Januš: Mnichov nebyla zrada, přiznejme si to. Jako Beneše přehodnotíme i Chamberlaina | info.cz

Články odjinud

Januš: Mnichov nebyla zrada, přiznejme si to. Jako Beneše přehodnotíme i Chamberlaina

KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Mnichovská konference, spojená s okřídleným o nás, bez nás, slouží také jako příklad dokonalého rozporu mezi kolektivním vědomím či historickou pamětí a skutečnými dějinami tak, jak je popisují odborníci. Historici Mnichov nepovažují za zradu, jednoznačně konstatoval například ředitel Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ivan Šedivý a připomněl, že k něčemu takovému spěly události od 20. let a ostatní státy hájily samy sebe. Právě bezprecedentnost tehdejší doby a to, že Velká Británie a Francie vybíraly jen méně špatnou ze všech špatných možností, bychom si konečně měli přestát bát přiznat. Třeba u příležitosti toho, že Mnichovská konference proběhla už před 81 lety.

Zmíněná slova profesora Šedivého, který mimochodem dostal tento týden stříbrnou pamětní medaili Univerzity Karlovy za celoživotní přínos českým dějinám, zazněla loni na diskusi Národní tragédie. Ivan Šedivý tehdy připomněl výzkumy věnující se historické paměti, z nichž Mnichov vychází jako jeden z nejtragičtějších okamžiků českých dějin. Mezi historiky a veřejným vědomím jsou tak podle něj rozevřené nůžky jako nikdy dříve. Odborníci totiž stále razantněji tehdejší události přehodnocují.

Mnichov 38Mnichov 38autor: INFO.CZ

Začněme tak Mnichov konečně rozebírat i z jiné perspektivy a donekonečna neřešit, zda jsme se měli, či neměli bránit, shodují se v poslední době historici. Například podle Šedivého bychom měli rozbít příběh zrady a přestat se na celou věc dívat jen v národním kontextu, nutné je uvědomit si také nároky dalších států, stejně jako další horizont událostí. Můžeme v této souvislosti třeba rozebírat, jak se má chovat malý stát, aby obhájil své zájmy, říkal loni ředitel Ústavu českých dějin.

O co všechno šlo Britům?

Lze také otevřít britskou perspektivu, z níž se jasně vynořuje příběh státu, který možná ani neměl vzniknout, navrhl pak Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Právě tato perspektiva je nyní i v českém prostředí dostupnější. Pokud už nečtete historická pojednání, sáhněte alespoň po románu Roberta Harrise Mnichov, který vyšel letos v nakladatelství Euromedia Group v českém překladu Dany Krejčové. Odbýt ho jen tím, že jde o krásnou literaturu nejde, vznikl na základě archivních a historických výzkumů. A události, které vyvrcholily před více než 80 lety, řeší vysloveně britským pohledem. Ukazuje složitost a souvislosti jakéhokoliv kroku a dobře připomíná i to, co máme v relativně klidném 21. století ze svých obýváků tendenci podceňovat.

Mnichov 38Mnichov 38autor: INFO.CZ

Od první světové války tehdy uplynulo ani ne 20 let, téměř každá britská rodina jí byla nějak poznamenaná, ženy často přišly o své muže, děti o otce. Tehdejší britský premiér Neville Chamberlain - jehož životní příběh se stále z českého pohledu zplošťuje právě na jeho účast na mnichovské konferenci a následná slova Winstona Churchilla o tom, že Británie vybírala mezi válkou a ostudou, vybrala si ostudu a bude mít válku - chtěl udržet mír, nebo možná ještě lépe řečeno odsunout válku na později, prakticky za každou cenu.

Bál se, že další boje by Britové neunesli, že by je odrovnaly už psychicky. Navíc věděl, že Československo nemá šanci vojensky uhájit, Británie ještě nebyla tou dobou na válku dostatečně vyzbrojená. A Československo bylo v tehdejší podobě neudržitelné. Všechno to bylo ale ještě daleko složitější a mnichovskou konferenci můžeme rozebírat i jako náročnou diplomatickou hru, plnou psychologického přetahování.

Velká Británie se jistě, měřeno pravidly dokonalého světa, nezachovala správně. Mezinárodní právo a své závazky měla držet ještě pevněji. Ale Evropa konce třicátých let byla vším možným, jen ne dokonalým světem. Stála ještě před větší a ničivější apokalypsou než byla ta, kterou si prožila ani ne o 20 let dříve. A máme-li posuzovat historickou roli kohokoliv opravdu objektivně, nesmíme právě před těmito faktory zavírat oči. Stejně jako si už dost z nás uvědomuje, že role Edvarda Beneše a jeho rozhodování bylo složitější, než to na první pohled vypadá, bylo tomu tak i u Chamberlaina.

Tak o tom všem teď přemýšlejme a nehleďme u toho jen na sebe samé.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud