KOMENTÁŘ VOJTĚCHA BEDNÁŘE | Společnost v Česku, ale i jinde v Evropě, stojí před jedním z největších rizik za několik posledních desetiletí; rizikem nárůstu extremismu, který by vyústil v sociální revoluci. Chceme-li si uchovat styl života a také růst, musíme tomuto riziku zabránit.
Někdy před rokem 2020, tedy ještě před rozšířením koronaviru, se začalo v relevantních kruzích hovořit o nebezpečí příchodu krize. S ohledem na to, že ekonomika (i společnost) je cyklická, a na to, že doba růstu trvala již dlouho, se nebylo čemu divit. Otázkou bylo, co krizi způsobí.
Dnes již víme, co způsobila pandemie. A protože znamenala velký nárůst spotřeby veřejných rozpočtů a tím i zadlužení, potenciálně prohloubila ekonomické „dno“, na které můžeme dopadnout. Ruská válka na Ukrajině pak naplno ukazuje, jak ve vzájemně propojeném světě mohou být dějinnou událostí postiženy i ty části, které se jí nijak přímo neúčastní, které jsou tisíce kilometrů daleko, a jak diferenciace a redistribuce z center na periferie dělá zranitelné i ty části průmyslu a ekonomiky, o nichž jsme si mysleli, že jsou „naše“.
Jezdec apokalypsy ale nikdy není sám, a tak po Moru a Válce přichází Hlad. Politici a ekonomové – a to napříč názorovým spektrem – se v posledních týdnech obdivuhodně shodnou na tom, že v důsledku poklesu ekonomického růstu, vysoké inflace a nejistoty zchudneme. Podávají to jako zdánlivě samozřejmý fakt.
Z pohledu sociologa je ale třeba dodat něco, co jim tuto samozřejmost, s níž k věci přistupují, patrně podstatným způsobem naruší: dalším jezdcem totiž – v rozporu s Janovým zjevením – není Smrt, ale Revoluce a nové rozdání společenských karet.
To se nám nemůže stát…
Víte, co má společného předválečné Německo, Ludvíkovská Francie a mnoho dalších? Přesvědčení, že všechny těžkosti jsme schopni překonat klidně a spořádaně, protože jsme „civilizovaní“. Lidské chování se ale nemění, jedinou proměnnou je úroveň technických a komunikačních prostředků.
