Koštoval: Spojenecké vztahy USA s Evropany nejsou samozřejmostí

Daniel Koštoval

08. 07. 2020 • 09:00

KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Dnes jsme zvyklí na bezprecedentní úroveň zajištění bezpečnosti díky stálému spojeneckému svazku s USA. Vznikem NATO v roce 1949 byl zajištěn nejdelší mír v Evropě – až dodnes. Transatlantická vazba, jak o spojenectví mluví Evropané, však není samozřejmostí. Spojené státy mohou jít svou cestou a stejně tak mohou chtít rozchod s USA představitelé států EU. Pro nás by to byla kardinální změna a do značné míry návrat do situace před druhou světovou válkou.  

Proč a jak se stálé americko-evropské spojenectví zrodilo

Dnešní situace se zrodila ze strašlivé zkušenosti druhé světové války. Další příčinou byla rozbitá Evropa neschopná samostatného ekonomického oživení a vojenské obrany tváří v tvář hrozbě komunistické invaze v letech 1947-48. Byli to samotní Evropané – Britové, Francouzi, Holanďané, Belgičané a další – kteří pochopili, že je čas na jednotu a společný postup s USA. Věděli, že potřebují ekonomickou a vojenskou pomoc.

Paradoxně ke stejnému závěru dospěli v r. 1947-48 i klíčové osoby v administrativě prezidenta Trumana (33. prezident USA – 1945-1953). Příčinou byla zoufalá ekonomická situace v Evropě zvýrazněná těžkou zimou 1946/47, sovětská agresivita projevená pučem v Československu v únoru 1948 a blokádou Berlína později v témže roce. Evropa a zejména Německo s Berlínem bylo hlavním „bojištěm“ ve vzniklé studené válce.

V USA to znamenalo „revoluci“ – ostrý rozchod s minulostí. Do té doby Spojené státy praktikovaly politiku izolacionismu vůči Evropanům. Cílené abstenování z evropských politických a vojenských hrátek poprvé zformuloval George Washington v r. 1706. Tato politika pak byla opakovaně potvrzována.

Američané – demokraté u moci i republikáni v opozici – měli vůči Evropanům vzhledem ke zkušenostem nedůvěru a kladli si podmínky. Chtěli u nich vidět ostrý rozchod s politickou minulostí nejednoty, nespolupráce a vzájemného konfliktního přetahování se. Přestože toto Evropané pod vedením Britů a Francouzů demonstrovali a došlo k uzavření Bruselského paktu v březnu 1948, řada amerických politických elit stále podezřívala Evropany ze snahy USA přelstít a zneužít. To se projevilo i ve vyjednávání textu klíčového článku 5 o kolektivní obraně, kde USA z pohledu Evropanů lavírovaly, jak moc má být vojenská pomoc automatická. Sovětská hrozba však byla intenzivní a nutnost spolupracovat bezalternativní – Severoatlantická smlouva byla uzavřena v dubnu 1949. NATO pomohlo vytvořit klid a mír k ekonomické obnově Evropy založené na americké ekonomické pomoci pod titulkem Marshallův plán, který byl zahájen v roce 1947.

Dnes je situace výrazně jiná – společná budoucnost není samozřejmá

Přemýšlíme-li dnes o budoucnosti vztahů Severoameričanů s Evropany, musíme si připomenout jejich základy. Evropa byla těžištěm supervelmocenského střetu mezi SSSR a USA, Evropané mimo sovětskou zónu vlivu nechtěli být pohlceni komunismem. Američané vyžadovali po Evropanech jednotu a ekonomicko-vojenské úsilí, které vyústí ve spravedlivé sdílení nákladů na obranu. Evropané naopak chtěli po Američanech ekonomickou a vojenskou pomoc kvůli ohromné sovětské armádě. Nespokojenost s výkony Evropanů byla v USA od samotného počátku NATO. Dobře to je shrnuto např. v knize „NATO and the United States“ od Lawrence S. Kaplana. Speciálně poměry v americké administrativě výborně popisuje kniha „The Wise Men“ od Waltera Isaacsona a Evana Thomase.

