitelných výstrah, co vám všechno ruka zákona provede, pokud film budete sdílet. Když jste si tentýž film stáhli, měli jste to bez opruzu. Platící zákazník měl tedy horší zážitek než ten, kdo si stáhnul kopii bůhvíodkud.

Dohody s Googlem a Facebookem už nestačí. EU vstupuje na „tenký led“ a zostřuje boj za ochranu demokracie

Řešení zase ukazují online videopůjčovny: platím si paušál a pustím si film, jaký chci, okamžitě a bez obtěžujících hloupých scének na téma „ukrást film, to je jako zmlátit invalidu nebo sebrat chudému dítěti zbytek chleba…“ Totéž platí i pro online audiotéky.

Pokud je cena přijatelná a nákup jednoduchý, lidé nakoupí. Ono se o lidech říká spousta ošklivých věcí, ale i když jsou někdy lidská rozhodnutí podivná, v zásadě platí, že lidé se většinou rozhodují ekonomicky a volí pro sebe nejvýhodnější způsob (i když máme každý jiná měřítka výhodnosti).

Prosím, přestaňme opakovat to klišé, jak v Česku nejsou lidé zvyklí platit a chtěli by všechno zadarmo. Není to pravda. Samozřejmě, sehnat levně, nebo dokonce zdarma, dobrou věc, to je fajn, ale lidi vědí, že nic není zadarmo. Zaplatí. Ano, jsou schopní se poprat o zlevněná kuřata a kvůli benzínu o korunu levnějšímu budou ochotni jet přes celé město a stát hodinu ve frontě, ačkoli to nedává smysl, ale neplatí, že chtějí všechno zadarmo, nebo ukrást.

Platit je normální, a dokonce pozoruju, že začíná být normální platit i za věci, za které platit nemusíte. Udělal jsem před lety takový nástroj pro docela úzkou skupinu uživatelů, a dal ho k používání zdarma. A brzy mi začali náhodní uživatelé posílat příspěvky. Většinou s komentářem „Díky, fajn věc…“

Proto věřím, že existuje docela jednoduchý recept. Totiž udělat placení snazší a výhodnější, než je hledání po internetech a pokřikování: „Hej, nemáte to někdo odemknuté? Můžete mi to poslat?“ Jinými slovy řečeno: neomezit se na to, že za peníze předáte zboží (a pro jistotu ho dovolíte užívat jen v liché dny, jen jednou denně, obalíte ho šesti kontrolami a opentlíte ho brbláním, jak to musí být a jinak to nejde, protože jsou lidi hrozní lumpové, co nechtějí platit), ale poskytnout servis!

Ne, v Česku nemáme problémy s ochotou platit. Tady máme problémy se schopností poskytnout servis.

SDÍLET
sinfin.digital