Kovář: Joe Biden – starý unavený muž, který chce být americkým prezidentem

Martin Kovář

12. 06. 2020 • 09:00

Jednou za čas se stane, že Američané nezvolí úřadujícího prezidenta do druhého volebního období, protože udělá nějakou osudovou chybu, nebo je pro něj politická situace v zemi z různých důvodů tak nepříznivá, že aniž by fatálně chyboval, nemá u voličů šanci. Právě proto byl v roce 1932 zvolen hlavou státu Franklin Delano Roosevelt (na místo Herberta Hoovera, který nezvládl velkou hospodářskou krizi), proto v roce 1976 uspěl Jimmy Carter (v neprospěch Geralda Forda, jemuž voliči nezapomněli, že omilostnil svého předchůdce Richarda Nixona), proto v roce 1980 smetl Ronald Reagan nevýrazného Cartera a proto roku 1992 triumfoval Bill Clinton (na úkor George Bushe staršího, jenž si odcizil část republikánských voličů a navíc nedokázal čelit Clintonovu charismatu). Letos se snaží Donalda Trumpa „sestřelit“ bývalý Obamův viceprezident Joe Biden.

Ještě na počátku letošního roku jsem psal o tom, že se naděje demokratů včetně Bidena limitně blíží nule. Koronavirová krize, kterou prezident Trump podle většiny komentátorů příliš (nebo rovnou zcela) nezvládl, s ní související dramatický pokles ekonomiky, prudký růst nezaměstnanosti a také současné rasové a sociální nepokoje ale situaci změnily. „Starý unavený Joe“ (jak Bidena v duchu Trumpovy narážky překřtila některá média), jenž během kampaně občas působí, jako by ho příliš nezajímala, a jenž v primárkách dominoval zejména kvůli faktické nevolitelnosti ostatních kandidátů včetně „socialistického veterána“ Bernieho Sanderse, najednou cítí, že má šanci. Pokud se hospodářství přes léto nezmátoří a nezačne-li klesat počet nezaměstnaných, budou jeho naděje nadále růst a listopadový výsledek bude jen těžko předvídatelný.

Kdo vlastně Joe Biden, jenž se místo zaslouženého důchodu „na stará kolena“ pere o prezidentský úřad, vlastně je? Jaký je jeho politický životopis a jakou stopu po sobě v americké politice doposud zanechal? Narodil se – jako Joseph Robinette Biden, Jr. – v listopadu 1942 v pensylvánském městě Scranton ve středostavovské rodině, která čas od času zápasila s finančními těžkostmi; po přestěhování do Delawaru se ale otci začalo dařit v obchodě s automobily, takže Joe prožil celkem pohodové dětství a mládí, završené studiem historie a politologie na Delawarské univerzitě v Newarku a poté studiemi práv na Syrakuské univerzitě ve státě New York.

Politickou kariéru začal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako umírněný demokrat, třebaže o něj projevili zájem i republikáni. Zatímco jeho vítězství ve volbách do okresní rady v New Castlu v roce 1969 si kromě místních – logicky – nikdo nepovšiml, v roce 1972 se již o Bidenovi mluvilo v celých Spojených státech poté, co ve volbách do Senátu za stát Delaware porazil dlouholetého republikánského senátora Jamese Caleba Boggse a stal se jedním z nejmladších senátorů v celých amerických dějinách. O Bidenově schopnosti vést politické kampaně svědčila nejen tato první velká výhra, ale především to, že si křeslo v Senátu udržel až do počátku roku 2009, kdy na ně (v té době již jako jeden z nejdéle sloužících zákonodárců) rezignoval, neboť byl zvolen viceprezidentem USA. Během dlouhých let strávených na Kapitolu si získal respekt jako racionální politik s vynikající znalostí procedurálních záležitostí Kongresu, což byl jeden z důvodů, proč si jej Barack Obama v roce 2008 vybral jako spolukandidáta na viceprezidenta.

Pro formování Bidenovy osobnosti byla důležitá tragédie, která jej postihla roku 1972, kdy při autonehodě zahynuly jeho první žena Neilia a roční dcera Naomi; oba dva synové – Beau a Hunter – byli těžce zraněni. Zkušenost, již Biden po úmrtí svých blízkých získal, byla bez přehánění strašlivá, v jistém smyslu však také cenná: na jedné straně jej sice téměř zničila, současně mu ale ukázala, jaké hodnoty a činy mají v životě smysl. Politika, usilujícího o vrcholné funkce v zemi, navíc vybavila takovou schopností empatie s jinými lidmi (a jejich osudy a problémy) jako málokoho, což mu přidávalo na sympatiích a na důvěryhodnosti.

Zatímco jako senátor měl Biden, jak jsem již řekl, značný respekt, jeho pokusy o získání stranické nominace do prezidentských voleb přinesly dosti tristní výsledky. Poprvé se pokusil dobýt Bílý dům v roce 1988, kdy ovšem jeho kampaň ukončila „plagiátorská aféra“ (Biden byl obviněn, že nepřiznaně použil projev šéfa britských labouristů Neila Kinnocka). Podruhé, v roce 2008, se rychle ukázalo, že nemá nejmenší šanci proti „superkandidátce“ Hillary Clintonové, manželce bývalého šéfa Bílého domu, a proti pozdějšímu vítězi celého volebního klání Baracku Obamovi. Přijetí kandidatury na viceprezidenta a následných osm let v Bílém domě po boku Obamy se proto zdálo být důstojnou tečkou za solidní politickou kariérou.