Prezident Trump podrobuje evropské spojence ostré kritice. Prezentuje, co již prezidenti Obama a Bush jr. – nespokojenost se sdílením obranného břemene Evropany. Bolton ve své knize „The Room Where It Happened“ píše o Evropanech, že se chovají, jako by nastal konec historie (tedy už nikdy žádná válka). Trump však přinesl rétoricky novou kvalitu – začal říkat, že USA jsou Evropany podvedeny a okradeny. V tomto ohledu je to slovník, který má blízko ke staletým pocitům vůči Evropanům do roku 1947. Trump pak evropské lídry navíc ještě osobně uráží.  

Evropa dnes není primárním geostrategickým těžištěm, stala se až po Pacifiku vedlejším dvorkem. Americká bezpečnostní strategie jasně říká, že hlavní hrozbou je velmocenské soupeření, respektive Čína a pak Rusko, jež usilují o změnu poměrů v jejich mocenský prospěch. V případě Ruska pak jde o regionální agresivitu, prozatím, na severu mj. v oblasti Barentsova moře, v Baltském regionu a v regionu Černého moře. Proto je logické přesunout americké síly z Německa blíže k této Ruskem testované hranici.

Evropané již nežádají americkou pomoc, řada z nich je dokonce minimálně stejně bohatá jako Američané. Řada z nich pak politicky „netouží“ ani po americké přítomnosti – až na výjimky jako Polsko. V řadě zemí Evropy roste naopak anti-amerikanismus, zejména v Německu. Francouzi, kteří mají ambici EU (a Evropany v širším slova smyslu) vést, dokonce prezentují vizi samostatného evropského mocenského postupu v globální hře – psal jsem o tom ZDE. To je vize již aktivního odpojení se od USA.  

Pokud Trump zvítězí v příštích prezidentských volbách, může dojít i na obchodní válku s Evropany. Pokud zvítězí demokrat Joe Biden, bude se chtít vrátit k severoatlantickému spojenectví, jak fungovalo před Trumpem. Díky novým geostrategickým poměrům a politickým náladám v USA i v Evropě však nebude moci prostě jen přehodit výhybku zpět na proaktivní a vůči evropským spojencům pozitivní, otevřenou a shovívavou politiku. Už jen proto, že americké bezpečnostně-zahraničněpolitické debatě dnes dominují realisté. Ti zatím nechtějí demontáž NATO a návrat k původnímu izolacionismu, ale zároveň se na svět dívají neidealistickými americkými zájmy. A v nich není místo pro udržování vztahů a mechanismů, které nijak nepřispívají k jejich hájení a prosazování. Velká část amerických voličů vidí především své problémy a zájmy. Bude záležet, jak budou Evropané ochotni pomoci USA s Čínou (viz. summit NATO v Londýně)

V této situaci Putin nadále pokračuje ve snahách rozbít NATO a EU. Rusku by se velmi hodilo rozpojení spojenectví mezi USA a Evropany. A ideálně i rozbití evropské jednoty v rámci EU. Nepřekvapivě proto ruský prezident navrhuje uskutečnění summitu pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN – aby se sešli a „spolu“, ale vlastně každý sám za sebe řídili svět bez ohledu na ostatní. Jasné postavení USA proti Evropanům a Francie a Velké Británie proti ostatním v Evropě.

Pro ČR by odchod USA z Evropy a rozpojení americko-evropské aliance znamenal návrat do geopolitických poměrů před 2. světovou válkou. Jednota EU a rozvíjení americko-evropské aliance jsou nejzásadnější výzvy a úkoly pro českou zahraniční politiku. Nejsou malé úkoly a nejsou malé země – jen neschopné.  

SDÍLET