Kovář: Muž štěstěny. USA jsou ve varu a Trump z toho hodlá vytěžit maximum

Martin Kovář

03. 06. 2020 • 19:00

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Amerika je ve varu. Sotva zažila nejhorší náraz koronavirové epidemie, která po sobě zanechala spoustu mrtvých a zdevastovanou ekonomiku, zachvátily ji rozsáhlé nepokoje. Jejich katalyzátorem byl nepřiměřený policejní zákrok, který vyústil ve smrt Afroameričana George Floyda. Pokud prezident Donald Trump proti viru působil bezradně, teď rozhodně nasazuje velmi ostrý tón a prosazuje tvrdý postup proti demonstrantům. Co se na první pohled zdá být důvodem k další kritice, je rovněž pragmaticky zvolená taktika, která zvyšuje Trumpovy šance na znovuzvolení v listopadových volbách.

Ještě na začátku roku se zdálo, že znovuzvolení úřadující hlavy státu je takřka jisté. Ekonomika běžela na plné obrátky, zahraničněpolitický nepřítel byl jasně pojmenován (Čína) a průběh demokratických primárek, kde Obamův viceprezident Joe Biden překvapivě a náhle „odrovnal“ socialistického veterána, senátora Bernieho Sanderse, hrál Trumpovi skvěle do karet. Pak udeřil koronavirus. USA a nejviditelněji New York zažily peklo. Nezaměstnanost vyletěla enormně nahoru – mimochodem, i v současné době roste – a Trumpovo bezproblémové znovuzvolení se náhle jevilo velmi nejisté. Prezidentova bezradnost byla v některých případech až příliš zjevná, dokonce i pro jeho sympatizanty, byť mnohé z jeho výroků a činů zejména pro mimo-americké „publikum“ notně zkreslila a přibarvila liberálně-levicová média. Od opravdu výrazného propadu v průzkumech veřejného mínění zachránilo Trumpa jen to, že jeho takřka jistý vyzyvatel Biden byl během krize prakticky neviditelný: od 15. března do 26. května se vůbec neobjevil na veřejnosti, což je v situaci, v jaké se USA nacházejí, neomluvitelné, ať už byly důvody jakékoli.

Po smrti (či po zavraždění, jak chcete) George Floyda a po propuknutí nepokojů, jež se zvrhly v největší násilnosti od konce šedesátých let minulého století, spojené s rabováním a chaosem, by se mohlo zdát, že Trumpovy šance na výhru v listopadových volbách dále klesnou, pokud ho vývoj nezničí úplně. Prezident sice policejní zákrok odsoudil, působil nicméně, jako by tak učinil spíše z povinnosti, než že by vyjadřoval upřímnou lítost, a následně vystupoval značně konfrontačně a volal po důsledném obnovení pořádku, klidně za asistence Národní gardy a armády. Jeho pověsti mohly uškodit i zprávy o tom, že se v době, kdy se nepokoje přenesly do blízkosti Bílého domu, schoval v tamním krytu, či slova, že na případné útočníky budou čekat „ti nejzlejší psi“.

Skutečnost je ale složitější. Trump, jenž si v době pandemie počínal, jemně řečeno, neobratně, má velké štěstí, neboť dostal – pokud jde o jeho obraz na veřejnosti, u voličů – druhou šanci a všechno nasvědčuje, že ji využije. Platí to tím spíš, že aktuálně „hraje hru“, která mu na rozdíl od koronavirového dramatu, do něhož na jeho vkus až příliš mluvili vědci a „jim podobní“, tak říkajíc sedí. Ve Spojených státech se momentálně odehrává, viděno prezidentovýma očima, Action Story, v níž se může stát (a už se vlastně stal) hlavním aktérem, který zajistí obnovení pořádku v časech, kdy „je ohroženo bezpečí všech slušných občanů“ a kdy se hraje „o budoucnost Ameriky“.

