Kovář: Shoď sochu, zakaž film a tohle už nikdy neříkej!

Martin Kovář

14. 06. 2020 • 21:26

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Mezinárodní vlna obrazoborectví a bláznivého devastování soch dorazila ve čtvrtek bez velkého překvapení i do Česka, když byl poničen pomník Winstona Churchilla v Praze. Objevil se na něm nápis „byl rasista“ a heslo „Black Lives Matter“ odkazující na vlnu protestů, které hýbou především Spojenými státy poté, co při neadekvátním policejním zákroku zemřel Afroameričan George Floyd.

To, co se následně strhlo, je dobře známo: v amerických městech spolu s protesty vzplanuly rasové nepokoje, které se zvrhly i v rabování a pouliční násilí, největší od konce šedesátých let minulého století, kdy byla Amerika „vážně nemocná“ v důsledku složitého procesu desegregace „černobílé společnosti“, odporu vůči válce ve Vietnamu a hnutí „květinových dětí“. Současnou situaci zkomplikoval fakt, že se v souvislosti s pandemií koronaviru propadla ekonomika a strmě vzrostla nezaměstnanost. A v neposlední řadě se na realitě podepisuje skutečnost, že USA, rozdělené jako už dlouho ne, směřují k podzimním volbám, v nichž se republikánský prezident Donald Trump střetne s demokratem Joe Bidenem.

Jedním z nejviditelnějších důsledků výše zmíněných nepokojů jsou pokračující útoky na pomníky a sochy významných osobností minulosti, obviňovaných většinou z rasismu. Ve Virginii byla shozena do vody socha Kryštofa Kolumba, objevitele Ameriky pro Evropany z konce 15. století, v Bostonu pak janovskému mořeplavci někdo „usekl hlav“ a černošská aktivistka z Richmondu Chelsea Higgsová Wiseová se na jeho adresu vyjádřila, že „je třeba začít tam, kde všechno začalo“; krátce poté se na podstavci Kolumbovy sochy objevil nápis, že „představuje genocidu“. A je to!

Snad ještě idiotštěji (odpusťte mi expresivní výraz, ale je zkrátka výstižný) než vandalové, kteří zničili Kolumbovy sochy, se zachovala šéfka Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, osmdesátiletá demokratka Nancy Patricia Pelosiová, která si najednou, po třiatřiceti letech strávených ve sněmovně, díky zabití recidivisty George Floyda „uvědomila“, jak moc ji urážejí sochy představitelů Konfederace a vojáků z občanské války (1861–1865) na Kapitolu, a proto pryč s nimi! Ještě aby tak připomínaly staré časy, tu jinou, zavrženíhodnou Ameriku! Skoro bych řekl, že se strachy chvěje i George Washington (1732–1799), první americký prezident a také, pozor, plantážník z Virginie, pro něhož pracovali mimo jiné i černí otroci. 

Obrazoborectví se logicky neomezilo jen na Spojené státy. Podobná vlna politicky korektní idiocie se objevila i ve Velké Británii. Zatím neznámí vandalové zde – podobně jako v Praze – znectili sochu Winstona Churchilla na Parlamentním náměstí v Londýně, kde se musela ze svého místa poroučet i socha skotského loďaře Roberta Miligana (1746–1809), mimo jiné obchodníka s otroky; v Bristolu dav pro změnu strhl z téhož důvodu sochu Edwarda Colstona (1636–1721); vedení liverpoolské univerzity oznámilo, že přejmenuje jednu ze svých budov, pojmenovanou po čtyřnásobném premiérovi Williamovi Ewartu Gladstoneovi (1809–1898), jehož rodina vlastnila plantáže v Karibiku; a na řadě jsou dost možná sochy Cecila Rhodese v Oxfordu (1853–1902), alžbětinského námořníka a piráta Francise Drakea (1540–1596) a desítky dalších. V Belgii to s ohledem na její koloniální minulost prozatím odnesli králové Leopold II. (1835–1909) a Baudouin I. (1930–1993); smráká se i nad amsterodamským Černým Petrem, který u příležitosti prosincového svátku tradičně doprovází svého druha Mikuláše; němečtí Zelení chtějí z ústavy Spolkové republiky odstranit slovo „rasa“ a nahradit je slovy „etnický původ“.