Bylo tomu tak tím spíš, že v roce 2016 Biden již o prezidentskou kandidaturu neusiloval a uvolnil místo Hillary Clintonové, která tehdy v primárkách zvítězila, ve finále nicméně překvapivě prohrála s Donaldem Trumpem. Jeho rozporuplné a konfliktní prezidentství, fakt, že Clintonová po dvou porážkách (poprvé v primárkách s Obamou, podruhé ve volbách s Trumpem) již nesebrala k dalšímu boji dostatek odvahy, a také to, že demokraté nedokázali vygenerovat „vítězný typ clintonovského či obamovského střihu“ – to všechno přimělo nekonfliktního a obecně přijatelného Bidena k tomu, že na jaře 2019 ohlásil záměr kandidovat na hlavu státu potřetí. Skutečnost, že kromě „starého socana“ Sanderse neměl v primárkách konkurenci, má, pokud jde o Demokratickou stranu, velkou vypovídací hodnotu; jenže – právě proto Biden nakonec uspěl.

Pokud jde o podzimní souboj s Donaldem Trumpem, Biden se musí připravit na tvrdou bitvu s protivníkem, který použije všechny prostředky k tomu, aby jej zdiskreditoval, mimo jiné coby dlouholetého příslušníka „prohnilého washingtonského establishmentu“, coby „zločince, nadřazujícího na Ukrajině soukromý byznys národním zájmům i coby pokrytce, chovajícího se k ženám mnohem hůř než on sám. Zda na to bude mít dostatek sil, si netroufám říci. Trump, třebaže není o mnoho mladší, navíc působí mnohem vitálněji a na rozdíl od Bidena je, ať si kdo chce, co chce, říká „vůdcovský typ“. O mnohém ostatně vypovídají četné průzkumy veřejného mínění, v nichž sice Biden nad Trumpem vede, padne-li ovšem současně otázka na tzv. leadership, má jasně navrch Trump.

Na závěr nezbývá než si položit otázku, jakým prezidentem by Joe Biden v případě úspěchu ve volbách byl. Za prvé: žádný Reagan, žádný Bush mladší, žádný Clinton a žádný Obama; o charismatu a magickém účinku na voliče, jaký měli oni, nelze v jeho případě vůbec mluvit, stejně jako nelze říci, že by měl ve velkých počtech naprosto oddané a věrné stoupence. To ale nemusí být zase až tak důležité. Až bude Trump Bidena v létě a na podzim obviňovat z toho, že žije ve své „věži ze slonoviny“, a že proto „není schopen reflektovat zájmy a problémy obyčejných Američanů“, bude mít nepochybně zčásti pravdu (ne že by totéž, možná ještě více, neplatilo i o samotném Trumpovi). Tato skutečnost bude ale i zdrojem nenápadné síly či, snad příliš nepřeháním, nenápadného půvabu Joea Bidena pro nemalou část voličů.

Co tím myslím? Biden se bude nepochybně prezentovat jako zkušený politik s výtečnou znalostí exekutivy (jako viceprezident) i legislativy (jako dlouholetý senátor), schopný skoncovat (spolu se stejně zkušenými profesionály ve svém týmu) s chaosem, jenž nyní panuje v Bílém domě. Kromě toho se pokusí voliče přesvědčit, že dobře rozumí nejen domácí (ekonomika, sociální a rasové otázky atd.), ale i zahraniční politice. Jakkoli Donald Trump neudělal na tomto poli navzdory výtkám jeho odpůrců žádnou fatální chybu, bude Joe Biden tvrdit, že není dostatečně čitelná ani důvěryhodná, že je třeba obnovit pevná pouta s evropskými spojenci – členy NATO, zatímco vůči jiným spojencům je naopak třeba být kritičtější (například vůči Saudské Arábii, zčásti i vůči Izraeli, jemuž by zřejmě nevystavoval podobné „bianco šeky“ jako Trump). Vůči Rusku a hlavně vůči Číně by Biden nepochybně držel Trumpův ostrý kurz, třebaže by zřejmě volil jiné prostředky.

Shrnuto a podtrženo, největší síla Joea Bidena bude spočívat v jeho solidnosti, předvídatelnosti, nekonfliktnosti a ve schopnosti oslovit nejen tradiční voliče demokratů (včetně barevných minorit), ale i ty voliče republikánů, kteří z různých důvodů nehodlají volit Donalda Trumpa, stejně jako ty doposud nerozhodnuté. Musí se přitom vyvarovat zbytečných chyb, jako jsou jeho nechvalně proslulé „přeřeky“ či arogantní vyjadřování na adresu Afroameričanů („pokud nemůžete přijít na to, zda volit mě, či Trumpa, tak nemůžete být černoch“), a navíc se musí prezentovat, což pro něj bude ze všeho nejtěžší, jako rázný lídr do těžkých časů, jako vůdce rozděleného národa, který by byl schopen spojit. Pokud by se mu toto všechno podařilo, pokud by mu pomohl hospodářský vývoj (tj. pokud by se ekonomice i nadále nevedlo dobře) a pokud by neklesala nezaměstnanost, mohl by mít i „starý unavený Joe“ proti úřadující hlavě státu šanci.

SDÍLET