Střety demonstrantů s policií poblíž Bílého domu

Nenechme se mýlit tím, co píší evropská, vesměs liberální média, co říká většina komentátorů v Českém rozhlase, v České televizi nebo třeba v CNN Prima News. Spojeným státům lze při pohledu z Evropy (včetně Česka) dobře porozumět jen obtížně. To, co se odehrává ve velkých amerických městech, je pro většinu Čechů jen stěží pochopitelné, stejně jako mentalita většiny Američanů. New York, kam si i tuzemská střední vrstva zvykla v uplynulých letech prosperity jezdit na dovolenou a na nákupy, a který proto kdekdo zná (zejména Manhattan), nemá se skutečnou Amerikou nic moc společného, stejně jako s ní nemají mnoho společného „newyorské“ filmy Woodyho Allena (což nemyslím nijak pejorativně, neboť jsem režisérův oddaný ctitel). To už je pro ni mnohem příznačnější známý snímek bratří Coenových „Tahle země není pro starý“ (No Country for Old Men; 2007), natočený podle stejnojmenného románu Cormaka McCarthyho, který přitom pro většinu našinců není nic víc než „dobrej americkej akčňák“. Není to pravda, zrovna tenhle film má, pokud jde o velkou část Ameriky, poměrně velkou výpovědní hodnotu.

Spojené státy jsou, jak jsem už nejednou psal, hluboce rozdělená země, a to nejen politicky, sociálně a rasově, ale i geograficky. Dva pobřežní pásy, uvnitř pak hluboké vnitrozemí, dělené dále na západ, středozápad, tzv. hluboký jih atd. A právě toto vnitrozemí, nikoli kosmopolitní NYC či liberální (anebo, chcete-li, progresivistická) Kalifornie, je z velké části „Trumpova Amerika“ (v roce 2016 Trump vyhrál ve všech těchto státech s výjimkou Colorada a Nového Mexika), právě voliče z těchto států chce úřadující prezident nyní oslovit, právě jejich hlasy chce znovu získat. Systém voleb – jen pro připomenutí: vyhrává ten, kdo získá většinu volitelů v jednotlivých státech, a nikoli ten, kdo získá prostou většinu hlasů – mu vyhovuje, neboť mu umožňuje odepsat státy, kde tak jako tak nemůže uspět, a soustředit se na ty, kde má reálnou šanci.

Trumpova razantní prohlášení doprovázená odpovídající mimikou a gesty v pečlivě vybraných kulisách – Bílý dům, americká vlajka, kostel, bible – to všechno míří na jeho potenciální voliče, jichž není v žádném případě málo. Trumpovi protivníci, tj. Demokratická strana a její kandidát Joe Biden, levicová média v čele se CNN, odpadlíci v republikánské straně a nejrůznější zájmové a aktivistické skupiny jsou, zdá se, nepoučitelní. Trump je pro ně arogantní hňup, naprostý hlupák a nekompetentní blb (jak se naposledy vyjádřila bývalá hvězda NBA Gregg Popovich), neschopný sjednotit národ atd., který musí být poražen.

Ponecháme-li stranou poslední, zcela absurdní výtku, a sice že není schopen sjednotit národ (jenž je ve své podstatě nesjednotitelný, jak ukázalo, mimo jiné, i prezidentství Baracka Obamy z let 2009–2017), zapomínají Trumpovi protivníci na to, že před čtyřmi lety dokázal jako naprostý outsider porazit všechny oponenty v Republikánské straně (jejíž špičky mu tehdy nemohly přijít na jméno), demokratickou „superkandidátku“ Hillary Clintonovou, za níž stála jedna ze dvou nejmocnějších politických dynastií v zemi a téměř všechna velká média. Kniha Hillary Clintonové „Co se stalo“ (What Happened; 2017) a dnešní chování demokratů jasně ukazují, že se Trumpovi protivníci navzdory této lekci nepoučili. Situace je přitom jasná: chtějí-li uspět, nemohou vést svůj boj tam, kde už je vyhraný, tj. v New Yorku či v Los Angeles. Musí vyrazit do nitra Ameriky a pokusit se přesvědčit tamní voliče, že rabování ve velkých městech je příznakem toho, že je země dlouhodobě nemocná, nikoli důsledkem toho, že část obyvatel bezskrupulózně využívá nepokojů jako příležitosti k vlastnímu obohacení a k „dělání kraválu“. Kromě toho musí v této části Ameriky zapomenout na svá oblíbená genderová a klimatická témata, ta jim totiž tady, stejně jako boj za politickou korektnost, volby nevyhrají.

