KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Po každé demonstraci na Václavském náměstí se nejen v médiích rozpoutají debaty, zda bychom měli s demonstrujícími jednat, brát je vážně a zda představují někoho, kdo nabízí řešení. Tato debata není vůbec nová, odehrává se prakticky pokaždé, když se dějiny lámou. Špatná zpráva je, že ne vždy vše směřuje k lepšímu. Dobrá zpráva je, že takových situací má lidstvo za sebou tolik, že má dostatek pramenů, aby se jednou provždy poučilo.
Česko není výjimkou, stačí si přečíst Bílou nemoc od Karla Čapka nebo jeho články v časopise Přítomnost, a zejména pak ten z 21. září 1938. Pro zájemce doporučuji sborník Čapkových prací z roku 1938, který nese název Tichý hlas.
Čapek slouží jako memento někoho, koho v podstatě uštval vlastní národ. Národ, který se snažil sjednocovat, vytrvale mu nastavoval zrcadlo, byl k němu kritický, ale přesto na něj nikdy nezanevřel. „Nevěřte ve zlo, i když se zdá sklízet dočasné úspěchy. Dožijeme se toho, věřte, dožijeme se toho, že se navěky zhroutí babylón lží a násilí, kolo dějin se nedá zastavit, celé lidstvo nezhrubne ani nezhloupne,“ napsal Čapek. Můžeme to brát jako připomínku, že bojovat za svobodnou společnost má smysl.
Kdo tedy jsou lidé, kteří přišli na Václavské náměstí a kterým nepřijde divné zpívat českou hymnu s bývalým členem neonacistické kapely uctívajícím postavy, které se snažily český národ vyhladit?
