Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kremelské humanitární bombardování uspělo. Sýrie je ruským protektorátem, Česko může slavit

Kremelské humanitární bombardování uspělo. Sýrie je ruským protektorátem, Česko může slavit

Vleklý syrský konflikt dospěl ke zlomovému momentu. Syrská armáda ve čtvrtek vjela do města Dará, kde vztyčila režimní vlajku. Vojáci Bašára Asada tak symbolicky ukončili občanskou válku – právě zde totiž v roce 2011 začaly protivládní protesty, které v ní vyústily. Už se zdá být jasné, že syrští rebelové prohrají a Rusko se pokusí získat co nejvíce území předválečné Sýrie, která teď bude jeho protektorátem. Poměry na Blízkém východě se změnily, a to i díky americkému izolacionismu. Ledacos to vypovídá i o Česku a jeho reprezentaci, všímá si v komentáři Pavel Novotný.

Byli to ruští, nikoli syrští vojáci, kdo vstoupil na dobytá území jihozápadní Sýrie jako vítěz. Povstalcům nedali příliš na vybranou: čistky už jsou v pohybu a opozičníci prchají. Kremelští vyjednavači pak rebelujícím Syřanům otevřeně sdělili, že jinde – jmenovitě v provincii Idlib, kde se shromáždili zbylí Asadovi odpůrci – jim lépe nebude. Jinými slovy, i tam si na ně Rusové brzy došlápnou.

Obyvatelstvo je v pohybu. Ti Syřané, kteří přijali ruský protektorát a smířili se s diktaturou alavitské rodiny Bašára Asada, míří domů, kde si nejspíš užijí klidu, ovšem i totalitních praktik. Zbytek populace putuje na sever země, kde buď překročí hranice, zemře při syrsko-ruských náletech nebo přežije v turecké sféře vlivu. Uprchlíci v zahraničí volí podle podobného klíče, otevření odpůrci Asada se zpátky nepohrnou.

Asad a Rusko: Společně prolitá krev... civilistů

Sýrie je – a dlouho bude – řízena z Ruska. Může Vám to vyhovovat, viz česká velvyslankyně v Damašku Eva Filipi nebo ambasador v USA Hynek Kmoníček, kteří od počátku vsadili na Rusko s Asadem a české diplomacii vsugerovali, že co syrský rebel, to Západu nepřátelský terorista. Líbit se Vám to také nemusí: zastánců Pax Americana, tedy stavu, který normalizační žurnalistika obhrouble popisovala jako úřadování amerického "světového četníka", je ovšem v české diplomacii i politice stále méně.

Realita je každopádně zřejmá: Asadovo hájemství je kremelským protektorátem. Na ještě nedávno syrských povstaleckých územních úřaduje po jejich dobytí ruská vojenská policie. Za Damašek běžně vyjednávají moskevští experti a diplomaté, a to jak v Sýrii, tak v cizině. Lze jen odhadovat, do jaké míry jsou syrské úřady o ruských krocích vůbec informovány. Součástí rituálních úkonů v rámci „Pax Rusicca“ je také opěvování dříve sovětských, nyní pro změnu kremelských osvoboditelů, z čehož vyplývá bezpodmínečná vděčnost Moskvě.

Asadovi lidé navíc opravdu zpečetili spojenectví s Rusy prolitou krví. V tomto případě krví syrských civilistů, které ruku v ruce bombardovali, hubili chemickými zbraněmi a se kterými teď šíbují zemí jako svého času Stalin.

Obama a Trump: Když pacifista s populistou mlčí

USA se v Sýrii v určitou chvíli de facto odmítly angažovat, čímž jí předaly Rusku. Na Blízkém východě totiž došlo k obnovení bipolární mocenské logiky, podle které uvolněné místo zaplní rival. Lze jen doufat, že k podobnému vývoji nedojde ve Střední a Východní Evropě, tedy i v Česku.

Co se konkrétního angažmá týče, Barack Obama byl váhavý pacifista, který nechtěl zabřednout do "další bažiny", tedy vstoupit na nové bojiště iráckého a afghánského typu, ze kterých si USA dodnes nesou šrámy. Populistický izolacionista Donald Trump v tomto ohledu neudělal o mnoho více: vojensky sice napomenul syrský režim za použití chemické zbraně, moskevské zájmy v Sýrii ale cíleně a proklamativně neohrozil. A potvrdil tak status quo.

Vůdcové arabských států během syrského střetu prokázali, že si nepřejí žádnou reformu, ba ani pohyb ke svobodě. A pokud ano, reformy musejí být řízeny seshora a dole zůstane ticho jako dosud. Tzv. arabské jaro je vyděsilo natolik, že překousnou i obrazy bombardovaných syrských měst a mrtvých kojenců, jen aby náhodou nepopustili uzdu mládnoucí a nespokojené populaci ve vlastních státech.

Izrael během syrské krize prokázal, že se řídí především vlastním zájmem, na čemž jistě není nic špatného. Takový postoj má nikoli bezdůvodně v genech: součástí izraelské identity je nutnost ubránit se nepříteli i bez pomoci zvenčí a nedopustit tak (případné) pokračování holocaustu. Zároveň je teď ale jasné, že od vlády židovského státu nelze očekávat idealistickou zahraniční politiku a přídomek demokratický lze v jeho případě uplatnit na vnitřní poměry, směrem ven se však hodí spíše sousloví ryze pragmatický. I proto je izraelský premiér Benjamin Netanjahu v tak častém kontaktu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Česká elita: Lísání se k silné ruce a lenost myslet

Syrská válka je podobně jako uprchlická krize testem. Prověřila opravdové, nikoli hlásané postoje stejně jako lidskost a sklon k autoritářství.

Češi – tedy jistě většina politiků a diplomatů – ze zkoušky vyšli jako obyvatelé egoistické, do sebe zahleděné a spíše diletantské země, která s úlevou přijala pro-asadovský diskurs. I to i proto, že je líná přemýšlet a hlavně rozlišovat. Slabé nánosy idealismu prvního prezidenta Václava Havla, jakkoli nedůsledného a jistě kritizovatelného, spolehlivě smylo sotva několik kapek, které k nám ze syrské bouře dopadly. Stále asertivnější Rusko má cestu do Prahy opět otevřenou: obdiv k silné ruce a pohrdání cizí (a tedy i vlastní) svobodou mají v Česku velmi pevné kořeny.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744