Střety demonstrantů s policií poblíž Bílého domu

Zda toho bude Joe Biden, protože o něj jde v tuto chvíli především, schopen, nevím, pravděpodobně ale nikoli. Biden totiž, zdá se, vůbec nechápe, jak mohl Donald Trump nějaké volby vyhrát, stejně jako nechápe, jakou sílu mají v amerických volbách symboly. Když se po více než dvou měsících objevil 26. května se svou ženou na veřejnosti, aby uctil americké oběti válek, měl na obličeji černou roušku a na očích černé brýle, takže takřka nebyl k poznání. Vůbec nejde o to, zda nasazení roušky bylo, z čistě racionálního pohledu, správné, či nikoli. Důležitý byl signál, vzkaz: zatímco prezident Trump roušku zásadně nepoužívá (i když by možná v řadě případů měl), čímž ukazuje svým voličům, že je zdravý, silný a vitální vůdce, který se ničeho nebojí (ať už si o tom jeho nepřátelé myslí cokoli), téměř osmdesátiletý Biden vyjde, opakuji, po více než dvou měsících na veřejnost a není takřka poznat, že je to on…

Ještě než skončím, bych rád připomněl dvojí historickou zkušenost. V roce 1968, označovaném jako „nejšílenější rok amerických moderních dějin“, kdy byli zavražděni Robert Kennedy a Martin Luther King Jr., kdy hořela černošská ghetta, bouřily se univerzity a vrcholily protesty nejen generace hippies proti válce ve Vietnamu, vyhrál v prezidentských volbách republikán Richard Nixon, neboť přesvědčil „mlčící většinu“ Američanů, že zajistí návrat vlády zákona a obnoví zemi pořádek (nepřipomíná Vám to něco?) po „divokém mejdanu“ ze druhé poloviny desetiletí a že se ctí ukončí vietnamskou válku. Po atentátu z 11. září 2001 se stal pro změnu George Bush mladší takřka nekritizovatelným vůdcem národa, neboť se postavil do čela války proti „mezinárodnímu terorismu“ a zaručil se, že zajistí obyvatelům země život v bezpečí.

Přesně na tohle se v posledních dnech rozhodl vsadit Donald Trump a je to, z jeho úhlu pohledu, racionální rozhodnutí. Není přitom určeno ani čtenářům New York Times, Washington Post ani těm, kteří sledují CNN, které tak jako tak nemůže získat. Cílí na ty, kteří se cítí ohrožení a kteří věří, že prezident je tu – mimo jiné – od toho, aby je ochránil před tím, co se děje ve velkých amerických městech a co se může dřív, než řekneš švec, rozšít dál. Pokud to dokáže, či pokud budou mít pocit, že udělal, co bylo v jeho silách, má Trump vyhráno. A přesně o to mu jde.

Jak podzimní volby nakonec dopadnou, je navzdory tomu, že Donald Trump dostal v podobě rozsáhlých nepokojů „dárek“, který může využít ke svému prospěchu, těžké říct. Řada průzkumů pro něj nijak slibně nevypadá a – především – mnohé stále závisí na stavu americké ekonomiky. Pokud dojde na konci léta a na počátku podzimu ke zvratu, začne-li hospodářství, třeba jen pozvolna růst a začne-li, byť jen mírně, klesat nezaměstnanost, bude toho moci Trump využít k volání „Zvládli jsme to“, „Nejhorší máme za sebou“ a „Bude zase dobře“. V takovém případě vyhraje. Pokud k výše uvedenému nedojde, může se stát, jakkoli je Biden neobyčejně slabý kandidát, cokoli.

SDÍLET