Aby toho nebylo málo, prohlásil mluvčí společnosti HBO, že „film Jih proti Severu je produktem své doby a zobrazuje některé etnické a rasové předsudky, které bohužel byly běžnou součástí americké společnosti. Takové zobrazení bylo nevhodné tehdy a je nevhodné i dnes, a my jsme přesvědčeni o tom, že by bylo nezodpovědné, kdybychom tento titul ponechali v naší databázi bez uvedení kontextu a vysvětlení.“ Jeden z nejslavnějších hollywoodských „bijáků“, u jehož sledování nikdo příčetný nepochybuje o tom, že jeho prezentace „starého amerického Jihu“ je, jak to jen říct, poněkud idealizovaná, tak bude u HBO ke shlédnutí pouze s „vysvětlujícím komentářem“. V této souvislosti si nelze nevzpomenout na vysílání Třiceti případů majora Zemana v České televizi, jemuž předcházela či po němž následovala diskuse několika nesmírně vážně se tvářících odborníků, kteří vysvětlovali „tupým divákům“, z nichž mnozí komunistickou éru sami zažili, že je to primárně bolševická propaganda a jak to bylo doopravdy.

Abychom ale nezůstávali pouze ve Spojených státech amerických, na Britských ostrovech skončilo ze stejného důvodu vysílání oblíbeného televizního seriálu Malá Velká Británie, také ono je pro dnešní dobu „nevhodné“, možná dokonce zavrženíhodné, zejména kvůli stereotypům, jakými zobrazuje „nebílé Brity“; představitelé některých rolí dokonce patřičně káli a prohlásili, že dnes by své postavy pojali jinak. Vydavatel sběratelské karetní hry Magic: the Gathering, společnost Wizards, vydal pro změnu prohlášení, že ze svých archivů stahuje ty kartičky, který shledává za rasistické a zakazuje (!) jejich užití v turnajích…

Výše popsaná hysterie by se mohla zdát směšná, kdyby ve svém důsledku nebyla nebezpečná. Radikální aktivisté všeho druhu a spolu s nimi mnozí tzv. liberální či progresivističtí politikové a další veřejní aktéři (jak je nazveme, je vlastně jedno, v každém případě politicky, genderově i jinak korektní), nám kromě svého přesvědčení, že právě oni nejlépe vědí, jak by měl vypadat svět, dokazují ještě jedno, a sice jak jsou naivní (v lepším případě), nebo prostě hloupí: pokud se totiž nedokáží vyrovnat s vlastní historií, s tím, jaká jejich země byla, jací lidé v ní žili, jak tehdy nazírali svět atd., jiným způsobem, než že ji budou popírat a že budou ničit symboly, které k ní, ať chtějí, či nechtějí, neodmyslitelně patří, nelze je nazvat jinak. 

Stejně tak nelze nazvat jinak než naivkou, hlupákem či exaltovaným exhibicionistou toho, kdo se domnívá, že k vyřešení dlouhodobě nesmírně složité a v řadě ohledů znepokojivé rasové situace nejen ve Spojených státech amerických (zastřelení dalšího černocha, sedmadvacetiletého Raysharda Brookse policistou, tentokrát v Atlantě ve státě Georgia, situaci dále vyostřilo), napomůže tím, že, je-li běloch či běloška, poklekne před černým spoluobčanem a bude ho prosit o odpuštění za něco, co neudělal, fakticky jen kvůli tomu, že má odlišnou barvu kůže. Moc by mě zajímalo, co by na to řekl Martin Luther King, Jr. (1920–1968), jehož mají dnešní aktivisté všeho druhu plná ústa. Myslím, že by se dost divili.

Jak to nakonec dopadne? Povede to všechno k tomu, že budeme – v lepším případě – ukládat sochy nepohodlných mužů (a brzy možná i žen, například bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová se vysloveně nabízí, vždyť se přátelila s takovým „darebákem“, jako byl chilský generál a politik Augusto Pinochet) do depozitářů, v horším případě je budeme házet do řek, stínat jim hlavy a rozbíjet je na padrť, stahovat filmy z filmoték a z prodeje a knihy z knihoven? Jinými slovy, budeme dělat to, co dělali například komunisté v Československu v padesátých a sedmdesátých letech minulého století? Anebo budeme jednou, až k tomu situace dospěje, „závadné knihy“ rovnou pálit jako nacisté, jen, přirozeně, s vysvětlením, proč to tenkrát bylo špatně a proč je to dnes dobře? Až takhle daleko to necháme dojít?

Pokud se domníváte, že přeháním, mýlíte se. S jídlem roste chuť a appeasement je ten nejhorší způsob, jak jakékoli agresi čelit, o tom jsme se v historii poučili už několikrát. Aktivisté všeho druhu, ve skutečnosti nepříliš početní, ale často hlasití a většinou dobře organizovaní, budou útočit, krok za krokem, dál. Po sochách „zavrženíhodných osobností“, „nepřijatelných filmech“ a „špatných knihách“ z minulosti dojde, vlastně už dochází na to, že nebudeme smět říkat a psát, co si myslíme, pokud se to zdivočelým progresivistům nebude líbit. Nedávný případ z The New York Times, kde si zaměstnanci vynutili odstoupení šéfa komentátorů Jamese Benneta, který umožnil zveřejnění textu senátora za Republikánskou stranu Toma Cottona, který volal po zapojení armády k potlačení nepokojů a rabování, a jeho článek byl proto označen za „fašistický“, je toho důkazem. A je to jen jeden případ z mnoha.

Na závěr se ještě vraťme do Prahy, k Winstonu Churchillovi. Jak napsal v reakci na vandalský útok můj kamarád Michal: „Nebýt Churchilla a jeho We Shall Never Surrender, Hitler by to v kontinentální Evropě řešil určitě liberálněji…“. V jeho statusu ze sociálních sítí je samozřejmě kus nadsázky, v zásadě má ale pravdu, stejně jako ji má britský premiér Boris Johnson, který na sociálních sítích rozhodně odsoudil podobný útok na Churchillovu sochu v Londýně. 

Sir Winston byl, zcela přirozeně, dítětem své doby, své země, své společenské vrstvy a svého vychování včetně svých představ o světě a svých předsudků, tak jako každý z nás. Ve vysoké politice se navíc dopustil řady větších i menších chyb, tak jako každý, kdo něco dělá; jenom věční chytráci a kritikové, kteří sami nikdy nic pořádného nedokázali, se chyb nedopouštějí. Jedno ale Churchillovi nemohou ani oni upřít: když bylo Evropě nejhůř v jejích moderních dějinách, když padala na kolena pod tlakem nacistů, když se i mnozí západní politikové lísali k Führerovi a byli ochotni podepsat s Třetí říší separátní mír, byl Churchill jako ministerský předseda naprosto nezlomný a neoblomný. „Nikdy se nevzdáme a budeme bojovat na moři, ve vzduchu, na souši, na plážích, na horách, i v ulicích našich měst, dokud Vás neudoláme…“ – právě tahle jeho slova, právě toto jeho odhodlání bylo prvním, zásadním krokem k porážce nacismu a fašismu a k lepší budoucnosti světa. Plivnout na něj pod rouškou tmy může jen bezpříkladný hlupák, který nejen že toho ví málo o historii, ale který navíc, třebaže je přesvědčen o opaku, ani v nejmenším nerozumí naší složité současnosti.

 

SDÍLET